poster

Pohrdání

  • Francie

    Le Mépris

  • Itálie

    Il disprezzo

  • Slovensko

    Pohŕdanie

  • USA

    Contempt

Drama

Francie / Itálie, 1963, 103 min

Režie:

Jean-Luc Godard

Předloha:

Alberto Moravia (kniha)

Scénář:

Jean-Luc Godard

Kamera:

Raoul Coutard
(další profese)
Nastala chyba při přehrávání videa.
  • Sandiego
    ****

    Banální milostná zápletka soustředěně zveličená osobitými prostředky tak, jak by se to nepovedlo žádnému Hollywoodu. Táhlé pomalé záběry (až stereotypní vertikální jízdy, zdůrazňující plochost obrazu), minimalizace střihu, zasněné monology narušující chronologické vztahy a především jediný hudební motiv podbarvující různorodé scény jako jediný vnáší do ledově chladného snímku přehršel emocí, což může působit až ironicky vzhledem k žánrovým konvencím. Banálnost snímku je sice uměle prohlubována konstruovanými úvahami o pravdě Oddyseova vztahu k Penelopě, jejímž prostředníkem je satiricky laděná situace natáčení, ovšem celek působí tak kompaktně a podmanivě, že si mě získal už od prvních minut. Zde Godard paradoxně dokázal, že pohltit lze i konstantním narušováním klasického kánonu, čímž mě výjimečně získal na svoji stranu.(28.3.2011)

  • topi
    ****

    Godard má svojské filmy, styl natáčení a vyprávění je intelektuálně originální. Základní osou Pohrdání je otázka, zda se zaprodat proti svému přesvědčení nebo nikoliv. Scénárista Paul dostává nabídku od producenta Prokoscha, aby přepsal scénář k jeho novému filmu, za který mu nabídne tučný honorář. Paul není ještě rozhodnut a jeho žena Kamila se k němu začne chovat divně a odtažitě. Godard se nebojí experimentovat v dlouhých záběrech, v dialozích nebo ve filtrech na kameru. Brigitte Bardot ukáže svou nahotu v plné kráse a je na co se koukat. Hudební skladatel Delerue používá pouze jeden hudební motiv, který se stále opakuje a velmi působivě podkresluje různé obrazy. Já jsem pořád přemýšlel, kde jsem podobný motiv zaslechl a podle jeho filmografie jsem zjistil, že rok před Pohrdáním dělal na mým zamilovaným filmu Cartouche a ten motiv je opravdu velmi podobný, ale rozhodně není na škodu. Francouzská Nová vlna opět boduje.(22.4.2018)

  • ScarPoul
    ****

    Godard vytvoril jednoduchý film. Nepotreboval na to kvantum strihov ako v prípade na konci z dychom, ktorý bol experiment značne úspešný. Vystačil si z príbehu napísaným Albertom Moraviom a kamerou, ktorá všetko vidí, všetko zaberá - je jedno či prostredie, postavy, alebo to čo postavy cítia. Tento emocionálne vyhrotený film je po všetkých stránkach prepracovaný. Dopomáha mu aj atmosféra, ktorá vychádza z rôznych prostredí v ktorých sa postavy pohybujú. Dom - ako pararela k osobnému životu - štúdio - ako niečo umelé, plné názorov a predsudkov - kino - miesto, kde sa medzi ľudmi spojenie vytvára alebo ruší a potom Capri - krásne miesto, plné skrytých emócií a predsudkov. Za každou krásou sa skrýva totiž niečo nepekné. Bardot je nielenže vnímavým a obstojným protipólom dokonalej Piccoliho postavy, rozhodne si z jej prejavu zapamätáme viacej ako dokonalé telo a chutnú riťku, ale dokážeme v nej rozpoznať aj niektoré súčasné ženy a dievčatá. Jack Palance ako obvykle viacej slizký ako by sa patrilo a Fritz Lang - je starou školou, odmietajúcou sa prispôsobiť novým zásadám, pretože tie staré ho nikdy nesklamali. Film ma vtiahol a nepustil. Nechal ma študovať pohnútky pohŕdania, aj úspechu. Nechal ma vytvoriť si svoj vlastný morálny názor. Jean - Luc Godard vytvoril dokumentárnu citovú štúdiu vzťahu a jeho dopadu na osobný a kariérny život. Príbeh, ktorý je aktuálny aj dnes. A ktorý je rozhodne veľmi pôsobivo natočený.(1.1.2011)

  • corpsy
    *

    Predsa len som našiel jedno plus. Tklivé tóny ústrednej melódie, ktorú môžem kľudne označiť za jednu z najsmutnejších vo filmovej histórii. Smutný je ale aj pohľad na film. Po zaujímavom začiatku, pri ktorom som očakával môj obľúbený žáner ,,film o filme,, sa to zhrútilo v nudný zlepenec akejsi mužoženskej drámy, plnej kecov o ničom. Godard ma zatiaľ ešte neoslnil.(5.9.2017)

  • nascendi
    ****

    Po mnohých rokoch od premiéry som bol s Pohŕdaním mimoriadne spokojný. Určite aj preto, že film ostal nezmenený a zmena sa udiala vo mne. Klasický trojuholník vytvoril slizký predátor (J. Palance), inteligentný, slabošský a vnútorný svet ženy nechápajúci scenárista (M. Piccoli) a jeho manželka (B. Bardot), o ktorú sa hrá. Nevýrazné prostredie dalo vyniknúť výborným dialógom s množstvom prehliadaných signálov a náznakov. Zaujal ma aj atmosféru dotvárajúci, i keď často opakovaný hudobný motív. Prekážala mi B. Bardot, ktorá na mňa pôsobila príliš "bábikovsky" a jej vyjadrenia mi nekorešpondovali s jej vzhľadom. Fritz Lang tam pôsobil trochu navyše, ale jeho umiernené glosovanie situácie aspoň vnášalo do príbehu názory životom obitého režiséra. Najväčším problémom bolo, že som film videl v najnevhodnejšej možnej dobe. To však s jeho tvorcami nemá nič spoločné.(17.2.2012)

  • - Jean-Luc Godard byl velmi přezíravý k původnímu materiálu Alberta Moravii. O románu "Il Disprezzo" mluvil jako o "hezkém vulgárním čtení pro cesty vlakem." (GilEstel)

  • - Černá paruka á la Anna Karina, kterou v některých scénách nosí Brigitte Bardot, má skutečně připomínat herečku Annu Karinovou. Ta byla manželkou Godarda a v době natáčení filmu oba prožívali konflikt a byli těsně před rozvodem. (Aelita)

  • - Film nemá žádné titulky kromě "Fin" po posledním záběru. Veškeré informace běžně v titulcích uvedené jsou odříkány slovně v prvním dlouhém záběru na filmující kameru. (p3tris)