Prague: The Restless Heart of Europe
VOD (2)
Obsahy(1)
Vysoce stylizovaná dokumentární esej, která se snaží v horečnatém pohledu postihnout genius loci, historiii současnost Prahy. Film vznikl v italské produkci v rámci cyklu věnovaného portrétům evropských měst viděných očima významných režisérů. (oficiální text distributora)
Recenze (30)
Stále dokument se silou zvednout Pražanům hlavy a zbytku národa sebevědomí. 80% ()
Příliš interní. Chytilová říkala, že jí jde u filmů především o užitečnost, aby k něčemu byly. Potom se ale divím, že tenhle koprodukční dokument bude pro cizince podle mě dost zmatečný a svůj účel "turistického videa" nesplní. A sled hezkých obrázků začal i mě v druhé půli nudit. ()
Než si zpočátku divák zvykne na způsob, jakým je dokument koncipován, je to trochu psycho. Postupně však začíná být fascinován velmi výrazným stylem snímku; experimentování s kamerou a střihem se tu rozhodně nikdo nebojí a po technické stránce lze film snad jen a pouze chválit (za nejsilnější považuju sekvenci se spartakiádou). S úvodním označením „psycho“ se tak dostávám k dynamičnosti, velmi rychlému tempu a přítomnosti neustálého pohybu (pomáhá tomu i časté používání časosběrného natáčení). Kdybych měl říct, čím vlastně dokument je, označil bych ho jako Prahu v obrazech (historických i současných), k čemuž přispívá i zdařilý nápad použít nažloutlé ukázky jakožto retrospektivní svědectví o podobě a životě Prahy, podobně je tomu tak i v případě vystřižených pasáží z novějších filmů a divadelních her (ty ovšem nejsou tak zajímavé) a především záběrů ze současnosti. Téma samo o sobě je hudba. Ta je v tomto snímku opravdu velmi proměnlivá, vystřídá se v ní spousta různých žánrů a dost na mě zapůsobila (s nápadem spojit Hospodine, pomyluj ny s uřvaným Hitlerem, se člověk nesetkává každý den). Vytkl bych naopak přítomnost pochybných, zmalovaných a namóděných ženských, a také komentář, který měl zřejmě divákovi předat myšlenky hodné přesahu, ale často spíš upadával do patosu. Každopádně silné 4*, z hlediska stylu velmi dobře a nápaditě natočený dokument. ()
Dokument z rádu "iných". Rýchle strihy, obrazové seky a zrýchlený pohyb miestami pripomenuli Panelstory. Ako Ariadnina niť sa dokumentom tiahne apel na potrebu kontinuity vedomia dejín. Keby som len sakra vedel, že čo to - okrem pateticky prednesenej frázy - vlastne obnáša. Asi, že históriu je dobré poznať, Ach, aha, naozaj? No to by som veru nebol vedel. Pohľad na Prahu rôznych období ako neustále prelínanie obrazov súčasnosti a minulusti, inscenovaných scén. záberov z filmov a divadelných predstavení. História sťaby komédia, dráma, tragédia i fraška. Dejinná hra. Pateticko-filozofická oslava mesta storočiami plnými krvi, zlyhaní, pádov, ale aj vzletov. Osvietensko-mozartovsky napudrovaná avantgarda. Kudrlinky obrazu a hudby tlmené vznešeným sprievodným slovom vytvárajú obraz Prahy, ako štatistu dejín, pomedzi ktorého telo sa hekticky preháňajú ľudia, vozy, pozostalosti. ()
Mám ráda Prahu. Mám ráda výtvarné umění. To měla ráda i paní režisérka. Na filmu je to dostatečně patrné. Ale přiznám se, že sledování dokumentu s multifokálními brýlemi bylo poněkud obtížné. Švenk kamerou byl často tak rychlý, že mě po chvíli začaly bolet oči. Nicméně působivé. Ocenila jsem prolínání současnosti s historickými záběry i starými dokumenty. Pan Malíř se asi dost naběhal. :o) Ale výsledek za to rozhodně stojí. ()
Pocta Praze, její historii, jež byla historií celé republiky a také kráse. Nekompromisně osobitá režie. Přesně tak, jak jsme u paní Chytilové zvyklí. "Všude kudy chodíme, šlapeme po dějinách". Dějiny nelehké, kruté a zlé. Naprosto výborné, chvílemi až biblické filosofování pana Macháčka, stejně tak fantaskní hudba Michaela Kocába, dolaďují tento dokument do dokonalosti experimentální a bezesporu i undergroundové formy. Pojď se projít po Praze s doprovodem Věry Chytilové. ()
Nebýt abnormálně otravného komentáře a psychedelického střihu, nemusel se celkem zajímavý nápad Chytilové zachytit milníky našich dějin minout účinkem. ()
Bavila ma vtedajšia Praha podľa Chytilovej; kabarety, koncerty, divadlá, rýchly život v uliciach, mladé baby a Vilém Čok. A ešte ten megacool záver so spartakiádou. Pri tých hradoch a stredoveku som, naopak, nedokázal udržať pozornosť. Na naše končiny 80.tych rokov je to ale celé neuveriteľne progresívne, takže zaukruhľujem dohora, aj keď pravdupovediac, som si to dokázal užiť iba z polovice. ()
