Calamity
Režie:
Věra ChytilováKamera:
Ivan ŠlapetaHudba:
Laco DecziHrají:
Bolek Polívka, Dagmar Bláhová, Zdeněk Svěrák, Václav Švorc, Antonín Kubálek, Bronislav Poloczek, Štěpán Kučera, Jana Synková, Marie Pavlíková (více)VOD (1)
Obsahy(1)
Honza Dostál opustí studium vysoké školy, aby si mohl splnit sen a stát se strojvůdcem. Je trochu naivní, ale cílevědomý. Odmítne pracovat u otce v nádražní hospodě a přihlásí se v kanceláři ČSD. Vstupní lékařská prohlídka málem vše zhatí, když Honza z pečlivosti váhá nad testem určení barev. (Filmbox)
Recenze (220)
Hlavní hvězdou filmu pro mně není Bolek Polívka, ale půvabná zimní krajina Jizerských hor a hudba Laco Decziho. Obojí dodává filmu kouzelnou atmosféru. Dokonce se dá i přežít malá herecká kreace hereckého neumětela Švorce v roli přednosty. ()
Koukám, že Bolek Polívka řádil už za mlado ve filmech jak ho znám z Kurvahošigutntág. Ještě aby ne. Kalamitu točila stejná režisérka a řekl bych, že film jako takový je to vydařený. Vydařený hlavně proto, že tam je Bolek Polívka, ten tomu dodává šťávu, blbost a grácii umělce, takže jsem se nenudil od začátku až do konce. Je vidět, že Valašský král uměl. Takové postavy hrát prostě uměl. Sice to není tak sprosté a drzé jako právě Kurvahoši, ale bejt to točené v té době, asi by se tvůrci taky nebránili. Každopádně Kalamitu s ním srovnávat rozhodně nechci. Jenom mi obě postavy zahrané Bolkem Polívkou přišli hodně společné a přesto právě zábavné. No a za druhé právě díky Bolkovi jsou oba filmy tak úspěšné a oblíbené. Na to, že je to staré skoro třicet let tak klobouk dolů. --- Jaká je to barva? - Toto? To je taková bordó... ()
Ve filmu Chytilové doznívá nová vlna ve tvářích neotesaných hereckých naturščyků, kostrbatých dialozích i velmi volné skladbě scén, která ale nakonec dostane metaforické a působivé završení v podobě vlaku zasypaného lavinou. Právě motiv kalamity se ozývá ze všech epizod, neprůchodnost lidských vztahů, nepochopení, míjení se ve vánici citů a necitů. Polívkovo ztvárnění mladíka, který vlaje mezi různými ženami, není nijak strhující, je v něm patrná později hodně ověřená nota neotesaného macha, nicméně zejména výborné dialogy a trefný cynismus, který výtečně graduje, dělá z téhle miniatury normalizačního zahnívaní skvělou záležitost. Chytilová se vyhnula mnoha neduhům "společensko-kritické komedie" 80. let, zejména citelného podtónu, že i když všechno stojí za prd, stále žijeme v nejlepším možném zřízení. Kalamita zůstává na komorní rovině a nic "vyššího" nekomentuje. Proto stále žije. ()
Výborný vtipný film Věry Chytilové s neuvěřitelně vitálním výkonem Bolka Polívky. ()
Už tohle samo o sobě je nejvýstižnějším komentářem, totiž mé přesvědčení, že Kalamita je nejlepším filmem paní Věry Chytilové... (a ten symbolický název - co se z něj asi vše dalo v roce 1981 mezi řádky vyčíst...) ()
