Die Sehnsucht der Veronika Voss
Túžba Veroniky Vossovej
Veronika Voss
Režie:
Rainer Werner FassbinderKamera:
Xaver SchwarzenbergerHudba:
Peer RabenHrají:
Rosel Zech, Hilmar Thate, Cornelia Froboess, Annemarie Düringer, Erik Schumann, Doris Schade, Peter Berling, Günther Kaufmann, Volker Spengler (více)Obsahy(1)
Rosel Zech v roli zhýralé hvězdy filmů ze 40. let, která se proslavila díky přátelství s nacistou Goebbelsem. Deset let po válce ale trpí silnou závislostí na morfiu. (Netflix)
Recenze (30)
Zlatý Medvěd ()
Osaměle a ztraceně bloudí okolo tramvajové zastávky Geiselgasteig nedaleko Bavaria-Studios žena děštěm. Fascinován jejím elegantním zjevem zavede ji sportovní reportér Robert Krohn (Hilmar Thate) do města a den nato ji vezme do nobl kavárny, kde si ona od něj půjčí 300 marek. Reportér ještě netuší, kým tato diva vlastně je: Veronikou Voss (Rosel Zech) - bývalou Ufa-star. Rolí již nedostává, ale starší dámy ji ještě drží v paměti - ve foyer kavárny dokonce visí její obraz... Pozdní dílo Rainera Wernera Fassbindera tvoří prostředník mezi filmy Die Ehe der Maria Braun a Lola a je součástí grandiózní trilogie, jež se vypořádává s kulturním a politickým dědictvím nacistického Německa. Film je vlastně založen na skutečném osudu herečky Sybille Schmitz a svojí černobílou formou je ostrou alegorií vůči všem těm melodramatům, jež tak hojně vznikala za Třetí říše. Do německých kin se film dostal jen čtyři měsíce před smrtí svého autora. ()
Drahý bože, to je podivný film! A to už se mi dlouho nestalo, že bych si tohle řekla, mám velkou radost. A dalo by se říci, že jsem příliš vyděšená na to, abych prošla tmavým bytem do své postele. Sama už tři dny dýchám jako hlavní čarodějnice Helena Marcusová ze Suspirie, spánek se mi vyhýbá a takovéhle věci nadměrně podporují moji představivost. Sehnsucht je myslím mnohem obsažnější slovo než česká touha. ()
Z mého pohledu spíš průměrnější drama R. W. Fassbindera, které napodobuje tradiční melodramata produkovaná německými ateliéry UFA z období německé Třetí říše. Režisérovi slouží tragický osud filmové divy závislé na opiátech k nenápadnému připomenutí nacistické minulosti mnoha německých umělců. Zajímavý je motiv drog - sám Fassbinder jich nemálo vyzkoušel a konec konců se těsně po dokončení filmu nešťastně předávkoval. Celkový dojem: 55 %. Na můj vkus trochu pomalé tempo a tradicionalistické filmové podání. ()
Nadchla mě především vizuální stránka (způsob snímaní kamery-podhledy, nasvícení, hra světla a stínu) a s ní spojená téměř magická atmosféra plná tajemna (navíc vložka s podivným postarším párem). Jenže od tohohle slibného kurzu se film začal postupně odchylovat k docela tuctové kriminální hře, úvodní dvojice se mi začala dost protivit, večírek mě poněkud minul a konec byl na mě možná až moc střízlivý, takže to budou pouze lepší 3*. ()
Zabijácká Fassbinderova přestylizovaná historka, která by měla být poctou, ale je pouze trapným výsměchem. Mimo čas a prostor se veze na vlně všech těch Sunset Blvd. a jejich leitmotivů o padlých divách, jejichž generace byla z veřejného života vyf*ckována nejpozději v roce 1952 (na západě) společně s křiklavými barvami Zpívání v dešti. U nás byl podobný film natočen na konci 60. let - Hvězda - a Jiřina Štěpničková se v něm kála sama za sebe. Queer čtení si tady sice užije, ale s tím na mě nechoďte. Tohle je špatný film z rodiny Protektorů, který se líbí jen tam, kde je divák ochoten sledovat pranýř optikou růžového kukátka. A mimochodem, které ty "staré německé filmy" vypadaly nebo fungovaly jako Veronika? Já se obávám, že je to jen další iluze, která byla RWF spapána i s navijákem. ()
Toto drama s nádechem krimi, je natočeno tradičnějším způsobem, než jsem u Fasbindera zvyklý. U tohoto věčného experimentátora, však film, který nejde vlastní cestou, jako experiment působí. Přeci jen se zde ale fanoušci fanoušci hříček dočkají. Skvěle je například vymyšlen úvod do filmu. Veronika Vossová sedí v kině a sleduje film, ve kterém hraje hlavní roli. Scéna, jenž pozoruje na plátně je však její život. To však divákovi docvakne až někdy v polovině filmu. Jinak se film vyznačuje skvělými hereckými výkony. Krom hlavních představitelů stojí za zmínku například postava amerického černošského vojáka, která filmem bez nějakého hlubšího významu proplouvá a kterou jsme mohli za stejných okolností vidět i ve snímku Lola. Zajímavá je i dvojice starých lidí, kteří jsou nepřirozeně veselí. Když se však divák dozví příčinu jejich štěstí, až z toho zamrazí. A to je asi největší klad tohoto filmu, režisér nám zde předhazuje různé absurdní výjevy, jenž se pak v průběhu snímku stávají zcela logickými. Jedná se o skvělé dílo, bohužel je však ve stínu starší Fassbinderovy tvorby. ()
Štylizovaný noir film silne inšpirovaný smutným príbehom slávnej nemeckej herečky Sybille Schmitz. Jej podlomená duša podľahla depresiám, závislosti a tá jej vzala život. Bludný kruh, z ktorého sa nedokázala vymaniť, okolnosti jej smrti v nemocnici a záhadnej liečby sú podkladom pre silný scenár. Vizuál pôsobí ako z 20-30tych rokov a na filme ma asi najviac fascinuje. Biela žiari, lesk oslepuje zrak a čierna má tie najtmavšie odtiene. Zvláštne pôsobí aj čudná citová nezainteresovanosť postáv. Láska, ktorá rýchlo vzplanie, no z plátna ju necítiť, rovnako ako po smrti slávnej divy ide život ďalej...akoby jej list na rozlúčku so slovami: "Nikomu nechýbam" aj vystihol kvalitu jej citových väzieb. ()
Výtečný film, oplývající množstvím ryzích filmařských kvalit. Byť jsem se musel zpočátku do toho dost nutit, protože úvod na mě působil zmateným a nepříjemným dojmem (a samotná titulní postava mi byla extrémně nesympatická). Inspirace filmem Sunset Boulevard je zde nepřehlédnutelná, ale Fassbinder si jde zcela svou cestou - podle mě například pro něj není tak důležitá věrnost v zobrazení historických reálií (podobný dojem jsem už měl z jeho předchozích historických filmů - všechny na mě působily velmi současně, jako by se odehrávaly v době, kdy byly natočeny, nikoli v době, do které byl děj zasazený), jako spíše jiné aspekty - jako např. způsob nasvícení a snímání každé scény (samotná Veronika Voss v jedné scéně pronáší: "Světlo a stín. To je tajemství filmu. Víte to?"), a vedení herců (všichni do jednoho jsou zde naprosto výborní). Film se postupně přehoupne až do jakési detektivky, kde je samotná titulní postava částečně odsunuta do pozadí, a pozornost se soustředí na postavu sportovního reportéra, který usiluje odhalit pravdu - což je změna, která se mi osobně líbila, a která celý děj přivede až k velmi působivému zakončení. Nebýt jakéhosi zvláštního hektického dojmu, kterým na mě ten film působil, asi bych za sebe neměl problém jít na maximální hodnocení - můj oblíbený Fassbinder mě zde opět zcela dostal. ()
Fassbinderova poklona klasickému Hollywoodu a zrkadlo nemeckých dejín v jednom. Nie ale tým, že by o továrni na sny rozprával, ale že evokuje formou aj obsahom napríklad Sunset Boulevard a nakoniec je samozrejme jedno, kde sa príbeh odohráva, pretože filmári sú všade slizkými bohémami a k drogám nemajú nikde ďaleko. Veronika Vossová je veľmi smutnou postavou, to ale nakoniec snáď aj všetci v tomto veľmi neutešenom, ale štýlovo nesmierne vypiplanom filme. Fassbinderove pohľady cez členené okná sú tu snáď ešte viac, ako obvykle a režisérova zrelosť je cítiť v každom zábere. ()
Sunset blvd. + Psycho + Rekviem pro panenku = Touha Veroniky Vossové. Tedy skoro... ()
Je to tak časté, že kdekdo dělá to, co opravdu neumí. Takže potom jsou ty pracovní výsledky i tomu úměrné. Touhy patří k aktivnímu mládí, ne k dospělém věku! Kdo je má i v dospělosti, ten si je totiž jde i splnit.***(5.10.2010) ()
Musím konštatovať, že toto bol zatiaľ najslabší a aj najobyčajnejší film od pána Rainera. Chýbali mi vo filme tí jeho týpkovia .. aj keď Veronika v bežnom živote tie jednotlivé herecké výstupy dávala na jednotku s hviezdičkou .. úbožiačka. ()
Kdybych dosud neviděl žádný undergroundový artový film, natočený navzdory době vzniku schválně černobíle, případně bych znal jen minimum filmů tematizujících filmové zákulisí, možná by mi to, co nabízí Touha Veroniky Vossové, i plně postačilo k nadšení. Audiovizuální stránka je zde přímo luxusní, jak propracovaným černobílým vizuálem, snad ve všech scénách se lesknoucím promyšleným nasvícením a vyladěnými kompozicemi kulis a postav, tak v rámci práce se zvukem a bohatým hudebním podkresem. Jenže tenhle aspekt mi k nadšení vystačil první třetinu a později už jen u pár vybraných scén, neboť z obsahové roviny zbylo až protikladně neivnenční povrchní proplouvání více tématy (stárnutí herecké hvězdy, filmařské prostředí, nacistická minulost, drogová závislost atd.), kterým by se film mohl poctivě hlouběji věnovat a ve zvoleném námětu je propojit, jenže některé z nich tu působí spíše jako nahodilý zpestřující doplněk, když se tu s nimi pracuje tak zoufale málo. Možná by nebylo fér vyčítat Fassbinderovi, že portrétem herečky snažící se přes svůj stav za zenitem za každou cenu znovu hrát značně vykrádá Sunset Boulevard, když svůj film záměrně točil jako přiznanou variaci s poctou zmíněnému Wilderovu počinu, bohužel ke kvalitám minimálně v rámci scénáře se mu ani trochu vzdáleně nepřibližuje a mnohé herecké výkony působí na mě asi tak odtažitě studeně jako to prostředí nemocnice plné dlouhých chodeb a prázdných bílých zdí. Potěšil mě svou účastí Armin Mueller-Stahl ve vedlejší roli scenáristy a ikonická scéna Veroniky s její pěveckým číslem film také osvěžila, ale ve vztahu k celku pořád málo na to, aby výrazněji povýšila můj dojem z dalšího filmu s neskonalým vítězstvím formy nad obsahem. [60%] ()
Konečne som skompletizoval Fassbinderovu trilógiu, ktorá sa vyznačuje, že má typicky problematickú hrdinku, čo dobre neskončí... Už veľmi dobre viem, že taká Mária Braunová v jednotke skončila oveľa horšie, ako Lola v dvojke, že sa to vôbec nedá ani porovnávať, a na rad prichádza smutná Veronika Voss v trojke, čo je v katastrofálnom objatí svojej doktorky, ktorá ju dopuje morfiom... Táto krásavica je totiž bývalou nemeckou herečkou, veľkou S-T-A-R U.F.Y, keď sa jej zrovna teraz ponuky bohvieako nehrnú. Čistou náhodou sa zoznámi so športovým novinárom Robertom Krohnom, ktorý sa snaží, aby sa vyprostila z tejto spletitej situácie, a tá má na príčine, že sa stala strašnou závislou osobnosťou so zištným zákulisím istej tretej temnej osoby, ktorú som už spomenul, a okolo ktorej sa pohybujú ďalší zlí ľudia. _ R.W.Fassbinder nakrútil veľmi znepokojivý čierno-biely snímok, ktorý mi akosi dosť často pripomínal môj vôbec najobľúbenejší_najlepší film, a pritom má vo svojom názve Veroniku Voss, čo je iba taký „optický klam” , lebo v skutočnosti ide o to, kto je za všetko zodpovedný, aké má de-facto “zajačie úmysly” , a prečo robí to, čo robí... ? Vedľajšia postava nakoniec dominuje, pretože ju pozorovať, je zároveň fascinujúce, ako sa bezcitne správa, ale na druhej strane-extrémne odpudzujúce, že sa to môže stať i vám ? _ Toto sa aj naozaj odohralo, a tento progresívny režisér o tom natočil dosť odvážny filmový projekt, ktorý si nekládol servítku pred ústa. A jeho koniec hovorí za všetko... ()
ČST 2 (slovenský okruh) = 10.1.1989, réžia slovenského znenia = (ČST Bratislava) (4.1.2012) ()
