poster

Pohrdání

  • Itálie

    Il disprezzo

  • Francie

    Le Mépris

    (Francie)
  • slovenský

    Pohŕdanie

  • anglický

    Contempt

Drama

Francie / Itálie, 1963, 103 min

Režie:

Jean-Luc Godard

Předloha:

Alberto Moravia (kniha)

Scénář:

Jean-Luc Godard

Kamera:

Raoul Coutard
(další profese)
Nastala chyba při přehrávání videa.
  • Aelita
    ***

    OK, tak co tu máme? Teoreticky tu máme hned tři roviny vyprávění-příběhů: rovinu antického eposu Odyssea jako předlohy a námětu natáčeného filmu, rovinu samotného natáčení filmu o Odysseovi a nakonec rovinu příběhu klasického trojúhelníku - producent, námezdní scénárista a jeho manželka. Všechny roviny se samozřejmě prolínají a ovlivňují se navzájem a vše je prodchnuto znechucením tvůrčích duší z rozmělnění hrdinství a ideálů na tahanice o peníze. A nad tím vším máme ještě dvě hlavní paralelní zrcadlící se roviny - virtualitu a realitu. Zatímco se v rovině virtuality imaginární film o bájném hrdinovi překlápí z art house do exploitation filmu, v realitě se Godard naopak snaží udělat ze svého exploitation filmu vysoké a hluboké umění tím, že nechává své hrdiny útržkovitě filosofovat, citovat Danteho, Brechta i sebe sama (Fritz Lang), zaplňuje plátno řeckými sochami bohů a reprodukcemi starých erotických fresek a snaží se provést paralelu mezi Odysseem a Pénelopou na jedné straně a svým "hrdinou" Paulem a jeho manželkou Camillou na straně druhé. Divákovi je sice zřejmé, že Godard udělal z "Pohrdání" kritiku absurdity hollywoodského přístupu k filmu jako k výdělečnému produktu místo uměleckého díla a protest proti nátlaku ziskuchtivých producentů na tvůrčí svobodu režiséra, a to vše činí proto, aby dokázal příznivcům francouzské "nové vlny" a sám sobě, že zůstal kinorevolucionářem a nezaprodal svůj talent "kapitalistickým žralokům", ale co je to vše platné, když kritizuje Hollywood Godard použil jak samotné hollywoodské peníze, tak i hollywoodské postupy na zvýšení divácké atraktivity. Nakonec jsme svědky toho, že Godard se jen hloupě a naivně chytil do pasti, když si neuvědomil, že forma a obsah nejsou totožné. Křivky Brigitte Bardot totiž zůstávají pro diváka působivými i přesto, že jsou použité jako satira na jejich vykalkulované použití, neboli jinak řečeno více diváků přijde na Bardotku než na Godarda. Godard je jen teorie pro teoretiky, intelektuály a snoby. A prakticky tu máme soulad červené osušky na Briggite s červenou sedačkou, žlutého županu tlumočnice se žlutými květinami, modrého křesla s modrým mořem a klobouku přilepeného k hlavě hlavního "hrdiny" s cigaretou v puse a jeho chlupatou hrudí. Vše ostatní je obyčejná nuda. Vypravěč je z Godarda bídný a to nejen v tomto filmu. Mimochodem stejné téma zasahování producentů do tvůrčího procesu se objevilo i ve filmu Davida Lynche "Mulholland Drive". Lynch jednoznačně odkazuje na "Pohrdání", když používá pro název nočního klubu slovo Silencio - je to poslední slovo, které pronáší Godard v roli asistenta Langa, když zaměřuje kameru na moře a nebe. Mnohem více než egocentrické sebeospravedlnění Godarda, který z předlohového románu Alberta Moravii udělal autoportrét za pomoci filmových šablon, módy a sexismu, mne zaujalo téma změny formy při zachování obsahu. Ve druhé scéně filmu, která probíhá ve filmových ateliérech, na otázku scénáristy Paula "Kde jsou všichni? Proč je tu prázdno?" tlumočnice odpovídá, že italská kinematografie prožívá horší časy a že zkrachovala skoro všechna filmová studia. Píše se rok 1965, italský neorealismus stal se historií i francouzská "nová vlna" začíná opadat, zato Hollywood vzkvétá. Tyto změny formy pozorujeme od začátku vzniku filmu. Zvukový film vystřídal němý, barevný film vytěsnil černobílý, cívkový film dnes ustupuje digitálnímu, plochý 2D bojuje s objemným 3D a neuroestetický film zvítězí nad dnešním intuitivním, jak prorokuje Shadwell a jiní teoretici. Totéž se děje i s formou natáčení a vyprávění, kdy se mění styl, móda, škola, technika filmování, avšak zůstává samotná podstata filmu - souvislý sled kreseb světlem. "Film bude žít věčně" - říká scénárista Paul. Producent Prokosch však na to reaguje: "To se ti zdá, ale já vím, že film může zkrachovat." Vyzkouším roli proroka a pokusím se předpovědět, kdy se to stane. Film zkrachuje nebo spíše zmizí, když se forma vizualizace obrazového sdělení promění natolik, že se změní podstata samotného filmu. Stane se to tehdy, když se vnější zprostředkování informace stane vnitřním, to jest kdy se zrodí technika, která umožní mentální projekci přímo v mozku "diváka". A pokud se k tomu přidá neuroprogramování mozku - vítej, Matrixi.(27.1.2012)

  • Flakotaso
    ****

    S Godardem je to těžké. Ten film je samozřejmě hrozně chytrý a přitom jednoduchý a v podstatě nenáročný na interpretaci, ale to, co je na něm skvělé, mi zároveň jakýmsi způsobem hodně vadí a nedokážu se nad tím dojímat oním způsobem mnoha cinefilů, godardofilů a lemépris-filů. Úžasná kamera, hudba, můj oblíbenec Piccoli, Bardotka mě nikdy moc nebrala - ale ok, je to kultovní osoba, sebeuvědomělost filmu tisíckrát jinak atd. Objektivně je to téměř dokonale udělané, ale subjektivně tomu nedokážu podlehnout, aniž bych lhal sám sobě. To bych pak samozřejmě sám sebou musel pohrdat :). Přesto zatím asi nejlepší Godard.(22.11.2013)

  • Zazie
    ****

    Místo komentáře malá vzpomínka. Pohrdání jsem viděla za hluboké totality v klubovém kině. Ve filmu je scéna, kde Michel Piccoli vyčítá své ženě BB, že mluví sprostě, a argumentuje, že se to k ní nehodí. BB mu odporuje - proč by se to ke mně nehodilo, koukej, jak se to ke mně hodí - a spustí pomalu a důrazně jedno sprosté slovo za druhým. Komunistický cenzor měl velkou péči, aby neutrpěl náš jemnocit, a po celou dobu, kdy BB pronáší inkriminovaná slova, měly titulky pauzu. Protože moje francouzská slovní zásoba se v této oblasti omezuje na "merde" a "bordel", musela jsem si počkat až na vydání v Levných knihách.(3.11.2006)

  • Jeanne
    *****

    Nádhera! Film s atmosférou tak, jak ji už dnes neznáme. Děj se může odehrávat v podstatě jen ve třech základních prostředích - zahrada, byt (každý detail je výjimečně stylový, moderní a převratný v trendech 60. let) a u moře a přesto není vůbec nudný. Je radost, sledovat ty dokonale vystavěné dialogy, které se stupňují s vyváženou přesností. Ani příliš uspěchané ani pomalé... Každá věta stíhá tu předešlou s jistým smyslem... Natočit film jen o pocitu pohrdání se nemohlo asi ani líp podařit. Skvělý je ve své roli scénáristy Michel Piccoli v klobouku a kouzelná je Camille v podání Brigitte Bardot, která tu střídá své slavné zelí z blond vlasů s černovlasou parukou. Na škodu není ani úvodní (a jediná milostná) scéna v tlumeně červené barvě, ačkoli ji Godard odmítal natočit. Zdá se mi, že dává příběhu počáteční smysl. Mimochodem, ve filmu, který vypráví o natáčení jiného filmu se příjemně střídá angličtina s francouzštinou a němčinou. Každá věta je překládána z jednoho jazyka do druhého nebo naopak... kdyby divák nerozuměl jedné verzi, porozumí jiné. Samozřejmě se nejedná o překlady doslovné, takže vaše šance se zvyšují. Navíc pověstnou intonaci Brigitte je radost poslouchat. Nedá se jí nerozumět (znáte-li slova).(8.3.2004)

  • Cimr
    ***

    Hudba krásná, kamera krásná, Brigitte krásná, ale... Proč se tak často termín ,,umělecký film" rovná termínu ,,nuda"? Lidi jako např. Lynch, Allen, Kubrick, Aronofsky, Bergman nebo Wenders dokázali, že umělecké filmy se dají točit i tak, aby byl člověk napjatý, zvědavý, co se stane dál, aby byl divák stoprocentně konsternován a zaujat děním na plátně. A vedle toho je tu Godard (a taky Rossellini, Antonioni, Visconti...), jehož filmy mají něco do sebe, ale mají zároveň jednu podstatnou vadu - nebaví. Převážnou dobu Pohrdání sledujeme BB s Piccolim, jak se baví o tom, proč se milovali a proč se teď nemilují a proč ona jím pohrdá a proč on nechce, aby ona jím pohrdala a proč ona si nedá říct a pohrdá jím pořád víc a tak dále. Neříkám, že v každém filmu musí být galony krve, spousty výbuchů a vražd, aby byl zajímavý... Ale na dvou lidech, co se hodinu a půl rozcházejí, není fakt zajímavého nic...(23.1.2010)

  • - Jean-Luc Godard byl velmi přezíravý k původnímu materiálu Alberta Moravii. O románu "Il Disprezzo" mluvil jako o "hezkém vulgárním čtení pro cesty vlakem." (GilEstel)

  • - Italské plakáty na stěně filmového studia jsou k filmům Hatari! (1962), Psycho (1960), Vanina Vanini (1961) a Žít svůj život (1962). (p3tris)

  • - Dne 9. června 2013 se rukopis scénáře vydražil za cenu 144 300 eur. (Cucina_Rc)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace