poster

Vyloženě rodinná historie (TV film)

Komedie / Drama

Československo, 1969, 91 min

  • flanker.27
    *****

    "Já se v životě knihy nedotkla... A to jsem kvůli ní začal číst knihu... Co dybysme se vod těch chybiček distancovali? Smaže se to a pak se necháme zvolit znovu... Jsem šťasten, že se skoncovalo s Pepovými násilnostmi... S hlupákama nejsi povinen hrát poctivě... NEJSI JAKO ONI." No sakra, to byl kalibr. Ono to totiž nejen přesně popisuje totalitu, ale i to, co a jakým způsobem přijde po ní. Dobrý úmysl vedoucí tu k absurdním, tu ke hrůzným koncům. Na alegorie podobného typu byla šedesátá léta úrodná, viz třeba Bílá paní. Tohle je navzdory absenci nadpřirozena ještě absurdnější, ale také drsnější ("Víš kolik facek stojí takový dobrovolný přiznání?" a vůbec všechno kolem Evy). P. S. Škoda, že Kláru Jernekovou nikdy neuvidím jako Lady Macbeth.(9.3.2017)

  • dr.fish
    *****

    Tak jako...toto je dosti povedená inscenace, která určitě vítězila v soutěži o "Zlatý trezor". Rodinná idylka v jednom domě se pozvolna rozjíždí....v druhé polovině se vedení rodiny chopí dva bratři (jeden hloupej násilník a druhej prohnaný lišák), lehkým chvatem ovládnou rodinné finance a zavedou totalitní systémek plný špiclování a udávání. Menšina pracuje a zbytek se ve jménu blaha rodiny povaluje. Paralela na komunismus zcela jasná, v daném kontextu padají moudra k zamyšlení. Závěr je ale zdrcující, neboť jasné je jen jedno, lidé jsou v principu tupé stádo živené bláhovou nadějí, že bude líp. Každý, kdo má koule jim nalhat, že se budou mít fajn, bude zvolen, a všichni na něj budou s nadšením dělat a provolávat mu slávu. Takže je to vlastně zcela současný film. 85%(8.9.2016)

  • Tosim
    *****

    Komunismus, potažmo každý totalitní systém, v hodině a půl. Opravdu se mi zdálo, že se dívám na "Český národ v jednom domě." Herecké výkony všemu velmi napomohly. Zvlášť Petr Haničinec mě překvapil, jakého hajzla dokázal zahrát. Otto Zelenka IMHO předběhl dobu a odhadl i, jak vše dopadlo. KDYŽ SE NÁM TO TAK DLOUHO LÍBILO, TAK TO PŘECE NEMOHLO BÝT TAK ŠPATNÉ!(14.3.2006)

