Reklama

Reklama

Kwaidan

Trailer 2

Obsahy(1)

Dvoudílný japonský barevný širokoúhlý film Kwaidan režiséra M. Kobajašiho obsahuje čtyři strašidelné povídky. První dvě povídky Černé vlasy a Sněhový královna jsou uváděny pod názvem "Kwaidan Černé vlasy", druhá dvojice Muž bez uší a Šálek pod názvem "Kwaidan Muž bez uší".
Kwaidan patří - podobně jako Rašomon - k těm nemnoha filmům japonské produkce, které přibližují západní mentalitě vzdálený duševní svět, aniž ho zkreslují a přílišně zjednodušují. U Rašomonu je to dáno evropskou orientací autora literární předlohy Akuragawwy a samozřejmě i Kurosawovým tlumočením. V případě Kwaidanu postavil podobný most mezi námi a starobylým světem japonských bájí anglický spisovatel Lafcadio Hearn (1850-1904). Byl řeckého původu a po rušném životě zakotvil v Japonsku, přišel tam v roce 1891 jako dopisovatel amerického časopisu Harper´s Magazine. Sžil se s novým prostředím, stal se profesorem anglické literatury na tokijské universitě a přijal japonské jméno Jakumo Koizumi. Z hlubokého proniknutí do japonské civilizace vznikl velký počet povídek, románů i esejí, jejichž seroózností vzdálenou jakékoliv laciné exotičnosti se Lafcadio Hearn brzo proslevil v Evropě i Americe (již v roce 1911 vydalo Ottovo nakladatelství český výbor z jeho díla pod názvem Průhledy v neznámý Japan).
Masaki Kobajaši dotváří literární předlohu s citem a kázní, doplňuje ji o velmi zajímavou kompozici barev, jeho filmová řeč se vyznačuje zdrženlivostí. Režisér pracuje s nenápadnými efekty a jejich pomocí dává v souladu s Hearnovu spisovatelskou metodou tím působivěji vyniknout fantasknosti, v každé epizodě jinak laděné hrůzostrašnosti a prolínání reality se světem nadskutečna. Kwaidan je příkladem vynikající stylové jednoty jak v barevné kompozici, tak i ve střihové skladbě a v hereckých projevech.S nenásilnou jednotící myšlenkou obdobou orfeovského motivu a zlými následky násilného narušování světa zemřelých se dobře slučuje to hlavní, co pro západního diváka Kwaidan přináší, totiž zasvěcené, kultivované uvedení do staré a vzdálené kultury, jako se dochovala v lidových bájích. (Filmový přehled)

(více)

Videa (2)

Trailer 2

Recenze (51)

Kordus 

všechny recenze uživatele

První povídka - Černé vlasy - je slušná, příjemné horrorové mrazení potěší. Druhá - Sněhová královna - je rovněž výborná, ale bohužel mne při sledování přepadl mikrospánek. Třetí - Muž bez uší - je GENIÁLNÍ!!! Krásný duchařský příběh s úžasnou vizualizací, špatně se mi odtrhávaly oči od plátna. A příběh čtvrtý - Šálek - je bohužel po předchozích věcech asi nejhorší. Přece jen příběh o vypité duši odehrávající se asi ve třech prostorách a navíc bez nastínění jakékoliv pozadí byl po úžasné dechberoucí trojce hodne slaby. ()

Ajantis 

všechny recenze uživatele

Adaptace čtyř klasických příběhů o setkávání světa pozemského se záhrobním, jež spojuje jistota osudu, který potrestá každý prohřešek a každá akce se zákonitě dočká reakce. Více než slovy je děj vyprávěn obrazem, zvuky a tóny biwy, kteréžto jsou zhmotněním určitých pocitů a nálad, často připomínají oživlé obrazy, jimiž se kochám v galerii... Střídání a prolínání dobových kreseb s hranými částmi, překrásné divadelní kulisy, úžasné kombinace barev, nevídaná kouzla se stíny a filtry a obrovský důraz na detail, kdy každá drobnost je částí obrovské mozaiky, jejíž kouzlo je omračující. Z hlediska smyslových vjemů jistojistě jeden z nejúžasnějších hraných filmů, jaké jsem dosud viděl. ()

