Pearls of the Deep
VOD (1)
Obsahy(2)
Svérázné povídky Bohumila Hrabala přitáhly v 60. letech pozornost mladých filmařů, kteří v nich nalezli netušenou poezii všedního života. Žánrové ladění i vyznění příběhů je rozličné, (ne)herecké ztvárnění mistrně evokuje hrabalovsky pábitelské postavičky. Zavítáme mezi nadšence automobilových závodů, navštívíme dva staříky v nemocnici, ocitneme se v libeňské hospodě, nechybí ani instalatér zamilovaný do cikánské dívky. Příběhy jsou černobílé, jedině návštěva pojišťováků v domě naivního malíře je natočena barevně. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (142)
Zajímavý experiment, ovšem skládačka Hrabalových povídek natočená různými režiséry sama o sobě není dobrým nápadem. Celkový dojem tak možná není úplně dokonalý, ačkoliv jednotlivé povídky působí velmi dobře. Jiří Menzel se učil pracovat s hrabalovským materiálem a už tady jeho pábitelům vtiskl i svůj nezaměnitelný rukopis, poetizace motorkářských závodů je vynikajícím nápadem. Jan Němec Podvodníky vlastně doslova přepsal, v televizi ale dvě rozkošné postavičky typických Hrabalových kecalů působí možná ještě zajímavěji než v psané podobě. Příběh Evalda Schorma se vymyká svojí barvou - kvůli rozkošné barevnosti kreseb naivního malíře, který je z postav celého snímku asi tím nejživotnějším. Věra Chytilová naložila se svou povídkou nejvolněji, kombinace svérázného chování i nečekané poetiky jí ale rozhodně vyšla. Jaromil Jireš pak svým způsobem také trochu uhnul, ale téma cikánského přístupu k životu příběhu zajistilo spoustu hrabalovského sentimentu. ()
Tyhle Hrabalovy povídky mne nijak nenadchly. V 60. letech přišla tzv. nová vlna, která dávala prostor nehercům a ukecanosti. Tato ukecanost může být v některých případech vtipná, jindy už méně, a to je právě případ Perliček na dně. Až poslední povídka Jaromila Jireše, o cikánce, kterou za 35 korun ulovil na šuk Ivan Vyskočil se mi opravdu líbila. "Kolik ti je?" "25" "Voko bere" ()
Jestli to má nějakou uměleckou hodnotu, tak ji v tom prostě neumím najít. Fakt je, že jsem u dvou povídek málem usnula a u jedné se mi to povedlo, naštěstí (?) mě soused probudil, takže jsem to mohla s "chutí" dokoukat. Ale štěstí opravdu bylo, že poslední povídka byla opravdu dobrá; za ni lepší 2*. ()
Inu, Hrabal je z jednotlivých povídek cítit na sto honů, ta syrová poetičnost je v českém prostředí pro něj opravdu typická a v 60. letech si mladí filmaři nové vlny dělali čest a povinnost zfilmovat aspoň kousek z jeho díla. Na povídkovém filmu je taky silně znát ovlivnění tehdejšími filmařskými postupy nové vlny, tzn. použití naturščiků, minimum zasahování do jejich dialogů a snaha o maximální autenticitu prostředí. Bohužel můj výsledný dojem sráží použití nekvalitního filmového materiálu, na kterém se podepsal zub času, v některých případech jsem nehercům vyloženě nerozuměl jejich repliky a počínání Menzela nebo Chytilové mi přišlo místy jako filmařská manýra. Nicméně bez diskuze řadu silných hluboce lidských momentů film má a taková závěrečná romance mezi romskou holkou a učedníkem z fabriky je komická a sentimentální zároveň. Celkový dojem: 55%. Na jednotlivých povídkách je zřetelně znát jednak to, že se pozdější slavní filmaři teprve učili za pochodu, a také to, že byli zahledění do sebe sama a divák jako konzument jejich díla je až tak dalece nezajímal... Problematické je využití hudebních motivů, některé jsem považoval za skutečně disharmonické útoky na moje ušní bubínky a s ohledem na sousedy jsem neustále musel korigovat hlasitost. Buď jsem neslyšel dialogy, nebo mě omračovaly varhanní či jiné vstupy. ()