  • Adam Bernau
    ****

    Nejdřív to vypadá na poněkud nešikovný pokus o komedii. A když se nastolí téma (všemi vydržovaná rodinná stráž, která začíná ostatním vládnout), vypadá to na velmi nešikovný pokus o metaforické ztvárnění tehdy bohatě reflektované totalitní reality. Nešikovný tím, jak jsou dotyčné jevy prvoplánově zpodobňovány zcela nevěrohodnou "rodinnou historií". Jenže jak se rodinné poměry postupně "normalizují", ukazuje se, že nejde o žádnou metaforu nebo alegorii. Žádná hra jinotajů, nýbrž doslovný obraz fungování policejního komunistického státu (předkládá se i proces jeho geneze, ten ovšem vyznívá realisticky asi jako Rousseauova společenská smlouva). Cenné na tom všem je, že zrovna tak, jako nejde o metaforu, nejde ani (alespoň primárně) o nadčasové postižení totalitního režimu, nýbrž (jak se postupem děje stále silněji projevuje) o zobrazení zcela konkrétní dějinné zkušenosti, totiž dosavadního dvacetiletí vlády KSČ v naší vlasti - tudíž velmi příhodně "vyloženě rodinná historie". Čímž se dostávám k tomu nejdůležitějšímu: Takovéto zobrazení politicko-společenské situace na jedné rodině v jednom domě nejenže muselo být tehdy velmi silně provokační, ale zároveň - protože členové rodiny jsou ti, kteří k sobě patří, děj se co děj - je nám potomkům dokladem, že tehdy ještě existovalo silné povědomí (byťsi iluzorního) národního společenství, k němuž tato inscenace promlouvá, společného údělu, na nějž se odvolává. Dnes už je takové pojetí pochopitelně sotva myslitelné, ale podíváme-li se na tématicky příbuzné (divácky náročnější, myšlenkově propracovanější a umělecky hodnotnější) filmy té doby, autorů jako Juráček, Schorm, Němec či tandemu Procházka - Kachyňa a jiných, shledáváme, že Zelenkova - Dudkova inscenace je v tomto ohledu unikátní už v době svého vzniku. O to je cennější. Domnívám se totiž, že stejně jako přímočaře oslovuje tehdejšího masového diváka, je nám bezděky i přímým průhledem do reálné společenské atmosféry "jarní" a zvláště posrpnové, což se o dílech zmíněných autorů, při vší úctě, kterou k nim chovám, asi říci nedá. Vyloženě rodinná historie totiž oslovuje společenství jakožto společenství, a sice (opakuji se) společenství občanů Československa v jeho konkrétní nedávné minulosti a současnosti. Spíše než tím, co zobrazuje, je tedy zajímavá a důležitá tím, jakou metodu k tomu volí - ta se zde totiž stává součástí obrazu samého. K celkovému dojmu přispívá i ztvárnění postav (také mě zaujal zejména Haničinec), jakož i jejich početní omezenost (všeho všudy osum figur), díky níž přinejmenším některé postavy nesou víc než jedno určení (nejmarkantněji postava nejmladšího bratra). Nejvyšší míry palčivosti a provokativnosti hra dosahuje samozřejmě ve finálním "převratu" a jeho vyústění - principielní zpochybnění "socialismu s lidskou tváří", aniž by bylo zapotřebí sovětské okupace. (Tato fáze stojí za srovnání se závěrem Vorlova Kouře a to nejen proto, že v určitém momentu se její neoptimistická jasnozřivost zdá prorocky komentovat i sametovou revoluci 1989. Každopádně by bylo zajímavé vědět, kdy přesně doznal scénář své konečné podoby). Záhodno všimnout si ještě jedné věci: Téměř všechny postavy představují snadno rozpoznatelné typy či "funkce" (pro základní orientaci viz komentář papyrosaurův), s jednou vyjímkou - tou je Záhorského postava starého tatínka. Mnohé z jeho charakteristik sice umožňuje různé spekulace stran jeho významu, přesto je patrné, že jeho pozici v "rodinné historii" přesně nic konkrétního neodpovídá, nezapadá do koncepce. Což je u postavy, která je zde alespoň de jure nejvyšší autoritou (de facto ovšem ve stejné situaci jako ostatní "střežení") zvlášť frapantní. Svými vlastními spekulacemi nechci přetěžovat tento už tak přes slušnou míru natažený komentář, nemohu však své spoludiváky neupozornit, aby se při případném rozjímání díla vydali i tímto směrem - ono "doslovné" zobrazení disponuje touto význačnou, nicméně doslovnost překračujcí postavou. Na závěr si ani já neodpustím jeden (možná nepřesný) citátek, aby se neřeklo, že tam tu nadčasovost vůbec nevidím: "- Budeš si všímat, kdo je proti. - Jako proti čemu? - No, prostě proti."(11.12.2014)

  • D.Moore
    ****

    "Píše se cerel, nebo celer?" - "Celer, proč?" -"No vokopávala jsem celer, celý půl dne, já mám svědomí čistý, já bych se knihy nikdáž nedotkla." - "No tak to tam napiš." - "No." Vtipně mrazivá metafora na úrovní krátkometrážního Nezvaného hosta. Skvěle napsáno i zahráno, ale mohlo to být o trochu kratší.(27.11.2011)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace