Le Temps retrouvé
Tempo ritrovato, Il
Tempo Reencontrado, O
Čas znova nájdený
Time Regained
Režie:
Raoul RuizScénář:
Gilles TaurandHrají:
Catherine Deneuve, Emmanuelle Béart, Vincent Perez, John Malkovich, Pascal Greggory, Marie-France Pisier, Chiara Mastroianni, Arielle Dombasle, Edith Scob (více)Obsahy(1)
Čas znovu nalezený, adaptace Proustova Hledání ztraceného času, má střídmější formu, než bychom u vynalézavého Ruize, zvláště se znalostí výše zmíněných filmů, očekávali, ale i v této věrně zfilmované literární klasice občas prosákne snová atmosféra, magie obrazu, především v záběrech se samotným Proustem, jehož jako by hrál Marcel Proust sám. Píše se rok 1922, spisovatel je upoután na lůžko, probírá se starými fotografiemi a kolem něho se dávají do pohybu velké detaily věcí, které jej obklopují... a s nimi příběhy Odetty, Albertiny, Gilberty... Po marných pokusech Luchina Viscontiho a Josepha Loseye, důstojné Swannově lásce (1981) Volkera Schlöndorffa vznikla roku 1999 zřejmě nejpozoruhodnější adaptace jednoho ze stěžejních literárních děl uplynulého století. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (21)
Zlatá Palma - výběr ()
║Rozpočet FFR 65miliónov║Tržby USA $461,493║Tržby Celosvetovo $1,800,000║ ()
Paříž 20 léta, těžce nemocný Marcel Proust dokončuje svoje monumentální dílo. Vzpomíná. Probírá fotografie. Každá evokuje pocity, nesplněné touhy, přání, sny, důvěrné prožitky. Minulost a současnost se najednou vzájemně prolíná a splývá „Bytost, kterou jsem v tu chvíli byl, byla bytost mimo realitu“. Čas znovu nalezený jsem začínala na několikrát. A kdyby v něm nehrála má oblíbená Catherine Deneuve asi bych to vzdala. Což by byla velká škoda. Jenže obrovské množství postav v několika časových obdobích a k tomu množství drobných příběhů, vyžaduje značné soustředění a hlavně i osobní pohodu. Proto zřejmě není tak snadné se s filmem potkat, ale vyplatí se na ten správný okamžik počkat a potom si ho vychutnat..„Jestli vzpomínka dík zapomenutí nemůže vytvořit žádné spojení mezi sebou a přítomnou chvílí, dává nám náhle dýchat jiný vzduch, právě proto, že je to vzduch, který jsme vdechovali kdysi. Čistší vzduch, který se básníci marně snažili rozprostřít v Ráji, neboť skutečné ráje jsou ráje, které jsme ztratili.“ ()
Nezapomenutelný zážitek, kterému jistě sluší mnohem lépe kino než malá obrazovka (podobně jako třeba Smrti v Benátkách). Kdo nečetl literární předlohu, mohl by být možná trochu ochuzen (především o dobrou orientaci v takovém množství postav) - ale opravdu jen trochu - toto dílo si totiž může téměř plně vychutnat každý, kdo dokáže ocenit vysoké filmové umění (překrásné obrazy, dokonalé kostýmy, atmosféra tak silná, až má člověk pocit, že se opravdu ocitl ve dvacátých letech,..), ještě okořeněné špetkou originality (mírně surreálné pasáže či velmi nevšední interiérové záběry kamery, při kterých se plynule hýbe nejen ona sama, nýbrž i okolní nábytek či osoby)... Film Čas znovu nalezený je z těch, jejichž sílu pozná většina diváků až při druhém zhlédnutí - i já se zdráhám dát plný počet, jelikož mě snímek nedokázal vtáhnout a omráčit natolik, abych neměla pochybnosti - a tudíž je to zatím "jen" za 4,5*... ()
