Ginga tecudó no joru

Kenji Miyazawa prý napsal toto dílko po smrti své sestry. Prázdnota, kterou po té ztrátě zjevně cítil, se nějak přenesla i do jeho tvorby, nejvíce zřejmě do tohoto díla. Ačkoliv, možná se pletu, a tento aspekt spáchali až páni adaptátoři. Je možné i to, že se pokusili vystihnout prázdnotu nekonečného vesmíru. Pak se jim ovšem dařilo skvěle. Konecnekonců na tom až tak nesejde. Z příběhu projíždění galaxie parním vláčkem, kde na každé (hodně vzdálené) zastávce potkáme symboly smrti a zmaru, ale vždy nalézáme i něco alespoň lehce pozitivního, jsem měl pocit, že se mě někdo snaží přesvědčit, jak je ten život děsně fajn, i když je v něm leckdy mnoho zlého, a při tom tomu onen člověk sám moc nevěří a vykládá mi to hlavně proto, aby přesvědčil sám sebe. Můžeme jen děkovat (Bohu, osudu či náhodě), že autory nenapadlo projíždět dálavami mezigalaktickými - to by teprve byla jízda. (19.11.2007)

Snový výlet vesmírným vláčkem. Na první pohled vypadá jako pro nejmenší děti: v hlavních rolích mluvící kočky, velmi jednoduchá, až strohá animace i grafika. Ale nenechte se mýlit, tady se v extrapomalém, meditativním tempu řeší filosofické otázky života a smrti. Obzvlášť ve druhé polovině, kdy začíná být pomalu jasné, co celá cesta znamená a kam směřuje, se smutek, prázdnota nebo bolest ze ztráty blízkých stanou skoro hmatatelné. Ale nikoliv depresivní nebo beznadějné. I když se mi tedy atmosféra a vyznění díla líbily, vydržet neusnout bylo opravdu hodně těžké. (25.07.2012)

Na ČSFD naprosto nedoceněná anime. Parádní filozoficko-meditativní dílo! (26.05.2014)

V první polovině jsem víceméně usínal (probděná noc s vámi zacloumá), u té druhé jsem byl u vytržení a vychutnával tu nádherně melancholickou atmosféru. (AkiCon 07) (21.11.2007)

Je to silné a inspirativní... Oslava pomalosti...Magický soundtrack vás vtáhne do děje... Mám rád kočky... Kenji Miyazawa byl zajímavý chlapík...Zvuk pražců... Zastávka... A potom zase dál... (17.05.2011)