Poslední soud

Obyvatelé Neapole účtují se svými hříšnými životy poté, co jim hlas shůry oznámí, že v šest večer budou předvoláni k poslednímu soudu. To je slibný materiál, že? A přesto jsem se dlouho nudil. První třičtvrtěhodina představuje nepřehledné mraveniště ukřičených Italů. Nikoho z nich jsem si nedokázal oblíbit nebo ho alespoň pochopit, protože všechny tyto postavičky jsou načrtnuty hodně tlustými tahy a zdá se, že hercům (s výjimkami strohého Vittoria Gassmana a nezvykle rezervovaného Fernandela) se nijak nepříčilo vykreslit je jako ty nejkonvenčnější karikatury. Po nudnější části se kvalita filmu prudce zvedla a děj, který už se opravdu věnuje titulní události, je poutavý, dramatický i vtipný. Škoda slabého, na můj vkus trochu zbaběle smířlivého závěru. 60% (29.01.2011)

„V šesť hodín [(pod)večer] začne posledný súd!”; alebo predsa ešte i niečo z recenzentovho uhla pohľadu: [1.] „Božie mlyny melú pomaly, ale isto”, [2.] „Pán Boh nie je náhlivý, ale pamätlivý”; skrátka prvý, naprosto kľúčový poznatok, sa neustále opakoval v tomto "laurentiisovskom" titule, ako nejaká obohraná platňa [jednoducho povedané, už toho znásilňovaného podobenstva bolo asi cezpríliš!], keď hneď tie dva nasledujúce faktory, sa bezprostredne dotýkali ĽUDSTVA, ako takého, nad ktorým hodnú chvíľu visel: »DAMOKLOV MEČ«, o čom už v podstate ďalej priamo vypovedal tento, vskutku mimoriadne chaotickým spôsobom poňatý, taliansko-francúzsky titul s medzinárodným obsadením, kedy sa medzitým na striebornom plátne postupne vystriedalo množstvo zvučných, hereckých mien, ale zdôrazňujem, že s minimom hereckého priestoru sa naplno realizovať, čo rozhodne vnímam, ako jeden zo zásadných faktorov - totálneho neúspechu ako celku • Neúrekom postáv sa ocitlo nad absolútnou priepasťou, spočívajúcou z Božieho trestu, ktorý zoslal na ľudí, nachádzajúcich sa v talianskom prostredí, v nadväznosti na náhle vzniknutú situáciu, počas ktorej sa vlastne aspoň [konečne] ukáže, kto má akú tvár, keď sa zrazu ocitne v nezávideniahodnej situácii...? • To mi bolo mimochodom i úplne jasné, v čom spočívala ústredná myšlienka tohto počinu pod taktovkou Vittoria De Sicu [tentoraz si vybral svoju slabšiu chvíľku, musím podotknúť!], pričom zrejme asi najväčší kameň úrazu spočíval najviac práve v tom, že to sprostredkovával výsostne rušivým štýlom, na ktorý som si vôbec nedokázal zvyknúť, keďže ma väčšinou neuveriteľne odpudzoval! Ak by sa namiesto toho skoršie zameral predovšetkým iba na niektorú z nich, čiže priam najideálnejšie na postavu s určitým potenciálom, povedzme trebárs na tú zrovna stvárnenú Fernandelom, a k tomu by sa celkom upravil i scenár, tak výsledok by bol podľa mňa oveľa lepším, lebo takto sa na mňa vyrútilo veľa postáv so skoro nulovým kreditom! • VONKONCOM ANI [NIKOMU] ZVLÁŠŤ EXTRA NEODPORÚČAM! Z MOJEJ STRANY SA TOTIŽTO JEDNALO O VEĽKÉ SKLAMANIE.  (17.10.2023)

Tahle poměrně satirická sonda do života obyčejných lidí italského městečka mne (vzhledem k názvu paradoxně) zaujala a bavila mnohem víc do chvíle, než onen poslední soud začal a pouze se blížil. Byly to poměrně zábavné epizodky plné vtipu i trocha poezie, tedy Vittorio de Sica po čase nabídl neorealismus v odlehčené formě, bohužel s vývojem posledního soudu začlo to být na můj vkus až moc absrudní a se situacemi po něm jaksi naopak nevýrazné a hluché, přes to náhlé zjevení barev na konci černobílého filmu. Půjde patrně o jeden z posledních neorealistických filmů z Itálie, takže náhlý přesun z černobílého vizuálu a prostředí obyčejných, mnohdy chudých lidí do barevných záběrů z honosného plesu bych chápal i jako tečku za jednou etapou de Sicově filmografie, s následním vykročení do nového proudu. Pomýšlel jsem dát filmu spíše 3*, ale protože se mi předchozí filmy od Vittoria de Sicy (které jsem viděl) hodně líbily, přihazuju jeho labutí písně z řady neorealismu jednu symbolickou hvězdičku navíc. (25.06.2019)

V grotesknej malosti sa obyvatelia Neapola zaoberajú malichernými spormi, riešia manželskú neveru, vyhodené paradajky z okna, predaj detí do Ameriky či lásku dvoch mladých ľudí a to všetko v neodolatelnom talianskom temperamente. Ich pokánie naštartuje hlas z neba, ktorý oznamuje, že o šiestej hodine večer príde posledný súd. Tvorcovia sa pochopiteľne vysmievajú absúrdnym situáciam a dokázali plasticky popísať celý kaleidoskop ľudských vlastností. Záverečná plesová scéna po poslednom súde je natočená farebne a je v tom kus symboliky. (01.09.2012)

Pokud bych mluvil o Posledním soudu, italského neorealistického režiséra Vittoria De Sicy, rozhodně bych v projevu nepoužil slovo komedie. Přece jenom výraz komedie může být zavádějící a potencionálního diváka dovést k očekávání, které nemusí být naplněno. Zvlášť, když se zmíním, že film vznikl ve italsko-francouzské koprodukci. Tak jak bych začal? Jednoduše, zhola bych se vykašlal na zaškatulkování do určitého žánru, o tom jaké emoce a jaký prožitek má snímek v diváku vyvolat. Tady je důležitá fabule, konkrétně společnost, člověk a jeho chování v před očekávaným posledním soudem. A to chování je přitroublé. Možná, proto je tento film nazýván komedii. Při sledování mě napadaly myšlenky typu: Chovali bychom se stejně, kdyby jsme byli ve stejné situací v které jsou Sicový postavy? Stáli by jsme vlastními karikaturami sebe sama ve snáze zachránit svou kůži před peklem? Třeba se nám dostane odpovědí, existuje přece možnost, že nějakého recesistu napadne 21.12.2012 vtípek ve kterém bude téma vykoupení figurovat (vzpomeňme na Válku světů O. Wellese). O tom přece realismus potažmo neorealismus je. O zachycení podstaty světa či společnosti bez příkras. ___ K mému ohodnocení chci říct toto: Rozhodoval jsem se mezi 3* a 4* (zklamala mě idealizace lásky, SPOILER možná jsem cynik, ale nemyslím, že láska dvou lidí může spasit svět, tady tomu tak bylo, ne? SPOILER), nakonec jsem si ale řekl, že když má film pouze modrý čtvereček, dám lepší hodnocení. 70% (01.09.2012)