Reklama

Reklama

Pohrdání

  • Francie Le Mépris (více)
Trailer 1

Jen mimořádně nesáhl Godard ve filmu Pohrdání po vlastní látce a natočil adaptaci stejnojmenného románu italského spisovatele Alberta Moravii. Děj je poměrně jednoduchý: francouzský spisovatel a scénárista Paul Javal pracuje na zakázce pro velké italské studio. Uprostřed práce začne pochybovat, zda se nezaprodal, nezpronevěřil svým uměleckým ambicím a ideálům, které s ním do jisté míry sdílí i jeho žena. Ta začne svým manželem postupně pohrdat. Každá z postav, ať je to spisovatel (Michel Piccoli), režisér (ztvárněný legendou němého filmu Fritzem Langem), producent (americký herec Jack Palance), či symbol krásy a zároveň zbožňovaná ikona (Brigitte Bardotová) reprezentují filmový svět a filmové umění z mnoha hledisek, úhlů pohledů jako zamyšlení nejen nad filmovým průmyslem jako takovým, ale také nad postavením scenáristy a režiséra, jejich vnitřního světa, emocí a příběhů, které vytvářejí a do jisté míry i žijí... Godard se navrací k archetypům umění – antice, v zemi, kde vznikla, k Vergiliovi a Homérovi, tuto „filmovou antiku“ zde reprezentuje Fritz Lang, jenž hraje sám sebe. Režisér, stejně jako spisovatel, musí vzdorovat síle peněz, což mnohdy znamená nahlédnout do nitra sebe sama. (Česká televize)

(více)

Videa (2)

Trailer 1

Recenze (145)

Superpero 

všechny recenze uživatele

Ženskou štve, že chlap nežárlí, tak dělá zagorky. Chlápka to štve a snaží se dopátrat proč žena dělá zagorky. Ženská si uvědomí, že chlápek je sráč a jde za bohatším. Toť děj. Ještě nám tam velmi násilně vnucují paralelu k jejih vztahu s příběhem Odyssea a jeho vztahu s Penelope, ale to jen proto, aby tam mohl hrát Fritz Lang. Onanie to není. Godard si nechal vyoperovat žebra a sám sobě provádí felaci. Ale koukněte se na to, protože Bardotka tam ukáže zadeček. ()

movie 

všechny recenze uživatele

90% Pro mě asi nejzáživnější Godardovo meta s krásně využitým Jackem Palancem a Fritzem Langem, hodně důsledným interierovým designem a závěrem filmu točeným ve Villa Malaparte. Běžně mě spíš nebaví věci, co skládá Georges Delerue, ale Theme de Camille je nádherná věc, v LE MÉPRIS umocněná neustálým opakováním. ()

Reklama

Rob Roy 

všechny recenze uživatele

On ji miluje, ona jeho již ale ne. V tom spočívá celá krása a tragika tohoto filmu. Režisér mě dokázal hluboce emocionálně zainteresovat do zoufalé potřeby scenáristy Paula zjistit PROČ?, moc jsem mu fandil aby uspěl a dokázal vyřešit svůj problém, přestože už s v průběhu děje začínáte cítit, že se to nepovede. Hrdá a odtažitá ( a nádherná ) Brigitte Bardot zahrála své pohrdání výborně. Godardova režie a Coutardova kamera dělají hodně. Interiérové záběry hlavních postav snímané z velkého odstupu, např. vedlejšího pokoje, pohyb kamery mezi obličeji Michela Piccoliho a Brigitte při konverzaci u stolu, scény u přímořského sídla, nádhera! A pak je tu ještě jedna složka, který dělá mimořádnou práci - hudba George Delerua - smutná, tragická, emocionální - a vystačila si s jedním jediným motivem! Použil ji i Marty Scorsese ve svém Casinu. ()

Matty 

všechny recenze uživatele

Vlastním obsahem i zásahy zvenčí cynická dekonstrukce vztahu mezi mužem a ženou, mezi realitou a jejími uměleckými reprezentacemi. Stejně jako se rozpadá manželství Camille a Paula, dochází k pomalému rozpouštění hráze oddělující skutečné životy od fiktivních příběhů (Paul jako Odyseus, Prokosch jako Poseidon a Bardotová jako věrná Penelopa i zrádná siréna – viz její „adaptace“ koupací scény z Langova filmu). Hned úvodní záběr, končící pohledem kamery do kamery, prozrazuje zvolený přístup: film o natáčení sebe samého. Godard jako kdyby se rozličnými podvratnostmi vzpíral svědomitému plnění zadání (širokoúhlá barevná koprodukce s mezinárodními hvězdami a podle slavného románu) a snažil se o nějaký čas oddálit nevyhnutelný konec filmu, již podle Augusta Lumièra vynálezu bez budoucnosti. Neposlušně nakládá s hlavní hvězdou filmu. Nahou Bardotovou, jejíž přednosti jsou nejprve deerotizovány přesným popisem, tak bez jakéhokoli odůvodnění vidíme chvíli přes červený, a hned na to přes žlutý a nakonec přes modrý filtr. Později ji režisér přiměje k nasazení černé paruky, čím je podtrhnuta klíčová idea hraní různých rolí. Tmavovlasou herečku zároveň můžeme vnímat jako Annu Karinu a celý film pak jako Godardovu vztahovou terapii. Ve srovnání s jinými Godardovými filmy je styl Pohrdání podivuhodně zklidněný, třebaže narativní struktura v lecčem připomíná jeho neučesaný debut U konce s dechem (zastavení vyprávění dlouhým interiérovým dialogem). Až do té míry, že Godarda podezřívám, zda si mimořádně dlouhými, avšak nečekanými prostřihy a otevřeným slovníkem nabourávanými záběry, nedělal srandu z intelektuálních vztahovek třeba od Antonioniho. Režie neživé mizanscény (barvy, prostory) nám toho o postavách a o tom, jak se k sobě zrovna mají, často prozrazuje více než dialogy, tradičně utíkající k obecnějším tématům nebo aluzím na Godardovy oblíbené filmy a tvůrce. Godard nakonec, možná částečně proti svému záměru, překládá důkaz, že opravdový film, jehož obrazy nejsou bezezbytku podřízené příběhu ani spektáklu, ještě nezemřel. 80% Zajímavé komentáře: Radko, GilEstel, mortak, Aelita, Akana ()

Kulmon 

všechny recenze uživatele

Bardotka je zde ženou filmaře. To je ale vůl a nejeví o ní valný zájem. Přitom to je tak krásná ženská. Několikrát můžeme spočinout zrakem na jejím těle a člověk si tehdy uvědomí, že to byl fakt kus! A k tomu mluví sprostě. Takovou hvězdu asi jinde neuslyšíte vyřknout větu: "Prdel, kurva, hovno!" Jinak je ale film dost o ničem. Ale než o ničem, tak o BB (Božské Brigitte). ()

Galerie (76)

Zajímavosti (17)

  • Jedná se o první a zároveň poslední Godardův film, který vytvářel s americkou finanční podporou. (GilEstel)
  • Všechny scény byly natočeny ve filmovém studiu Cinecittà v Řimě a ve vile Malaparte na ostrově Capri. (Aelita)

Reklama

Reklama