Reklama

Flego 

všechny recenze uživatele

V našej distribúcii mal film premiéru v roku 1967 a štyri poviedky boli rozdelené do dvoch filmov: Kwaidan: Čierne vlasy a Kwaidan: Muž bez uší. Všetky poviedky mali spoločného menovateľa - sú historické a venujú sa ducharine. Práve otázka duchov je v japonskej kultúre silne zakorenená a v týchto príbehoch sú trochu zromantizované. Nejde o klasický horor, aj keď snímok aj po technickej stránke využíva žánrové charakteristické vlastnosti. Najpútavejšia je minimalistická hudba a zvuk a efektná práca s farbami. ()

ScarPoul 

všechny recenze uživatele

Kwaidan je poviedkový film. 4 príbehy sa dotýkajú obľúbeného japonského fenoménu - duchov. Tí sa stali tradičnou súčasťou japonských hororov a v súčastnosti s obľubou bombardujú aj americké kiná - aspoň teda tomu tak bolo pred troma rokmi. Kobayashi sa inšpiroval tradičným japonským divadlom, a zároveň využil niekoľko prostriedkov filmovej reči. Umne skĺbil divadlo a film, ktorý vychádzal z literárnej predlohy. Film sa môže pochváliť pomalým tempom, nájazdmi kamery na hlavné postavy, natáčaním v exteriérov a pred kulisami, a experimentovanie s hudbou a tichom. Rozhodne sa filmu nedá uprieť filmárska inovácia. Prvá poviedka Čierne vlasy rozpráva príbeh o samurajovi a stratenej láske. Okrem posledného vyvrcholenia, sa jedná skôr o romantický príbeh, kde niečo tajomné len tušíme. Snežná kráľovná je rozprávkovou a zároveň romantickou výpoveďou bez šťastného konca. Podľa mňa sa zároveň jedná o najlepšie zvládnutú poviedku zo všetkých. Muž bez uší si krásne pohráva s Japonskými tradíciami a kultúrou. Umne prepája veci minulé a súčasné a prezentuje nám až lyricko- baladický príbeh o duchoch a mníchoch a príbehu, ktorý dokáže zahrať a prerozprávať len slepý mních. Najdlhšia ale zároveň najpestrejšia z poviedok. Čajová miska je najkratším a zároveň asi naj nevýraznejším príbehom - odohrávajúcom sa v typickom prostredí obrovských palácov. Film síce umne prepája fikciu a skutočnosť a necháva otvorený koniec bez vysvetlenia a tým pomyselnú bodku za celým filmom, ale chýba mu čaro predchádzajúcich príbehov. Jedná sa o komplexnú výpoveď podžárnu hororu s prívlastkom duchársky, ktorý aj dnes nestráca nič zo svojej sily, hlavne vďaka perfektne vytvorenej atmosfére. ()