Chytilová nepatří k režisérům, kteří by chtěli člověka libě pohladit po duši, dle mých zkušeností spíše zas a znovu v každé době cíleně a neúnavně vyhledává špínu, kterou s dokonalým ironickým až jízlivým humorem, který je jí vlastní, ukazuje světu. V Kalamitě se tak pomalu doznívající normalizace a salámovo-teplákový konzum poslední fáze části české historie "pod vedením strany" představují jako fenomény, sloužící (podobně jako peníze v Dědictví) k otravě lidské povahy. Když Polívka v jedné z prvních vět prohlásí: "Já mám dojem, že to k ničemu nevede, tak bych to chtěl zkusit jinak," vyslovuje nejspíš pocit obecný. Snad i pocit vedení strany (alespoň KSSS), která to s přestavbou a glasností, taky chtěla zkusit jinak. I jim by patřila odpověď, které se dostane Polívkovi: "To se musíš nejdřív něco naučit." Film, jak jsem u Chytilové zvyklý, je ostatně nacpaný tunou různých "hlášek", které však jsou mnohem víc než pouhé hlášky - jsou obrazem dobových (a nejen dobových) nešvarů. Koho by nechytla za srdce píseň s textem: "...Budeme se doma zdržovati a televizi sledovati," či věta: "Ale di, to se přeci neříká, pravda"? A co je úžasné, všechny tyto narážky jsou do filmu vpasovány naprosto organicky, "drží v něm" a tak film funguje i jako obraz neutěšenosti mezilidských vztahů. Na závěr malý dovětek: i přes kritiku režimu si nelze nepovšimnout, že jeho tuhost již na počátku 80. let značně polevila, protože jinak by Chytilové upletli prokurátora nebo alespoň Kalamitu někam zamkli. ()
Parádní moralistická satira, sarkastický portrét reality reálného socialismu (úpadek společnosti a její morálky), kde nic nefunguje, nikdo se o nic nestará, nikdo nic nechce dělat, navíc už vůbec, dělám jen do výše svého platu, pokud možno tedy co nejméně a hledím si jen svého, avšak jestli jste si všimli tak s plným pultem v řeznictví, takže zas tak špatné jsme se neměli a ty ceny..:-) Bolek v roli jakésiho idealisty Honzi Dostála, zahrál bravurně, poprvé po vedením paní Chytilové, k níž měl zvláštní vztah, jeho role byla upřímná, nesměla, neohrabaná ale i naivní, pokud bych ji měl k někomu přirovnat tak to bylo herectví něco mezi Burianem a Pucholtem ze šedesátých let pod vedením Formana, aniž by tedy oba nějak přímo kopíroval. Zdařilý film s parádní pohyblivou kamerou, jako celek sice slabší ale film je hlavně o jednotlivých postavách jejich charakterech a psychologii, hlášek a vtipných situací, lavinové finále bylo natočené vskutku velmi autenticky, ostatně jako celý film...Film by měl shlédnout povinně mašínfíra Sranda Grossů, aby si zavzpomínal na začátky své později velmi úspěšné kariéry:-) Jen více takových vysokoškudláku s posláním jako měl Bolek a uvidíte jak se za chvíli budemem mít všichni dobře:-) ps: ddt: Super komentář Pshimi-Enšpígl, naopak zajímavý : subjektiv, sportovec, Marigold. ()
Vznikl celý film jen kvůli poslední sekvenci ve vlaku? Nedivil bych se tomu, protože doposud poměrně chaotickému a neučesanému ději dává zakončení poměrně silnou pointu, což se mi docela zamlouvá - zvlášť u Chytilové, kde mám leckdy pocit zvláštní roztříštěnosti. Vidět tentokrát, jak její film směřuje k něčemu konkrétnímu, je změna. Příjemná. ()
Kalamita je další filmová vzpomínka na náš socialistický skanzen a hlavně absurdní 80. léta, kdy už systém jebali úplně všichni, ale zároveň nikomu nevadilo žít v takovém bordelu. Další generace neuvěří, že něco podobného bylo vůbec možné. ()
Film na mě působil spíš jako dokument než jako cokoliv jiného. Fantastická hudba, což se projeví hlavně v závěru. ()
Nikdy jsem moc nerozuměl nadšení, které obec filmových kritiků a recenzentů chovala k Věře Chytilové. Nedokázal jsem si k její tvorbě najít vztah a do určité míry mě iritovaly i její společenské názory, její aktivismus a feminismus. Udělal jsem si malou rekapitulaci a jen dvěma jejím snímkům jsem bych ochotný nadělit čtyři hvězdičky, přičemž Šašek a královna je vlastně jen filmovým převedením divadelní hry, kde osobní vklad Chytilové není velký. Kalamita patří k těm kouskům, nad kterými krčím rameny. Scénář je podivně roztříštěný, postavy jsou vesměs jen figurky, které Chytilová využívá k nějaké té hlášce nebo rádoby gagu. Dialogy vyloženě tahají za uši. Když o tom tak přemýšlím, i dvě hvězdičky jsou docela štědré na emoce, které mi Chytilová nachystala. Možná největší vklad je pouhá přítomnost některých význačných tváří československé kinematografie 70. let. Bolek Polívka sice bezesporu je hodně talentovaný herec a komik, ale obecně platí, že potřebuje pevnější vedení a tady ho Chytilová až tak neukočírovala. Celkový dojem: 40 %. ()
Kalamita začíná jako ironická komedie, postupně se však přidává hořkost a konec se už nese skoro v psychologickém dramatu; každopádně celý film je prostoupen satirickým podtónem. Humor, přestože ho zde není zase tolik, nestojí na vtipných hláškách, ale až absurdních a přesto lehce uvěřitelných scénách (nejvíce mě stejně rozesmála návštěva na Informacích nebo také hned ta úvodní při objednávání pití). Na jedné straně stojí civilní a naivně idealistický Polívka, na druhé hlouček směšných postaviček s hezky pokřiveným náhledem na svět. Ten se ukáže v celé své kráse v závěru snímku, kdy všem těmto lidem, takřka bez špetky empatie, začnou šíleně téct nervy a jediný hlavní hrdina dokáže zůstat nad věcí a rozumně jednat. Tuto nenápadnou morální sondu oceňuju slušnými 4* a dost dobře nechápu, že se ke mně dostala až po tolika letech. ()
Destruktivní potenciál normalizace se začal vyčerpávat zhruba od poloviny sedmdesátých let. Konsolidace znamenala pro komunismus současně korozi ideálu, hodnot, výkonnosti, kultury řízení, téměř všeho. Konzumistická amorálnost současnosti má své kořeny právě v tomto období stále vyprahlejšího cynismu. Chytilová na tento posun ve společnosti reaguje prakticky celou svou tvorbou a během sedmdesátých a osmdesátých let postupně vyvádí do "velkého" či "kukátkového" umění celou řadu osobností druhé vlny malých scén (Husa na provázku, Sklep, Ypsilonka). Prolnutí lidského osudu a pojizerské zimní přírody s nenasytností mladé, postupně se sebeuvědomující lásky "světové sexuální revoluce", tj, doby, která ještě neznala AIDS, je jednou z možných romantických reakcí revolty a rezistence vůči lidem a prostředím, kteří mimo virtuální realitu svých nomenklaturních existencí nejsou schopni již ničeho, co by alespoň na dálku zavánělo lidstvím. Lidstvím naopak zavání KALAMITA - nejen tehdy, ale i dnes. Je to lidství nejen artové, ale i skutečné, pábitelské, hmatatelné, vskutku - jak dnes říkáme - autentické, smysluplné, nezávislé, jinaké, svobodné. Nikdy ho není dost. ()
Dílo, které ochotně vypráví všemi filmovými prostředky, nezapře, jak plnokrevnou režisérkou Chytilová bývala, a nezastře ani její kousavost a nenaladěnost na tupé sociální poměry, v nichž jí bylo dáno tvořit a živořit (ne že by snad kterýkoli opravdový umělec a myslitel v lidských dějinách žil v lepších, ale každý mohl reflektovat a potírat právě jen ty své vlastní, konkrétně nešťastné okolnosti, a Chytilová se svojí doby ujala z gruntu nepřehlíživě). Když Polívka vztekle a rezignovaně mrští dveřní klikou o podlahu a kamera na vteřinu udělá looping, srdce poskočí. Světla a protisvětla, plíživá rezignace a stagnace pronikající dialogy, gesta, pohyby i životní situace postav, nevšímavé, kratičké meziprůzory do jejich soukromí zákulisí, povrchní mělkost a roztěkanost soubytná s prozníváním prastarých pořádků a obyčejné selské moudrosti a soustředěnosti, dokonce i ústrojná sice, částečně ukotvená v ději a dějišti a přece nad oboje osvobozená a o zcizené a neznámé svobodě hovořící filmová hudba... a v protikladu k nezáživnosti zpracováváného tématu chtivá, rvavá a nadržená kamera, živost režisérského oka, nadupaného, ohmatávajícího a dál nenasytně rostoucího vědomí - a jednota, soubytnost obého, skrze niž tady z nezbytnosti vzniká film. *** "Prosím vás, jakápak lavina, to se jenom sesunulo větší množství sněhu." ()
Věra Chytilová by měla dostudovat, komu dala poslední příležitost před filmovou kamerou. Ta jistá paní z Brna, která si tady zahrála v druhé půli babičku s vnoučaty (po hospodyni Chytilové v první polovině) byla Marie Pavlíková, první česká aviatička. ()
Vrátil jsem se domů. Venku pršelo, blesky lítaly a já si chtěl nějak zkrátit chvíli. Nakonec jsem se rozhodl, že si pustím nějaký film. Objevil jsem titul "Kalamita" a mnoho nečekaje si jej pustil. A bylo to to pravé, co jsem potřeboval, odpočinková záležitost. Nesmělé trampoty nesmělého začínajícího mašinfíry na malém nádražíčku mě naprosto okouzlily svojí upřímností a opravdovostí. Věra Chytilová dala na nějakou dobu vale feminismu a napříč osmdesátými léty natočila pár skvělých filmů. "Kalamita" mi připomněla Novou vlnu 60. let. Režisérka tak nejspíš vzdává hold tomuto období, ve kterém i ona začínala. Ovšem co mne zasáhlo úplně nejvíc byly naprosto civilní herecké výkony. Všichni herci jakoby byli sami sebou. Rozevlátý mladík Bolek Polívka, energická Dáša Bláhová, praštěná Jaroslava Kretchmerová, uťápnutý učitel Zdeněk Svěrák, bodrý řezník Bronislav Poloczek či nepříjemný pingl Boris Rösner (při jeho scéně jsem si vzpomněl na scénu host vyhazuje vrchního z "Dědictví..."). Do všeho hraje skvělý hudební doprovod Laca Decziho. "Kalamita" je na jednu stranu reálný obraz železnice 80. let, na druhou stranu neuvěřitelně lidský a příjemný film, při kterém se spolehlivě nechají dobít baterky. 95%. ()
Bez vynikajícího Bolka Polívky by Kalamita nebyla ani zpola tak dobrá. Z mého pohledu je to jen a jedině on, kdo film neustále žene vpřed a kdo diváka přiměje, aby se zajímal, co se stane dál. Ne spousta podivných postav s všelijakými problémy, ne kritika společnosti... Ale jen a jen sympatický mašinfíra Honza Dostál. Film se mi líbil, to ano, ale nepodařilo se mi ho vnímat jinak než jako Polívkovo vydařené sólo (tedy samozřejmě až do uvíznutí vlaku, pádu laviny a paniky, během níž zase začne perlit děti pohlavkující Bronislav Poloczek). ()
V kontextu normalizačního filmového marastu je Kalamita malý zázrak. Vynikající sžíravá satira, ve které snad není věty, která by neměla druhý smysl. ()
Takový příjemný, poctivý snímek. Přesně to, co v současné době českému filmu chybí. Humor, lehkost, výborní herci a hlavně optimismus. Dnes se točí šedivé, depresiví ponuré filmy a to je velká škoda, máme na víc. ()
Související novinky
Věra Chytilová 1929 - 2014
Ve věku 85 let dnes zemřela Věra Chytilová, svérázná režisérka a scénáristka. Studovala architekturu, později FAMU. Pracovala jako manekýnka, kreslička, poté na Barrandově jako klapka a pomocná… (více)
Jeden takový typicky volný den uživatele pshimi. Ráno vstanu a pomazlím se svou sbírkou vláčků. Vyhodím z postele slečnu, aby nepřekážela protože se chystám začít stavět železniční trasy v ložnici. Během stavby kolejí zjištuji, že mě v ložnici překáží nábytek a já tak nemůžu stavět okolí vlakových tras, nádrážím počínaje a panďuláčkama - vlakovýma dělníkama konče. Začnu vyhazovat nábytek z ložnice. Skříň postavím před dveře koupelny, čímž zabarikáduji slečnu, která se v ní zaručeně nachází, což se ve finále ukáže jako geniální tah, protože uvězněná holka v koupelně má dostatek času, aby se nalíčíla, nabarvila, odbarvila a znovu nabarvila, ale už tou správnou barvou, stačila si udělat řasy, učesat, přesat, vyfenovat, a ještě jednou učesat a přečesat a já tak neriskuju, že náhodou vyleze a zeptá se mě jestli může použít můj parfém, protože ona všech svých pět parfémů vypotřebovala včera večer. Stavba železničních tras trvá hodiny, protože se nemůžu rozhodnout zda postavím trasu Praha - Ostrava od okna ke dvěřím nebo ode zdi ke zdi. Hodně času taky zabere rozmýšlení kam umístím Vídeň a kam Bratislavu. Když jsou všechny tratě, koleje, města i vlakový dělníci rozmístěni v mé ložnici, přichází velmi důežitá chvíle, musím určit kolik vlaků kam bude jezdit a jakou jim přidělím lokomotivu. Pak zapínám ve svém magnetofonu zvuky, které si už pět let nahrávám po různých nádražích a okolí železničních tratí. A konečně přichází ten nejslastnější pocit co jsem kdy zažil, zmačknutí čudlíku !!! Vláčky v mé ložnici se rozjíždějí. Bohužel jen na chvíli, protože můj železniční systém jsem vybudoval tak důkladně, že vyhazuju pojistky v celým baráku. Na chodbě slyším rozhořčené hlasy sousedů. Dělám že nejsem doma. Koukám na hodinky a zjištuju, že je čas k jídlu. Vypouštím slečnu uvěznou v koupelně . Vychází krásně upravená princezna, leč také viditelně nasráná samice. Na mou žádost zda by mě neuvařila svíčkovou reaguje negativně a já zjištuju že facka umí pořád pěkně štípat. Místo do kuchyně, otevírá dveře na chodbu a odchází. Nevadí ještě jsou tu vlaková nádraží se svou levnou stravou. Utíkám na nádráží, vbíhám do restaurace a objedávám si guláš. Během čekání na jídlo vyřizuji žádosti vousatých pánů, kteří používají parfém z velmi nepovednou vůni o cigarety. Stíhám ještě vyřídit žádost chlapců s kohoutem na hlavě a krysou na rameni, kteří mají tu smůlu a každej den jim ujíždí mezinárodní rychlík do Japonska za který dali svoje poslední peníze a teď nemají na novou jízdenku. Říkám si, že taková smůla se může přece stát každýmu a tak jim dávám peníze na další jízdenku. To už, ale přichází čísnice s gulášem. Během vteřiny je u mého prázdného stolu plno lidí. Začíná psychologická válka o jídlo. Já prohrávám, platím, nechávám guláš na pospas lidské smečce a opouštím restaurant. Je 14:45, za 5 minut mě jede vlak do Lužné u Rakovníka, kde je muzeum vlaků a skutečně v 17:18 vlak přijíždí a já odjíždím za svými vláčky. Cestou si říkám, že až se vrátím ze železničního muzea v Lužné, pokusím se zprovoznit svou železnici v ložnici. () (méně) (více)