Režie:
Jaroslav DudekScénář:
Otto ZelenkaKamera:
Adolf NavaraHudba:
Luboš FišerHrají:
Bohuš Záhorský, Ladislav Křiváček, Petr Haničinec, Jan Tříska, Vladimír Menšík, Míla Myslíková, Slávka Budínová, Klára JernekováObsahy(1)
Příběh jedné obyčejné rodiny, který nenechá nikoho na pochybách, že z prostoru privátního míří k obrazu společenskému, k absurditám doby, ovládané totalitní mocí… Satirická komedie zobrazuje situaci jedné rodiny po imaginární válce, dobu, kdy dosavadní morální hodnoty byly otřeseny. Na půdorysu obyčejné rodiny autor O. Zelenka satiricky portrétuje situaci společnosti, kde se ujímá moci násilí a mazanost. Televizní komedie vznikla brzy po sovětské okupaci. Rychle byla napsána, rychle natočena režisérem J. Dudkem, jenž opřel svou koncepci o skvělé výkony předních herců – B. Záhorského, V. Menšíka, J. Třísky, P. Haničince, L. Křiváčka, M. Myslíkové, S. Budínové a K. Jernekové. Televizní premiéru měla mít v dubnu 1969, byla ale zakázána. Měla ovšem i štěstí, neboť nebyla natočena na magnetický záznam, ale na film, takže příkaz vymazání ji minul. Skutečné premiéry se dočkala až po více než dvaceti letech v roce 1990. (Česká televize)
(více)Recenze (70)
Komunismus, potažmo každý totalitní systém, v hodině a půl. Opravdu se mi zdálo, že se dívám na "Český národ v jednom domě." Herecké výkony všemu velmi napomohly. Zvlášť Petr Haničinec mě překvapil, jakého hajzla dokázal zahrát. Otto Zelenka IMHO předběhl dobu a odhadl i, jak vše dopadlo. KDYŽ SE NÁM TO TAK DLOUHO LÍBILO, TAK TO PŘECE NEMOHLO BÝT TAK ŠPATNÉ! ()
"Já se v životě knihy nedotkla... A to jsem kvůli ní začal číst knihu... Co dybysme se vod těch chybiček distancovali? Smaže se to a pak se necháme zvolit znovu... Jsem šťasten, že se skoncovalo s Pepovými násilnostmi... S hlupákama nejsi povinen hrát poctivě... NEJSI JAKO ONI." No sakra, to byl kalibr. Ono to totiž nejen přesně popisuje totalitu, ale i to, co a jakým způsobem přijde po ní. Dobrý úmysl vedoucí tu k absurdním, tu ke hrůzným koncům. Na alegorie podobného typu byla šedesátá léta úrodná, viz třeba Bílá paní. Tohle je navzdory absenci nadpřirozena ještě absurdnější, ale také drsnější ("Víš kolik facek stojí takový dobrovolný přiznání?" a vůbec všechno kolem Evy). P. S. Škoda, že Kláru Jernekovou nikdy neuvidím jako Lady Macbeth. ()
"Píše se cerel, nebo celer?" - "Celer, proč?" -"No vokopávala jsem celer, celý půl dne, já mám svědomí čistý, já bych se knihy nikdáž nedotkla." - "No tak to tam napiš." - "No." Vtipně mrazivá metafora na úrovní krátkometrážního Nezvaného hosta. Skvěle napsáno i zahráno, ale mohlo to být o trochu kratší. ()
Kdybych mohl, nasypal bych sem hvězdiček dvakrát tolik. Tak humorně a tristně zároveň princip totalitního socialismu a jeho naprosté neschopnosti se reformovat snad nikdo nikdy nenatočil. Člověku chvílemi tečou slzy smíchu a přitom ho mrazí v zádech. ()
O společenském podobenství inscenace je toho zde napsáno již dost, na mne rozhodně nejvíce zapůsobil Petr Haničinec a postava Evy (Slávka Budínová), která hrdě a s nadhledem hájí svou pravdu, aby druhý den zcela zlomená a zraněná zpívala s davem oslavnou píseň života. Nicméně, měl-li snímek premiéru až v roce 1990 a po sedmadvaceti letech má zde něco málo přes tři sta hodnocení, můžeme si tyto úvahy o dobrovolném pokrytectví i falši v kruhu těch nejbližších a také o zlu v podobě vlády člověka nad člověkem, ať už pomocí násilí či vydírání, nechat na dlouhé zimní večery. V každém případě inscenace zaručuje velmi nadprůměrnou podívanou, skvěle kombinující humor i psychologické drámo, jenž nadchne nejen milovníky československé kinematografie. ()
Velmi trefná satira, do které režisér Dudek obsadil skvělé herce. Petr Haničinec zde byl v životní kondici, zcela nezvykle nepřehrával a podal výkon, který se bez uzardění mohl postavit po bok výkonu Záhorského. Ale tou nejlepší byla Slávka Budínová, která vystřídala tolik poloh, že by člověk nevěřil, že je možné je mít v jednom hereckém rejstříku. ()