Popravdě řečeno, o něco větší zklamání než jsem čekal. Smrt pana Baltazara je totální nuda (alespoň ten Menzelův cyklista nebyl tak špatný), Podvodníci jsou též nudní, ale ještě více smutní, Dům radosti se vám nejdříve pokusí rozmlátit ušní bubínky hlasitými varhany a pak nabídne souboj o protivnější pár (Matka, syn X duo pojišťováků) - viděl bych to na remízu, Automat svět vás zkouší nejdříve uspat a pak zaútočí v podobě trhlé nevěsty a milovníka stromků a nakonec Romance, která se jako jediná dokáže kvalitou přiblížit průměru a navíc nabídne Vyskočila v roli naivního floutka, který si chtěl jen levně užít s cikánkou a najednou skoro plánuje svatbu. Dohromady mi to dává hodně slabé 2* a raději dělám, že jsem zapomněl jména režisérů, kteří mě docela zklamali. Ohromným paradoxem je, že Fádní odpoledne a Sběrné surovosti, které nebyly zařazeny, ale na DVD se v podobě bonusů nacházejí, jsou mnohem stravitelnější a Perličkám na dně by po přidání zvedly kvalitu, avšak nestalo se tak. ()
Může to být volbou povídek, nebo také ne, ale několik povídek podle mě tu perličku nevylovilo. Za nadprůměrné považuji Dům radosti (ohromně vtipná scéna s roztrhanou pojišťovací smlouvou: "Nápipipí, pipípíí..." a cikánskou Romanci. Takže suma sumárum: 60%. Řada jiných Hrabalových děl byla zfilmována mnohem lépe, zajímavěji. ()
Zfilmování někdy takřka nezfilmovatelných literárních předloh předními osobnostmi československé filmové vny šedesátých let je přehlídkou její síly a možností, které tehdy stále byly více potencialitou než skutečností. Zobrazení motocyklových závodů v první z nich je mimořádně zdařilé; mimo vlastní tragédii se Menzelovi podařilo podat i přesný obraz nálad nejen diváctva, ale přesahově i veřejnosti té doby. Trestí pábitelství je Schormův příspěvek. Němcovy "scény z předpeklí" konce života jakoby předjímaly zralá Hrabalova díla (HARLEKÝNOVY MILIÓNY). Prakticky vše o pohostinství komunistické doby šedesátých let zachycuje Věra Chytilová. Relativně nejméně přesvědčivý je Jaromil Jireš. Celek PERLIČEK je možné hodnotit jako experiment jak výsledného tvaru, tak jeho jednotlivých stavebních kamenů-filmových povídek. Jako experiment s mnohoznačnými výsledky a následnými až protichůdnými interpretacemi. ()
Schormovi se povedl Dům radosti, z něj to opájivé hrabalovské vyzařuje, to ostatní je pouhopouhé ilustrování, převyprávění a deklamování, horší či lepší, ale nic než to. *~ ()
První film zpracovávající námět dle Bohumila Hrabala. Pět povídek od pěti režisérů, zakládajících Českou novou vlnu. Smrt pana Baltazara, režie Jiří Menzel. Velice lyrické a příjemné zobrazení motocyklových závodů, věrná atmosféra Velké ceny Brna. Dle mého soudu z této pentalogie povídka nejzdařilejší. 95%. Podvodníci, režie Jan Němec. Kratičká, pouze desetiminutová povídečka o dvou dědoušcích, čekajících na poslední soud. Narozdíl od ostatních se Jan Němec zdržuje lyriky a povídka působí syrověji. 80%. Dům radosti, režie Evald Schorm. Největší ujeťárna a jediná povídka v barvách. Ono by to černobíle natočit ani nešlo. Superpodivínský malíř Václav Žák hraje sám sebe. No, trochu nudí, ale ať nežeru 70%. Automat Svět, režie Věra Chytilová. Z pěti vybraných povídek rozhodně ta nejdynamičtější a co se týče děje nejvíce nabytá. Skvělý Vladimír Boudník a paní hostinská - oba hrající sami sebe. Při scéně s nevěstou a se stromkama si asi mnozí řeknou, že si Chytilová pořádně šlehla, ale já jsem pro každou špatnost. 91%. Romance, režie Jaromil Jireš. No, po pravdě řečeno, tahle povídka mě moc nezasáhla ani v knižní podobě. Díky pomalému a téměř snovému tempu vyprávění je znát, že jej točil tvůrce "Křiku". Není to špatné, ale, a za to pan Jireš ani moc nemůže, nejslabší povídka z cyklu. Mladičký Ivan Vyskočil byl skvělý - no, dejme tomu 60%. Shrnutí: Dílo Bohumila Hrabala je co se týče četby i po stránce zfilmování dosti složité. Na to, že se jedná o filmovou Hrabalovskou prvotinu a mladičké tvůrce, dopadlo to velice zdařile. Cyklus je nevyrovnaný, stejně jako snad všechny povídkové filmy. "Fádní odpoledne" Ivana Passera a Herzovy "Sběrné surovosti", dvě zdařilé povídky, se bohužel do cyklu už nevešly. "Perličky na dně" daly světu režiséra, který svojí Hrabalovskou vizí nejvíce padl do oka divákům i spisovateli samotnému, z jejichž spolupráce vzešlo ještě dalších pět filmových Hrabalovek a jedna dokonce oceněná Oscarem - Jiřího Menzela. 80%. ()