Caelos 

všechny recenze uživatele

Normální pracující/studující člověk by šel po noční spát, nebo se učil ale já ne. Já jsem se musel dívat na Kaidan. Proč to píšu, přišel jsem z práce docela utahaný a počítal s tím, že u Kaidanu usnu. Ne že by to byl film na spaní, na pomyslném must see seznamu ho mám už dlouho, jen jsem chtěl takovou... ochutnávku. A když už jsem se dostal k jídlu, tak je to podobné, člověk chce jen něco zkusit, jenže je to tak dobré, že zkouší tak dlouho až to celé sežere. A když se vrátím k filmu, na úplně stejném principu funguje Kaidan. U toho prostě usnout nejde. A i když jsem unavený ještě víc než před nějakými třemi hodinami když jsem přišel z práce, pořád se v myšlenkách vracím k jednotlivým scénám. První povídka, jež nese název Černé vlasy je imo nejpřijatelnější pro široké publikum. I tak už v ní ale začíná to, co je velkou devízou Kaidanu, HRA SE ZVUKY. De facto jsem měl podobné pocity jako při sledování Ameru. Tam sice zvuk a hudba nesloužili k vyprávění příběhu, ale je to podobný efekt. No, podobný... Když nad tím tak přemýšlím, tak vlastně ani nevím proč se mi Amer vybavil. Vždyť tady je ozvučení spíše minimalistické, ale o to více působivé, atmosférické, jednoduše, nechci se opakovat, ale vypráví příběh. Opravdu, audio i visuál k sobě dokonale ladí a kompletují to všechno v geniální, nebál bych se říci mistrovské dílo. Ale to předbíhám, řeč je o Černých vlasech. Jak jsem se zmínil, jsou pro široké publikum nejsnesitelnější. Proč? Protože je to víc film, než divadlo. Což následující dvě povídky bezesporu jsou. Navíc je tam takový nějaký hororový konec v modernějším stylu (i když ty zvuky u toho jsou prostě geniální!). Druhá povídka, Zimní královna (žena) je už čistě komorním divadelním představením. Zasněžené kulisy jsou úžasné. Ozvučení jde opět ruku v ruce s vizuálem a dotváří krásně mrazivou atmosféru, jež je patrná především na úplném začátku (tady by se měli učit všichni ti lidé, co zaplavují dvd japonskýma černovalsýma duchařinama. Jen tak mě něco nevystraší, resp. u filmu jsem se nebál snad ani jako dítě (pokud nepočítám Třetího prince a jemu podobné zvrhlé filmy), ale tady jsem byl tak napnutý, že jsem se dvakrát opravdu leknul a to takové blbosti jako otervření dveří. Budu se opakovat, ale když ale když máte před sebou takové audiovizuální orgie, stačí pak k leknutí i prdnutí mouchy. Dokonalost. Přichází druhá část filmu, další dvě povídky. Muž bez uší. To je název třetí povídky a ta je (četl jsem to v nějakém komentáři) opravdu geniální. Teprve tedy se napkno rozvine to hlavní a sice, regulérní divadelní představení před kamerou. Ale představení tak epické, tak nádherně barevné, do detailu zpraované, že se nelze dívat jinak než se zatajeným dechem. Koukám že lidé většinou říkají, že je tato povídka nudná. Není. Nechci si honit triko nad tím, co jsem viděl, ale pro fandy klasické japonské kinematografie to prostě je lahůdka z nejlahůdkovatějších. Kdo má nakoukaného minimálně půl Kurosawy, tomu přece musí být jasné, že tyhle filmy plynou pomalu. A vůbec, mně to vůbec pomalé (a nudné už vůbec ne) nepřišlo. Už je ta naprosto fascinující epická "bitva" na začátku za doprovodu zpěvů a tónů biwy byla naprosto odzbrojující. Třetí povídka je asi nejlepší. Vizuálně dokonalá. Po jejím skončení jsem si jen povzdechl, že už skončila. No a na řadu přichází čtvrtá z japonských báchorek, Šálek. Ta treochu vybočuje z předchozí koncepce. Je totiž od ostatních docela odlišná a vlastně nevím co víc k ní napsat. Zvukový podkres opět geniální. Celkově je Kaidan opravdovým majstrštykem a ukázkou toho, že padesátá a šedesátá léta znamenala pro japonský film naprostý vrchol co se týče všeho a možná taky proto Holywood ukradl tolik nápadů z těchto klasických japonských filmů. Proč? No protože jsou geniální! Doproučuji těm, kteří viděli aspoň toho Rašomóna zmíněného v obsahu a shledávají ho geniálním. Tak a tím jsem si vyčerpal slůvko geniální na příští dva roky. () (méně) (více)

Galerie (35)

Zajímavosti (5)

  • Slovo „kwaidan“ možno preložiť buď ako „strašidelný príbeh“ alebo „príbeh duchov“. (Bilkiz)
  • Zvláštní cena poroty na filmovém festivalu v Cannes (1965). (džanik)
  • Film je založen na příbězích ze sbírky "Lafcadio Hearn", která vychází z japonských lidových pověstí. (Chatterer)

Reklama

Reklama