Perličky na dně

Tyhle Hrabalovy povídky mne nijak nenadchly. V 60. letech přišla tzv. nová vlna, která dávala prostor nehercům a ukecanosti. Tato ukecanost může být v některých případech vtipná, jindy už méně, a to je právě případ Perliček na dně. Až poslední povídka Jaromila Jireše, o cikánce, kterou za 35 korun ulovil na šuk Ivan Vyskočil se mi opravdu líbila. "Kolik ti je?" "25" "Voko bere" (11.12.2007)

Jestli to má nějakou uměleckou hodnotu, tak ji v tom prostě neumím najít. Fakt je, že jsem u dvou povídek málem usnula a u jedné se mi to povedlo, naštěstí (?) mě soused probudil, takže jsem to mohla s "chutí" dokoukat. Ale štěstí opravdu bylo, že poslední povídka byla opravdu dobrá; za ni lepší 2*. (18.03.2010)

Popravdě řečeno, o něco větší zklamání než jsem čekal. Smrt pana Baltazara je totální nuda (alespoň ten Menzelův cyklista nebyl tak špatný), Podvodníci jsou též nudní, ale ještě více smutní, Dům radosti se vám nejdříve pokusí rozmlátit ušní bubínky hlasitými varhany a pak nabídne souboj o protivnější pár (Matka, syn X duo pojišťováků) - viděl bych to na remízu, Automat svět vás zkouší nejdříve uspat a pak zaútočí v podobě trhlé nevěsty a milovníka stromků a nakonec Romance, která se jako jediná dokáže kvalitou přiblížit průměru a navíc nabídne Vyskočila v roli naivního floutka, který si chtěl jen levně užít s cikánkou a najednou skoro plánuje svatbu. Dohromady mi to dává hodně slabé 2* a raději dělám, že jsem zapomněl jména režisérů, kteří mě docela zklamali. Ohromným paradoxem je, že Fádní odpoledne a Sběrné surovosti, které nebyly zařazeny, ale na DVD se v podobě bonusů nacházejí, jsou mnohem stravitelnější a Perličkám na dně by po přidání zvedly kvalitu, avšak nestalo se tak. (27.07.2012)

Inu, Hrabal je z jednotlivých povídek cítit na sto honů, ta syrová poetičnost je v českém prostředí pro něj opravdu typická a v 60. letech si mladí filmaři nové vlny dělali čest a povinnost zfilmovat aspoň kousek z jeho díla. Na povídkovém filmu je taky silně znát ovlivnění tehdejšími filmařskými postupy nové vlny, tzn. použití naturščiků, minimum zasahování do jejich dialogů a snaha o maximální autenticitu prostředí. Bohužel můj výsledný dojem sráží použití nekvalitního filmového materiálu, na kterém se podepsal zub času, v některých případech jsem nehercům vyloženě nerozuměl jejich repliky a počínání Menzela nebo Chytilové mi přišlo místy jako filmařská manýra. Nicméně bez diskuze řadu silných hluboce lidských momentů film má a taková závěrečná romance mezi romskou holkou a učedníkem z fabriky je komická a sentimentální zároveň. Celkový dojem: 55%. Na jednotlivých povídkách je zřetelně znát jednak to, že se pozdější slavní filmaři teprve učili za pochodu, a také to, že byli zahledění do sebe sama a divák jako konzument jejich díla je až tak dalece nezajímal... Problematické je využití hudebních motivů, některé jsem považoval za skutečně disharmonické útoky na moje ušní bubínky a s ohledem na sousedy jsem neustále musel korigovat hlasitost. Buď jsem neslyšel dialogy, nebo mě omračovaly varhanní či jiné vstupy. (09.08.2009)

Zajímavý experiment, ovšem skládačka Hrabalových povídek natočená různými režiséry sama o sobě není dobrým nápadem. Celkový dojem tak možná není úplně dokonalý, ačkoliv jednotlivé povídky působí velmi dobře. Jiří Menzel se učil pracovat s hrabalovským materiálem a už tady jeho pábitelům vtiskl i svůj nezaměnitelný rukopis, poetizace motorkářských závodů je vynikajícím nápadem. Jan Němec Podvodníky vlastně doslova přepsal, v televizi ale dvě rozkošné postavičky typických Hrabalových kecalů působí možná ještě zajímavěji než v psané podobě. Příběh Evalda Schorma se vymyká svojí barvou - kvůli rozkošné barevnosti kreseb naivního malíře, který je z postav celého snímku asi tím nejživotnějším. Věra Chytilová naložila se svou povídkou nejvolněji, kombinace svérázného chování i nečekané poetiky jí ale rozhodně vyšla. Jaromil Jireš pak svým způsobem také trochu uhnul, ale téma cikánského přístupu k životu příběhu zajistilo spoustu hrabalovského sentimentu. (28.09.2006)