Smrt pana Baltazara - Jiří Menzel; Povídka, která nejvíc potěšila a nejvíc z ní čišela hrabalovština. Podvodníci - Jan Němec; Dědoušci byli decentní, příběh vystoupill, až když jsem se podívala v klidu podruhé. Moc pěkná koncovka. Dům radosti - Edvald Schorm; Zábavné provedení, které neslo svůj vlastní výrazný rukopis, ale předloha autora byla pořád ještě čitelná. Automat svět - Věra Chytilová; Byla jsem hodně zvědavá, jak se svézázná dáma popasuje s panem doktorem. Zvědavost zvolna přerostla v zalíbení. Svérázné pojetí. Romance - Jaromil Jireš; Nejvíc dokumentárních záběrů. ()
LFŠ 2007 - Smrt pana Balthazara ()
Jako obvykle zde Mistr pera sám i "miniroluje".. :-) ()
Vydařené spojení Hrabalových námětů a české režisérské elity. Díky autorovi působí Perličky konzistentně, zároveň však nese každá povídka rukopis svého autora. Již zde se ukázalo, že je to Menzel, kdo dokáže Hrabala převést do filmu s nadhledem a nejsdílněji pro široké publikum. Jan Němec však svým příspěvkem nijak nezaostává. Jeho kraťas je možná nejpůsobivější z celého kompletu. Záběry starých mužů drmolících o svých pradávných úspěších se dotknou diváka mrazivou blízkostí konce. Ač jsou Podvodníci veselí, přeci jen nutí člověka přemýšlet o nepříjemných věcech, které tu vždy jsou a ze všech tvůrců jde Němec pravděpodobně nejhlouběji. U Schormova filemčku se divák mínrě zahřeje humornými dialogy, úžasným herectvím neherců a pitoreskními malbami, ale jako břitva působí syrová a temná varhanní hudba doprovázející mírně surealistické podobenství ilustrující běžný život inkriminovaného malíře, dokazující že ambice tohoto režiséra sahají do vod ryzího umění. Ani Chytilová nikterak nepolevuje a nekompromisně do Hrablovy povídky otiskuje to své, zároveň však nechvává nahlédnout i do tvroby malíře Boudníka. Automat Svět je tak pomylsným průnikem umění tří uměleckých osobností. Jirešova Romance je pak příjemnou hřejivou a zábavnou tečkou za Perličkami. Tento povídkový řetěz nemá slabšího článku, jeho jedinou nevýhodou je jeho základní koncepce. Přeci jen povídka, byť sebelepší, je-li samostaná nemá nikdy dostatečný prostor, aby dosáhla takového efektu jako román, respektive film. ()
Dům Radosti 5/5. "To je moje nejmilejší, když můžu vzít nůž a vrazit ho koze do krku." https://www.youtube.com/watch?v=yVKR7M-LZq8 Je to ve mně jako v koze. ()
skvělej teaser na českou novou vlnu.... poslední romantická povídka od Jireše bezkonkurenčně nejlepší. ()
první čtyři povídky se snad předháněly, která bude horší... naštěstí zde platí rčení "to nejlepší na konec", u Jirešova dílka jsem se konečně pobavil, to rádobyumění předtím bylo vážně utrpení. zřejmě nejsem dost hrabalamilovný, ale ani velká režisérská jména tomuto faktu moc nepomohla. celek: 40% ()
