Melodie bílých nocí

Melodie bílých nocí je niterně bolestnější poezií. Sergej Solovjov (tu s pomocí Kijoši Nišimury) zachytával na filmový pás poetický obraz lidské duše. Poetickému výrazu podřídil obrazové výjevy, jejich estetiku, zabarvení, niternost a komprese intimních pocitů, symbolizující uvozovky a otisky z dojmů v touze očekávání i pochybnostech: Georgij Rerberg zarámoval olejová plátna v poetických aktech z okouzlení láskou a Júdai Kató načrtl tradiční japonské skici důvěrného soukromí uprostřed moderního věku. Poezie by nebyla dokonána bez jemně zasněné i horoucí hudby Isaaka Švarce (hrou na klavír očaruje virtuóz Igor Nazaruk). Nejde o zářivě okouzlující poezii Když skončilo dětství, poezie Melodií bílých nocí jest soukromější, intimnější, bolestnější, a zranitelnější lidské duši. Mužským hrdinou veršů poezie lásky je Ilja (příjemný Jurij Solomin), leningradský hudební skladatel a dirigent. Nečekaný hlas lásky je vírou a nadějí, ale k potřebám srdce nevede ani přímá cesta ani oboustranná náklonnost. Ženskou hrdinkou veršů lásky je Juko (křehká Komaki Kurihara), kjótská pianistka na cestě ke kořenům ruské hudební klasiky. Naplnění lásce stojí nejen překážka, ale též svírající pocit viny. Z dalších rolí: Iljův nevlastní bratr, nadaný malíř Fjodor (Alexandr Zbrujev), Iljův bezprostřední malý synek Aljoša (Andrej Leontovič), adoptivní matka nevlastních bratrů a učitelka hudby (Elizaveta Solodova), nebo smutný Jukyin tchán (Seidži Mijaguči). Melodie bílých nocí je poetickou skladbou, v níž je nemocnějším výrazem propojení estetiky i symboliky obrazových výjevů s niternou hudbou. Aneb Leningrad, Kjóto, hudba, pocity, poezie. (30.10.2021)