Perličky na dně

Kazda z peti povidek ma nekolik silnych momentu a dobrych dialogu. I pres kratkou stopaz se v kazde najde dost hluchych mist a jednat se o nepovidkovy film, jsem si temer jisty, ze bych sel s hodnocenim nize... V 60. tych letech se hodne vsazelo na neherce a musim rict, ze to vychazelo dokonale a filmy tak dostanou punc autenticity a zvlastni atmosfery. Na prvnich trech povidkach me nejvice zaujaly postavy starsich hercu (invalida s protezou na motorce, byvaly operni zpevak a malir). Ctvrta povidka Very Chytilove se mi zda rezisersky nejzdarilejsi a pata Jaromila Jirese zase obsahove nejzajimavejsi. Kazdopadne, s odstupem casu se jedna o mimoradny pocin, kdy se dala dohromady (byt jednotlive) petice nasich velmi uspesnych reziseru! (18.10.2012)

Asi budu za exota, ale Menzelova povídka mi připadala nejslabší. Ne že by neměla své kouzlo, ale připadá mi jako nemožný pokus o co nejčistší hrabalismus, z čehož vznikají jen jakési hezky natočené kulisy pro dogmatickou deklamaci Hrabalova „pábení“. Nějak to všechno nešlo dohromady, nevěděl jsem, co s tím. (Podotýkám, že jsem tuto povídku, jako i většinu ostatních, četl a Hrabala miluju.) Ale je možné, že právě taková dogmatická hrabalovská deklamace byla záměrem a že ve své době mohla být zjevením. Pak musím konstatovat, že ke mně to přes ta desetiletí bohužel už nedosahuje. Následující tři povídky jsou vynikající a velmi silné, arciže každá zcela jinak. Němcovi „Podvodníci“ v geniální stručnosti a omezenosti říkají o lidském životu víc než celé knihovny (tuto povídku jsem nečetl a myslím, že na papíře nemůže vyznít tak silně, přes Hrabalovu genialitu). Schormova barevná povídka je prostě nádherná záležitost – řekl bych, že tady je skutečně živý filmový Hrabal, o což se Menzel namáhavě, leč marně snaží. Chytilová v Automatu Svět jaksi ubírá důraz z pointy (že host, hovoře o své ztracené holce, nic netuše mluví o oběšené ležící v kuchyni), aby rozehrála vedlejší motivy. Závěr s nevěstou a se stromky je strhující. Chytilová také mezi pábiteli zvěčnila dnes uctívaného Vladimíra Boudníka. Navíc to, že „jeho“ povídka následuje hned po lidovém totálním malíři z Domu radosti, má své – snad nechtěné – kouzlo. Poslední cikánská „Romance“ už není tak silná jako předchozí tři, nicméně Jireš zde její sdělení podává výborně. „Jak kluk k nevěstě přišel ani chudák nevěděl jak.“ Navíc ta nestoudná cikánská svoboda jako totální protiklad „socialistické společnosti“ – srov. scény rodin polehávajících v peřinách kdesi v parku se scénami spořádaných davů s deštníky. Nebo veselé „Já už mám holčičku, je krásná...“ (19.02.2011)

Zajímavé, ale nic převratného. Z celého cyklu docela průměrně zpracovaných a dost depresivních povídek vystupuje Dům radosti od Evalda Schorma, ve kterém je natočen velmi originálním způsobem příběh dvou postaviček s "uměleckými" sklony. Výbornou atmosféru povídky je možné popsat jako mysticky napínavou. Docela mě také zaujala poslední povídka Romance od Jaromíra Jireše, ale spíše než svojí kvalitou, tak svojí úžasnou nekorektností. (22.09.2010)

Smrt pana Baltazara - Jiří Menzel;  Povídka, která nejvíc potěšila a nejvíc z ní čišela hrabalovština.                        Podvodníci - Jan Němec;  Dědoušci byli decentní, příběh vystoupill, až když jsem se podívala v klidu podruhé. Moc pěkná koncovka.                                                                                                                                                                                       Dům radosti - Edvald Schorm;   Zábavné provedení, které neslo svůj vlastní výrazný rukopis, ale předloha autora byla pořád ještě čitelná.                                                                                                                                                                         Automat svět - Věra Chytilová; Byla jsem hodně zvědavá, jak se svézázná dáma popasuje s panem doktorem. Zvědavost zvolna přerostla v zalíbení. Svérázné pojetí.                                                                                                                                 Romance - Jaromil Jireš;  Nejvíc dokumentárních záběrů. (20.02.2015)

První film zpracovávající námět dle Bohumila Hrabala. Pět povídek od pěti režisérů, zakládajících Českou novou vlnu. Smrt pana Baltazara, režie Jiří Menzel. Velice lyrické a příjemné zobrazení motocyklových závodů, věrná atmosféra Velké ceny Brna. Dle mého soudu z této pentalogie povídka nejzdařilejší. 95%. Podvodníci, režie Jan Němec. Kratičká, pouze desetiminutová povídečka o dvou dědoušcích, čekajících na poslední soud. Narozdíl od ostatních se Jan Němec zdržuje lyriky a povídka působí syrověji. 80%. Dům radosti, režie Evald Schorm. Největší ujeťárna a jediná povídka v barvách. Ono by to černobíle natočit ani nešlo. Superpodivínský malíř Václav Žák hraje sám sebe. No, trochu nudí, ale ať nežeru 70%. Automat Svět, režie Věra Chytilová. Z pěti vybraných povídek rozhodně ta nejdynamičtější a co se týče děje nejvíce nabytá. Skvělý Vladimír Boudník a paní hostinská - oba hrající sami sebe. Při scéně s nevěstou a se stromkama si asi mnozí řeknou, že si Chytilová pořádně šlehla, ale já jsem pro každou špatnost. 91%. Romance, režie Jaromil Jireš. No, po pravdě řečeno, tahle povídka mě moc nezasáhla ani v knižní podobě. Díky pomalému a téměř snovému tempu vyprávění je znát, že jej točil tvůrce "Křiku". Není to špatné, ale, a za to pan Jireš ani moc nemůže, nejslabší povídka z cyklu. Mladičký Ivan Vyskočil byl skvělý - no, dejme tomu 60%. Shrnutí: Dílo Bohumila Hrabala je co se týče četby i po stránce zfilmování dosti složité. Na to, že se jedná o filmovou Hrabalovskou prvotinu a mladičké tvůrce, dopadlo to velice zdařile. Cyklus je nevyrovnaný, stejně jako snad všechny povídkové filmy. "Fádní odpoledne" Ivana Passera a Herzovy "Sběrné surovosti", dvě zdařilé povídky, se bohužel do cyklu už nevešly. "Perličky na dně" daly světu režiséra, který svojí Hrabalovskou vizí nejvíce padl do oka divákům i spisovateli samotnému, z jejichž spolupráce vzešlo ještě dalších pět filmových Hrabalovek a jedna dokonce oceněná Oscarem - Jiřího Menzela. 80%. (27.08.2008)