Asi budu za exota, ale Menzelova povídka mi připadala nejslabší. Ne že by neměla své kouzlo, ale připadá mi jako nemožný pokus o co nejčistší hrabalismus, z čehož vznikají jen jakési hezky natočené kulisy pro dogmatickou deklamaci Hrabalova „pábení“. Nějak to všechno nešlo dohromady, nevěděl jsem, co s tím. (Podotýkám, že jsem tuto povídku, jako i většinu ostatních, četl a Hrabala miluju.) Ale je možné, že právě taková dogmatická hrabalovská deklamace byla záměrem a že ve své době mohla být zjevením. Pak musím konstatovat, že ke mně to přes ta desetiletí bohužel už nedosahuje. Následující tři povídky jsou vynikající a velmi silné, arciže každá zcela jinak. Němcovi „Podvodníci“ v geniální stručnosti a omezenosti říkají o lidském životu víc než celé knihovny (tuto povídku jsem nečetl a myslím, že na papíře nemůže vyznít tak silně, přes Hrabalovu genialitu). Schormova barevná povídka je prostě nádherná záležitost – řekl bych, že tady je skutečně živý filmový Hrabal, o což se Menzel namáhavě, leč marně snaží. Chytilová v Automatu Svět jaksi ubírá důraz z pointy (že host, hovoře o své ztracené holce, nic netuše mluví o oběšené ležící v kuchyni), aby rozehrála vedlejší motivy. Závěr s nevěstou a se stromky je strhující. Chytilová také mezi pábiteli zvěčnila dnes uctívaného Vladimíra Boudníka. Navíc to, že „jeho“ povídka následuje hned po lidovém totálním malíři z Domu radosti, má své – snad nechtěné – kouzlo. Poslední cikánská „Romance“ už není tak silná jako předchozí tři, nicméně Jireš zde její sdělení podává výborně. „Jak kluk k nevěstě přišel ani chudák nevěděl jak.“ Navíc ta nestoudná cikánská svoboda jako totální protiklad „socialistické společnosti“ – srov. scény rodin polehávajících v peřinách kdesi v parku se scénami spořádaných davů s deštníky. Nebo veselé „Já už mám holčičku, je krásná...“ ()
Naprosto jedinečná záležitost, u které potom v podstatě zůstal jen režisér Menzel. Bohumil Hrabal vytvářel jedinečnou formu povídek. A kdo jiný, než mladí nadšení absolventi filmové školy, mohli tyto povídky, alespoň částečně, zpracovat. Naprostá osobitost a autentičnost povídek je nádherná. Jsou to jen a jen dialogy, pábitelské, nicotné, ovšem ze života. Tohle je nezpochybnitelný filmový underground. Točit Hrabala, je vskutku velmi obtížné, nicméně tady se to skutečně povedlo. Každá povídka má svojí atmosféru, ať už silnější, nebo slabší. V celku je to ovšem velice povedené. Povídka Dům radosti je pro mě absolutní vrchol toho zmíněného filmového undergroundu, který už je v současnosti nadobro ztracen. Děsivá hudba a překrásný, absurdní vývoj povídky. Od té doby, co jsem viděl filmeček poprvé, vyhledávám každý film režiséra Schorma. Tímto mě absolutně dostal. ()
Povídkové filmy (obzvláště ty, kde jednotlivé povídky zfilmovali různí režisérři) obecně v oblibě příliš nemám (podobně jako nemám moc rád žánr povídky ani v literatuře). Ruší mě jejich nesoudržnost, zapříčiněná skutečností, že jednotlivé povídky mívají rozdílnou kvalitu a na malém rozsahu nemohou dosahovat stejné působivosti jako celovečerní film. V tomto filmu tomu není jinak, povídky působí dosti nesoudržným dojmem, a film se kvůli tomu vzpírá celkovému hodnocení (jak chcete hodnotit film, který se skládá z 5 zcela autonomních krátkých filmů?). Obzvláště Schormova povídka z celého filmu vyčnívá nejvíc, protože je na rozdíl od ostatních natočena barevnou kamerou - pro to nějak nemám pochopení. Obecně se mi některé povídky líbily více (Podvodníci), jiné méně (Romance), a celkově se prostě nemohu ubránit dojmu, že jednotlivým režisérům, kteří se na tomto zajímavém experimentu podíleli, více sedla samostatná práce (jak překvapující poznatek, žeano). ()
Za nejlepši perličku považuju Podvodníky od Jana Němce, kde se podařilo v podobě dvou starých pánu předhánějících se ve vyprávění podivuhodných historek ze svého života asi nejlépe vystihnout atmosféru Hrabalových děl, zbytek se pohybuje na hranici průměru až v případě Domu radosti podprůměru. Proto mi zůstává trochu záhadou, proč do filmu raději nebyly zařazeny Fádní odpoledne a Sběrné suroviny, které kvalitou vlastně všechny zde uvedené perličky vysoko převyšují... ()