Čas znovu nalezený, jak napsali již mnozí komentáři přede mnou, je adaptací poslední kapitoly rozsáhlého Hledání ztraceného času spisovatele Marcela Prousta. Pokud se někdo na Ruizův film, kterému v roce 2007 konči bohužel monopol, vydá do kina, musí si navyknout na odlišné vnímání filmového času a prostoru. Vlastně je docela paradoxem, že snímek, který se jmenuje Čas znovu nalezený, rozbíjí představy o výše dvou jmenovaných a v ústředí "leží" postava umírajícího spisovatele, vzpomínajícího na svůj život, kdy ve vzpomínkách je obsažen druhý pohled na věc: dětský (dětská verze titulní postavy je často přítomna a jako v Bergmanových Lesních jahodách sleduje výjevy ze svého života, aby celý film skončil okázalou poctou Viscontiho Smrti v Benátkách a variací na její plážovou scénu v závěru). Překlad složitého literárního díla do filmové podoby se povedl na výbornou, literární jazyk je vyjadřován ryze filmovými prostředky: když jsou vzpomínky bohaté a vyprávění o nich stejně tak, mizanscéna je zaplněná až přeplněná, pokud jsou ale vzpomínky chudé či pokroucené, je oko kamery zkreslené, popř. po ní dokonce teče krev. Pohyb kamery - a nejenom kamery, i postav - je důležitý, pokud se kamera či postavy zastaví, umírají. Výrazná je zde i práce se zvukem, kdy v pozadí často slyšíme různé hlasy, které nedovedeme nikomu konkrétnímu přisoudit a které slyší sám Proust, revidující svůj život, na smrtelné posteli. Důvod, proč nedávám za plný počet, je krom poněkud exaltovanějšiho herectví známějších hereckých tváři i fakt, že literární (představovaná Proustem mladším či ve středních letech) a filmová (představována Proustem dětským) plocha se navzájem tře a závěr spoléhá až moc na sílu slova než obrazu. Takže za 90%. ()
Bohužel film byl na mě až příliš rozvleklý a v postavách jsem nedokázala orientovat. Asi se budu muset podívat ještě jednou, abych mohla tenhle snímek docenit. Zatím 3*. ()
Pochopit tento film znamená dobře pročíst a promyslet, ale i hluboce procítit literární předlohu, která umožnila jeho vznik. Není-li tomu tak, náš úsudek i naše pocity nutně kloužou po povrchu. I v takovém případě se však pro dostatečně připraveného diváka stává film nevšedním zážitkem. Desítky stránek přenesené na stříbrné plátno připomínají při svém krajně úsporném filmovém využití kontinentální kry, sunoucí se rozvážně po rozžhaveném vnitřku Země, které se čas od času překrývají, a kde se ve zlomcích let, měsíců, týdnů i dnů dočasně hroutí obvyklé prožívání času. Civilizační zlom kolem konce "dlouhého" 19. století (1789-1914) a počátku následného "krátkého" 20. století (1917-1989) je nesporně takovým přelomovým okamžikem. A současně obsahem i námětem a zaměřením Proustova díla a Ruizova filmu. Zmíněné kry, poměrně často prokládané přímými citáty z literární předlohy, nabízejí ve většině případů jen omezené plochy pro hlubší, propracovanější studie jednotlivých postav (jako ostatně ve všech hraných filmech, které vědomě rezignují již při svém námětovém založení na hlavního hrdinu). Přesto dva herecké výkony zřetelně přečnívají: Mazarellův Proust a Deveneuvové Odette de Forcheville suverénně procházejí dějem filmu a bez ohledu na rozsah svěřené plochy vytvářejí celistvé osobnosti vymykající se svorníkově "krovovému" pojetí děje. Jakoby nezřetelné zaznamenávání stále se měnícího dění v prostředí zámků, salonů i líčení poměrně nepočetných scén soukromého života tehdejší pařížské high society, v němž se jen kulisovitě mihne krvavá první světová válka, pro Francii tragická velikostí utrpěných ztrát lidských i materielních, však vlastně současně odpovídá skutečnosti. Plytkost existencí těch uhlazených dám a neustále duchaplně konverzujících mužů není v žádném případě vysněná; je skutečnou skutečností prózy tohoto tak deformovaného všedního dne. Jak jsem již v úvodu tohoto komentáře naznačil, i bez znalosti literární předlohy, jež předjímá rozvoj a formování světového románu minulého století, je možné od ČASU očekávat nevšední zážitek a skutečně mistrovské dílo. ()