Dokázat sestavit pohledy na Prahu do jedinečné dokumentární eseje, ukázat to, co už bylo mnohokrát ukázáno, jinak, zajímavěji, dokonaleji, udělat z obyčejného dokumentu silnou emocionální výpověď, ukázat Prahu jako skutečné tepající srdce, to dokáže jen umělec s mimořádnou vizí. A takovou umělkyní paní režisérka Chytilová bez všech pochyb byla. ()
Jakoby někdo hned několik dokumentů o Praze stlačil do jakési masoxové kostky. Kupodivu však, alespoň pro mne, chutné a výživné. Škoda, že režisérka nenatočila tento dokument ještě o pár let později.( Ne o moc) Památky, v novém kábátě, po revoluci opravené, by mu taky slušely. ()
Musí se vidět. Možná i vícekrát. Napoprvé je to pro normálního smrtelníka moc rychlé. Ale stojí to za to! Jak zde někdo zmiňoval, že jde o "nejlepší film od Chytilové podle hodnocení na ČSFD", tak to trochu popletl. Jedná se o dokument, vynikající dokument. Jako bonus excelentní komentář p. Miroslava Macháčka... ()
nejlíp hodnocený film chytilový na csfd? vypadá to tak. ()
Ne nadarmo je tento dokument považován za nejlepší z cyklu. Tolik znaků typických pro Chytilovou, a přesto z filmu nejde cítit až tolik, jelikož se tentokrát nevěnujeme lidem a ženám, ale městu. Nádherné vyznání, netypicky udělaný dokument. Skvělá kamera, nápadité postupy, obrazové metafory... Kdybyste snímek neviděli a přemýšleli nad tím, jakým stylem je udělán, museli byste si myslet, že vzniknul neuvěřitelný mišmaš bez hlavy a paty. Ale ono ne. Funguje to až překvapivě dobře. Praha - neklidné srdce Evropy má v sobě cosi tajemného a poutavého a nenudí ani chvilku. ()
Praha - neklidné srdce Evropy je postmoderní koláží se strukturální posloupností. Praha v pohybu, Praha v zachovalých otiscích historie, Praha v interpretacích, Praha v reflexích, Praha ve střídání rytmu a disharmonie času a vůle člověka, Praha ve svědectví věků, Praha v proměnlivých obrazech neklidu a krásy. Chytilová v neklidném tempu a se zneklidňujícím hlasovým tancem Miroslava Macháčka proplouvá vrstvami a představou Prahy, okolo ní a skrze ni. S tím ji zdatně pomáhá jak obrazový pohyb Jana Malíře, tak hudební tleskání, v němž neschází ani Mozart, ani Kocáb, ani vzpomínky autenticity. Působivé, provokující, okouzlené půvabem umění a světem filmu. Hemžení Prahou! ()
v telce bych to přepnul bez mrknutí oka, ale na plátně to je jiná:) ()
Pouhý nesmyslný sled obrazů Prahy, který už začně v druhé polovině nudit. Pro mě nejhorší práce Chytilové, 2 hvězdy. ()
To, čo mi spočiatku pripadalo ako epileptická séria pohyblivých pohľadníc zo starej i novej Prahy, som veľmi rýchlo začal brať ako výstižnú a obsažnú esej o vzťahu trvácnosti a pominuteľnosti a zároveň ako formálne dokonalé vyjadrenie pocitu človeka, ktorého oko, fascinované krásou, nevie kam skôr zaostriť a ktorého myšlienky sú rozlietané v priestore aj čase. Vzhľadom na dobu vzniku je veľkým plusom aj skutočnosť, že režisérka nerobila takmer nijaké oslavné ústupky režimu, ktorý práve vládol, a keďže si nemohla dovoliť ani kritiku, iba ho automaticky včlenila do večného kolobehu ľudských dejín, triumfov ducha na jednej, a obmedzenosti na druhej strane. ()
Na pociťák je to málo "atmosferické" na faktum málo faktické, co tedy zůstává ? Neklid ten je vlastně typickou chtyilovskou licencí... ()
Chytilka a Ripellino byli dva lidé, u nichž jsem jako u jediných kdy našel vyjádřené a pojmenované pocity, které ve mně Praha vyvolává. Dějiny se valí… Někde tam pořád jsou, i tenkrát v osmdesátých, kdy prýštily zpod rozpraskaných omítek a děrami po chybějících dlažebních kostkách, i dnes, schované pod opravenými chodníky a vrstvami ochranných nátěrů. Na tyhle věci je třeba autorů, kteří se nebojí trochy patosu, a to tenkrát Chytilová ještě byla. Díky ČT, že tenhle unikátní, nervní, sugestivní kousek loni po letech připomenula. Zároveň se ukázalo, že toho manýrismu je přece jen trošku přes mou dnešní míru, kolo dějin se pootáčí a nezbytnost vědomí souvislostí se vzývá přece jen až příliš zhusta, takže za plný počet to nakonec nebude. ()
Ne, ne a ne. Pár geniálních nápadů, které vyčnívají z šedi neskutečně otravných a opakujících se záběrů na Prahu, Prahu, a zase Prahu. Být to o 30 minut kratší a bez toho přehnaného rádoby cool fetišismu Prahy, bylo by to fajn. ()