Otto Zelneka to napísal presne, Jaroslav Dudek to ale nakrútil ako televízny film, ktorý síce je aj nadčasový, ale jeho technická kvalita v tom zrejme chladnom a vlhkom trezore utrpela nejaké tie nenapraviteľné škody. Až sa chce poradiť českej televízii, aby s týmto materiálom niečo urobila a dala mu krajší šat. Inak v podobnom zmysle pracoval s takouto synekdochou Aronofsky v matke! o mnoho rokov neskôr. Nemyslím samozrejme ideologicky, ale štýlom zobrazenia niečoho celospoločesnkého v prostredí jedného rodinného domu. Odhliadnuc od tejto alegórie na režim ale môžeme film vnímať aj čisto ako denotáciu, proste ono to podobne takto chodí(lo) aj vo viacgeneračných rodinách, z čoho zase akosi plynule vyplynie, že to tak musí fungovať aj v jednom štáte, respektíve na celom svete. ()
Je veľmi pravdepodobné, že vo svojej dobe mal tento televízny film čo povedať divákom. Bohužiaľ nútený trezorový odpočinok mu neprospel a vnímal som ho ako dobovú záležitosť s vlastnosťami zvetralého piva. ()
Totalita v rodině a rodina v totalitě. Bezskrupulózní příběh československého socialismu. Bez příkras. Bez jinotajů. Bez metafor. Pěkně zpříma a natvrdo. Herci jsou v nejlepší formě, zvlášť Tříska, Haničinec a překvapivě také Menšík, který dokázal svou typickou šarži pozvednout na vyšší úroveň. Hloubkou analýzy samotného principu úchylné komunistické praxe, umocněné navíc intenzitou tehdejšího procitnutí z naivních iluzí Pražského jara, dokázala tato Zelenkova dnes neprávem pozapomenutá komorní tragikomedie zaujmout a zprostředkovat někdejší zkušenosti i dnes. I nepamětníkům. ()
Zřejmě největším paradoxem tohoto trezorového filmu je, že vedle dokonalého odzrkadlení fungování totalitního státu sedí jeho příběh i mnohé repliky na dnešní dobu. Po 21 letech od natočení padl režim, dalších 28 let uplynulo v současné době svobodné, ale chamtivost, touha po moci, špehování i špinavá přetvářka v mnoha lidech zůstala. A jak závěr filmu ukázal, je pak zcela jedno, zda má rozhodující slovo a moc ten, či onen... Osobně mi přijde tahle politická satira ještě lepší než slavné Ucho. Mezi vynikajícími hereckými výkony všech představitelů naprosto exceluje Petr Haničinec v postavě vypočítavého hajzla neustále se pohybujícího mezi oběma stranami konfilktu, překvapí Vladimír Menšík v netypické vážné poloze. ()
17. 11. 2009 - 20% ()
Jako satira a ukázka života v totalitě to funguje dobře. A ve své době to určitě lidi muselo oslovit (kdyby to někdo dovolil pustit). Ale dneska už to dost zestarlo a ne všechno úplně funguje. 70 procent. ()
Film byl i přes dobré herecké obsazení velice zmatený, ponurý a celkem o ničem.Staré české filmy jsou dobré.Ale tohle... ()
Prvoplánovost chvílema vyčnívá jako prezident Klaus v Evropě, ale vzhledem k datu vzniku to bylo naprosto pochopitelné, neřkuli nutné (což už neplatí pro příměr s Klausem). ()
"Já sem nikdáž nic neměla, teď maj všichni prd, to je aspoň spravedlivý." (Míla Myslíková) ()
Zpočátku trochu nepřehledný mumraj, z něhož se postupně vytváří působivá satira na deformace socialismu, jež nachází odraz v samotném složení rodiny, v níž ideologii nahrazuje vláda nad společnou kasičkou. Štiplavý humor a skvostné obsazení nakonec vytváří dobře fungující celek, i když ona metafora nemusela být tak přímo aplikovaná, například scény nápadně připomínající inscenované procesy jsou až moc křiklavé až senzacechtivé. ()
Nedoceněná záležitost s výborným hereckým obsazením.... ()
Autoři "Vyloženě" rodinné historie se pokusili zamaskovat, ale zároveň také zdůraznit, že se o "vyložené" rodinou historii nejedná. Vždyť stát je pojímán jako suma (spřízněných) rodin, tak jako skupina jedninců (zde) tvoří podobně bizarní rodinu. Česká variace na Orwella, od "Farmy zvířat" po "1984" ()
Šokující. Provokace jak svině. Donášení, prospěchářství, převlékání kabátů - všechno tam je. Inscenaci kraluje Petr Haničinec jako úžasně vypočítavá svině, tohle je s jeho banderovcem z Majora Zemana snad jeho nejlepší role. ČT se reprízou tohohle trezorového kousku na 17.11. povedl husarský šťouchanec do českého národa, kdyby se jen na to v tu příšernou hodinu někdo díval. ()