Sunset Boulevard made in Germany. Ráz předválečných snímků se staromódními prolínačkami byl vystylizován do nejmenšího detailu jak od ostříleného noiristy a ladnost světel a stínů ve výrazném černobílém kontrastu s převahou ovládla celý film. I zvukaři zaslouží uznání. Tím však moje ódy končí, neboť dialogy, které jsou většinou u Fassbindera doménou zde stály za starou belu, plytkost děje ukládala ke spánku a jediné co se probouzelo, byly antipatie k hlavním představitelům. ()
Staré německé filmy jsou v Touze Veroniky Vossové napodobeny velmi dobře. Ačkoliv dávám přednost barevným filmům, protože barvou se jim dá dodat další rozměr, tento film byl správně natočen jako černobílý. Kamera, světla a stíny a melancholický příběh o tom, že, slovy Veroniky Vossové: ,,Každá doba je krásná!" (ironicky myšleno), to do sebe skvěle zapadlo. Je něco půvabného na zoufalé herečce na pokraji sil, která se brodí deštěm... Ale stejně jako většina ostatních si myslím, že ten film byl natočen až příliš konzervativně. Není tu žádná vychytávka, která by ho pozvedla z průměru, žádná scéna, která by se hlouběji vryla do paměti. Žádná Norma Desmondová scházející s šíleným výrazem ze schodů. ()
Nemecké mestá vyzerali po vojne hrozivo (Berlín, Drážďany, Hamburg...), najhoršie na tom boli mestá a továrne v sovietskej zóne. Úplne iná situácia v bombardovaní Nemecka nastala po Jaltskej konferencii, kedy bolo jasné rozdelenie Nemecka na okupačné zóny. Briti a Američania bombardovali tie priemyselné objekty, ktoré sa mali dostať do rúk Sovietom, aby ochromili povojnový rozvoj tejto krajiny. Úplný opak nastal v zóne Američanov, predsa si Američania nebudú bombardovať továrne v Nemecku, kde majú svoje podiely, vyrábali pre Hitlera a tvorili sa pre nich zisky. V skutočnosti nebola nemecká ekonomika ešte úplne zničená, ale to čo zostalo bolo rozobraté spojencami v rámci reparácii. Muži zväčša padli vo vojne, boli nezvestní alebo ešte v zajatí. Ženy tak boli rovnako ako počas druhej svetovej vojny odkázané iba na seba. Museli sa postarať o zvyšky svojich rodín, nakŕmiť deti a nájsť im strechu nad hlavou. Na to však musel začať fungovať normálny život. A museli to byť ženy, ktoré začali dvíhať mestá a ekonomiku z popola a o tom je trilógia filmov Manželstvo Márie Braunovej,1979; Lola, 1981 a Túžba Veroniky Vossovej, 1982. ()
Je to v mnoha komentářích, je to dokonce i v zajímavostech, ale já to předem nevěděl, napadlo mě to při sledování a až teď jsem zjistil, že k tomu dospělo i spousta dalších, takže se budu muset opičit - tohle je prostě Sunset Boulevard podle Fassbindera. A já ho teda nechci soudit, když je tohle druhý film, který jsem od něj viděl, ale osobně mi přijde, že jsem v něm Fassbindera moc nepoznával, resp. toho Fassbindera, který natočil Proč posedl amok pana R. Ano, s formou si vyhrál zajímavě a styl německých filmů z éry 30.-40. let to určitě připomene (byť s určitou vykonstruovaností být víc z třicátých let než filmy z z třicátých let), včetně střihů (prolínaček), úhlů kamery nebo prací se světlem. Zaujalo mě i to, jak je prostředí nemocnice ukázané jako strašně chladné a plné mdlé bílé, ze které by se jeden časem i zbláznil (byť teda tohle je zrovna něco, co mě nadchlo zpočátku a pak spíš jen nudilo, i když to tam svůj smysl mělo). Ale obsah je takový nijaký a moc obyčejný. Psychologie skoro žádná, téma nacismu, vyhořelosti a zoufalství jsou jen tak lehce naťuknuté a chybí tomu cokoli silnějšího, co by z toho udělalo nezapomenutelný, nebo aspoň zapamatováníhodný zážitek. U Pana R. jsem nějaký dopad a sílu cítil i přes tu všudypřítomnou chladnost, protože má svůj smysl, někam vede a prostě funguje tak jak má, podobně jako v Handkeho prvních filmech. Ale tady se Fassbinder tak moc opájel formou, až zapomněl na to ostatní a podstatné. Bohužel to pak nefunguje jak má a Touhu Veroniky Vossové nedokážu stručně označit jinak, než tím výstižným anglickým citoslovcem "Meh". Byť uznávám, že to své (hlavně teď filmařské) kvality má. Slabé 3* ()