Překvapení večera... lituju jenom, že jsem to neviděl v kině... Nemám moc rád adaptace rozvleklých románů a životopisů a už vůbez ne, když se děj filmu pohybuje v rozmezí několika let, ale u tohoto filmu mi to vůbec nevadilo... ono vlastně vůbec nešlo o děj nebo čas, ale o navození emoce nostalgie, jako by se divák na chvíli stal samotným Proustem a hledal jeho stracené vzpomínky a smysl svého života ...a našel obojí v literatuře. V celém filmu se vlastně nic nestane, můžete se na něj dívat i když nevíte vůbec nic o Marcelu Prustovi a na konci o něm nevíte o nic víc, přesto jeho osobou a dílem prostoupíte, jako byste prožili jeho život. Tento film považuju za dosáhnutí Gesamkunstverku, hudba byla tak dokonale harmonická s filmem, že si ji ani nepamatuju, obrazová stránka dokonalá, herecké výkony... dramaturgie... scénář... Raoul Ruiz se zařadil mezi mnou obdivované režiséry... ()
Time regained pôsobí v rámci strihu, kamery a stavby scenára ako veľmi originálne dielo v rámci hraného historického veľkofilmu a napriek tomu sa jedná o film značne akademický. Vyvolať takýto zdanlivo odporujúci si kontrast nie je nič jednoduché. Nie je však ani jednoduché pochopiť film bez znalosti predlohy, ale možno môže veľa vecí poodhaliť viacero pozretí. Time regained je plný nie príliš sympatických postáv, pripomínajúcich sochárove mŕtve, ale krásne diela. Bez váhania mozaiku snobov vedie Malkovichova postava slizkého homosexuálneho baróna, ktorý je už tak znudený sexom, že potrebuje mrzáka, ale s podmienkou, že k zraneniu nedošlo vo vojne. Ťažko nájsť nablýskanejší film, pri jeho pozeraní sa budete cítiť ako v opere, nie náhodou sa v jeho spojitosti vždy vyskytne meno Luchina Viscontiho. Ten by však Ruizovi výsledok možno aj závidel. Mimochodom aj záver filmu upomína na Smrť v Benátkach. Či schválne, alebo to tak bolo v knihe, neviem. ()
Nikde jinde neviděné postupy a scény a vůbec přisvojení si toho, co je nebo čím také může být kinematografie. Smetanové jízdy kamery, dokonalé propojení obrazu, zvuku a hudby, s luxusní výpravou a scénářem odproštěným od zvyků a pravidel filmové řeči. Film překonávající myšlenku na čas - film popírající smrt. Zcela jedinečný a úchvatný filmový zážitek. (Vnímáním času a prostoru mi "Čas znovu nalezený" spíše než Fitzgeralda, zmiňovaného v některém ze zdejších komentářů, připomínal Borgese, vzdáleně snad i Marqueze. Tento "zapomenutý kontinent" nám má rozhodně o čem a jak vyprávět). ()
Natočit Prousta musí být ještě těžší, než ho přečíst. Takový je alespoň můj dojem. Tento film rozhodně není na jedno shlédnutí. Divák je dosti maten přeskakováním v obdobích, v nichž se odehrávají jednotlivé scény vzpomínek umírajícího Prousta. Je to velmi náročný film. Formálně však naprosto skvělý a zejména herecký výkon Marcella Mazzarelli v roli Prousta stojí opravdu za to. Nemohu se nezmínit o mé oblíbenkyni Catherine Deneuve. Měla sice jen malý prostor, ale pokaždé, když se objevila, tak jen svou přítomností všechny zastínila, s výjimkou již zmíněného Mazzarelli. V některých momentech tento film připomíná Viscontiho Smrt v Benátkách. Nevím, zda to byl režisérův záměr. ()
"Čas znovu nalezený", přesto že je jen pitvorným označením času ztraceného a postupů při jeho odkrývání, nelze, nebo lze jen částečně, chápat bez Proustova (tak jak tak) jedinečného románu. Zásadním rozdílem ve čtení knihy a filmu byly pro mě přetržky, přestávky, vzpomínání na přečtené, rekonstruování události, čtení per partes... Když jsme si s ženou koupili první vydání (1979, žádné další už nebude), dal jsem jí samozřejmě přednost. Když jsem pak sám přečetl první díl, řekl jsem si že druhý díl, "A l'ombre des jeunes filles en fleur" si přečtu francouzsky - a to byl kámen úrazu; nedočet jsem ho dosud. Teď už si tuto knihu jen sporadicky vytáhnu z knihovny, najdu si nějaké odkazy, něco (málo) si (s chutí) přečtu. Kniha je plná poznámek a záložek, už nevím kde jsem a co jsem už přečetl, ztrácím orientaci ve jménech a místech. Myslel jsem, že novým impulsem se stane Deleuzova studie "Proust a znaky", kterou mám z jeho díla nejraději, ale nestala. Dohledal jsem si odkazy, rozšířil souvislosti, a zase nic. Oním impulsem se zřejmě nestane ani Ruizův film "Le temps retrouvé, d'après l'oeuvre de Marcel Proust", který jsem viděl bez přestávky, tedy bez možnosti reflexe či sebereflexe, u něčeho se zdržet či něco (čas) zadržet. Nemohl jsem tedy docenit téměř nic, co by přesahovalo estetickou kvalitu díla - a tu doceňuji stoprocentně. Čau, jdu číst: vu d’une façon trouble à travers la conversation, comme une image derrière un verre fumé (... jako obraz za začouzeným sklem) - to zatím stačí. Film takový není, je jasný až průzračný, ale není právě toto oním "viděním kouřovým sklem"? ()
ocenenia : MFF Cannes 1999 - nominácia na 1. cenu ()
Adaptácia najznámejšej knihy Marcela Prousta Hľadanie strateného času, avšak spracovaná je len posledná časť Čas znovu nájdený, ale aj napriek tomu ma film takmer 3 hodiny. Kto ma rád filmy zobrazujúce parížsku smotánku na začiatku 20. storočia, nepríde ani o Proustovu asociatívnu metódu písania, ktorú film vynikajúco podáva . ()
Dozajista pozoruhodné dílo, a to způsobem jakým je vytvořené, kde se časové linie volně prolínají a reálnost se prolíná se snovým stavem. Vzpomínky umírajícího Marcela Prousta (Marcello Mazzarella s hlasem Patrice Chéreau, jako dítě Georges Du Fresne, jako dospívající Pierre Mignard, a jako starý André Engel), které nám ukazují střípky a obrazy ze života francouzské vyšší společnosti. Odměřenost, vrozená urozenost, povýšenost, předvádění, patos, frivolnost, okázalost, hrdost, podřízenost, přetvářka, veřejné tajnosti, skrývání, odmítání, třídní soudržnost, vyhledávání pikantností, bohémství, umění, zhýralost, rozmařilost, užívání si, předurčenost, dekadence, a především avantgardní surrealismus. V dalších rolích zaujmou mimo jiné šarmantní Odette de Crecy (Catherine Deneuve), smyslná a nevšední Gilberte (zajímavá Emmanuelle Béart), svéhlavý Charlie Morel (Vincent Perez), rozmarný baron de Charlus (dobrý John Malkovich s hlasem Daniela Beretty), nestálý Gilbertin manžel Robert de Saint-Loup (Pascal Greggory), paní Simone Verdurin (Marie-France Pisier), jedna z Proustových lásek Albertine (Chiara Mastroianni), paní de Farcy (Arielle Dombasle), herečka Rachel (Elsa Zylberstein), ošetřovatelka Céleste (Mathilde Seigner), či mladík Maurice (Laurent Schwaar), a mnoho dalších a dalších. Nevšední a přesto velkolepé a mohutné až monstrózní. Tím dostává toto nevšední surrealistické zpracování ještě na větším a hlubším významu. ()
Konejšivé plynutí volně řetězených obrazů a zvukových impresí, rafinovaně komponovaných z hudby, měňavých ruchů i vracejících se útržků dialogu. Kamera odvážně pluje čas od času snově se přeskupujícím prostorem a odhaluje nečekané perspektivy temných interiérů, do nichž venkovní svět pronikne jen v podobě oslepující záplavy protisvětla z oken či dveří. Bohatství detailů, na kterých může ulpět oko i mysl. Literárnost v kladném slova smyslu – pocit jako nad dobrou knihou (Prousta jsem nečetl, ale románová tříšť osudů a situací silně připomněla Fitzgeralda). Hodně podmanivý kousek. ()
Mám trochu problém s takýmito palácovými filmami, plnými vyparádených figurín so strojenými spôsobmi. Akosi sa nedokážem zaujať prevážne malichernými problémami ich znudených existencií, prieči sa mi tá ich škrobenosť a tie ich silené úsmevy popod fúzy. A trochu ma to aj mrzí, pretože po formálnej stránke je tento film nakrútený veľmi dobre a má aj výborné herecké výkony (zaujali ma najmä šarmantné dámy Emmanuelle Béart a Catherine Deneuve a ešte John Malkovich). Ja som sa ale v tom zatuchnutom salónnom svete dusil, úľavu som pociťoval len v tých pár exteriérových scénach. Z hlbokej letargie ma vytrhla len výborná scéna koncertu ku koncu filmu. Ale pripúšťam, že som nebol správne naladený a možno dám tomuto filmu o nostalgii za starými časmi ešte v budúcnosti šancu. ()
Mé původní nadšení ze snahy vdechnout kolážovitému fantazijnímu stylu Prousta odpovídající vizuální stránku rychle pominulo, když se z filmu stala nekonečná drbárna. Jasně, je to věrné předloze a do určité místnosti i dobovým reáliím, ale těch 162 minut už znovu nenaleznu. ()
Nejspíš nejzdařilejší z nemnoha pokusů o adaptování Proustova literárního světa, kdy si chilský experimentální filmař bere za svou látku právě poslední knihu románu a na necelých třech hodinách se na plátno pokusí rozprostřít veškeré motivy, jimž je Proustovo dílo protkáno, ať už se jedná o reminiscence vyvolané smyslovými vjemy či sílou umění, homosexualitu, mondénní společenský život, či lásku, která vždy ústí ve zhoubnou svírající žárlivost. Příběhová linie sedmé knihy je ve filmu v celku chronologická, celkově film přistupuje k času a zejména k paměti stejně jak autor předlohy, a to k paměti jako k nestálému pohyblivému prostoru, kdy čas je krystalem v němž se nesourodě blyští nespočet vzpomínek a vjemů, jež spolu tvoří vazbu na paměť jedince v jeho trvání. Výchozím bodem je tedy stejně jak v románu píšící nemocný vypravěč v posteli, kde vrcholí příběh o stávání se spisovatelem, a rozhýbává pouť proti proudu času a ostatní obrazy už jsou jen vzpomínkami se svojí nestálostí, kterou reprezentuje jak prostor jako takový, jenž je také nespolehlivý se svým pohybem horizontálních plošin, tak jako podoby všech vypravěčových známých, kteří se v jeho paměti příliš nemění (vyjma vypravěče samého, jehož hrají rovnou čtyři herci) ani v rozpětí desítek let a tak Catherine Deneuve může být Odette de Crécy v jejich dvaceti i šedesáti létech. Jistě odvážnější a mnohem vyvedenější než Swannova láska (jehož zásadní postavu Ruizův film vcelku ignoruje). Pro lidé neznalé předlohy nejspíše dosti zmatené, ale jistě ne zcela nefunkční, a i bez orientace v postavách a událostech se jedná o brilantně řemeslně elegantní a vizuálně podmanivé dílo. Malkovichův stárnoucí baron de Charlus ještě dalece předčí toho mladého v podání Alaina Delona v druhé zmíněné adaptaci. ()
Krásně zpracované. Složitá struktura přesně odpovídá atmosféře a struktuře literární předlohy. Je sice pravda, že se divák neztotožní s žádnou postavou. Je jich tam celkem dost a vlastně nemají pořádný vývoj, protože je vidíme napřeskáčku v různých časových období a hlavní hrdina je svým způsobem "groteskní" pozorovotel, ale v tomto smyslu vnímám i knihu. Postavy v knize jsou sice dostatečně vykresleny, ale hlavním motivem je popis jejich šablonovitého společenského chování, které nám má přiblížit tehdejší dobu a její složité (nebo právě jednoduché) společenské parametry. V tomto duchu je podle mě film přesný a přesvědčivý. ()