Nejdřív to vypadá na poněkud nešikovný pokus o komedii. A když se nastolí téma (všemi vydržovaná rodinná stráž, která začíná ostatním vládnout), vypadá to na velmi nešikovný pokus o metaforické ztvárnění tehdy bohatě reflektované totalitní reality. Nešikovný tím, jak jsou dotyčné jevy prvoplánově zpodobňovány zcela nevěrohodnou "rodinnou historií". Jenže jak se rodinné poměry postupně "normalizují", ukazuje se, že nejde o žádnou metaforu nebo alegorii. Žádná hra jinotajů, nýbrž doslovný obraz fungování policejního komunistického státu (předkládá se i proces jeho geneze, ten ovšem vyznívá realisticky asi jako Rousseauova společenská smlouva). Cenné na tom všem je, že zrovna tak, jako nejde o metaforu, nejde ani (alespoň primárně) o nadčasové postižení totalitního režimu, nýbrž (jak se postupem děje stále silněji projevuje) o zobrazení zcela konkrétní dějinné zkušenosti, totiž dosavadního dvacetiletí vlády KSČ v naší vlasti - tudíž velmi příhodně "vyloženě rodinná historie". Čímž se dostávám k tomu nejdůležitějšímu: Takovéto zobrazení politicko-společenské situace na jedné rodině v jednom domě nejenže muselo být tehdy velmi silně provokační, ale zároveň - protože členové rodiny jsou ti, kteří k sobě patří, děj se co děj - je nám potomkům dokladem, že tehdy ještě existovalo silné povědomí (byťsi iluzorního) národního společenství, k němuž tato inscenace promlouvá, společného údělu, na nějž se odvolává. Dnes už je takové pojetí pochopitelně sotva myslitelné, ale podíváme-li se na tématicky příbuzné (divácky náročnější, myšlenkově propracovanější a umělecky hodnotnější) filmy té doby, autorů jako Juráček, Schorm, Němec či tandemu Procházka - Kachyňa a jiných, shledáváme, že Zelenkova - Dudkova inscenace je v tomto ohledu unikátní už v době svého vzniku. O to je cennější. Domnívám se totiž, že stejně jako přímočaře oslovuje tehdejšího masového diváka, je nám bezděky i přímým průhledem do reálné společenské atmosféry "jarní" a zvláště posrpnové, což se o dílech zmíněných autorů, při vší úctě, kterou k nim chovám, asi říci nedá. Vyloženě rodinná historie totiž oslovuje společenství jakožto společenství, a sice (opakuji se) společenství občanů Československa v jeho konkrétní nedávné minulosti a současnosti. Spíše než tím, co zobrazuje, je tedy zajímavá a důležitá tím, jakou metodu k tomu volí - ta se zde totiž stává součástí obrazu samého. K celkovému dojmu přispívá i ztvárnění postav (také mě zaujal zejména Haničinec), jakož i jejich početní omezenost (všeho všudy osum figur), díky níž přinejmenším některé postavy nesou víc než jedno určení (nejmarkantněji postava nejmladšího bratra). Nejvyšší míry palčivosti a provokativnosti hra dosahuje samozřejmě ve finálním "převratu" a jeho vyústění - principielní zpochybnění "socialismu s lidskou tváří", aniž by bylo zapotřebí sovětské okupace. (Tato fáze stojí za srovnání se závěrem Vorlova Kouře a to nejen proto, že v určitém momentu se její neoptimistická jasnozřivost zdá prorocky komentovat i sametovou revoluci 1989. Každopádně by bylo zajímavé vědět, kdy přesně doznal scénář své konečné podoby). Záhodno všimnout si ještě jedné věci: Téměř všechny postavy představují snadno rozpoznatelné typy či "funkce" (pro základní orientaci viz komentář papyrosaurův), s jednou vyjímkou - tou je Záhorského postava starého tatínka. Mnohé z jeho charakteristik sice umožňuje různé spekulace stran jeho významu, přesto je patrné, že jeho pozici v "rodinné historii" přesně nic konkrétního neodpovídá, nezapadá do koncepce. Což je u postavy, která je zde alespoň de jure nejvyšší autoritou (de facto ovšem ve stejné situaci jako ostatní "střežení"), zvlášť frapantní. Svými vlastními spekulacemi nechci přetěžovat tento už tak přes slušnou míru natažený komentář, nemohu však své spoludiváky neupozornit, aby se při případném rozjímání díla vydali i tímto směrem - ono "doslovné" zobrazení disponuje touto význačnou, nicméně doslovnost překračujcí postavou. Na závěr si ani já neodpustím jeden (možná nepřesný) citátek, aby se neřeklo, že tam tu nadčasovost vůbec nevidím: "- Budeš si všímat, kdo je proti. - Jako proti čemu? - No, prostě proti." () (méně) (více)