Pytel blech

Mezi autenticitou a otravností nebyla už dlouho taková součinnost... Začínající Věra Chytilová zachytila dívčí internát bez zmírňujících zásahů. Její film připomíná cvičení v možnostech média, což ho činí poměrně nestravitelným ke sledování. Dívky nepřinášejí velká témata, baví se o banalitách. Při hlučné konverzaci se odhaluje jejich postoj ke každodenním radostem i strastem, který se s nimi pravděpodobně táhl do konce života. Sklon režisérky moralizovat zůstal upozaděn, nemluvě o ironickém pozorování bezradných autorit. Chytilová dokázala protagonistky přesvědčit, aby tzv. nevystoupily z role. Proto jsem úplně nepochopil vytvoření umělé postavy sledující a komentující děj. Dívka z Moravy ani jednou nevstoupí do záběru, ani jednou nezačne komunikovat se zbytkem. Svými vnitřními monology tvůrčí metodu pozorování nikterak nerozvíjí (proč by se mělo slídivé oko kamery zhmotnit v konkrétní osobu?), takže tento experiment vyzněl do ztracena. Intuitivní struktura měla zřejmě za následek poměrně nevšední minutáž – krátký film to není, k dlouhometrážnímu schází několik minut. Důležitý byl nepochybně pro režisérku, ale vždy dám přednost filmům, k nimž se odrazila po této zkušenosti. (MFFKV 2013) (06.07.2013)

Dívčí intr a teď babo raď, co všechno z české nové vlny je dílem Věry. Prostředí, stylizace i hudba pozdějších Lásek jedné plavovlásky i Hoří má panenko má svůj výrazný scénáristický i režijní předobraz zde a bude potřeba zatraceně zhodnotit, nakolik je umělecký tvar společným výsledkem režisérské generace nebo výsledkem osvíceného pedagogického zadání vedení katedry v 60.letech, do té doby 4*. Pozoruhodný cit Chytilové pro neobyčejně obyčejné dívčí typy. (21.03.2014)

Tenhle středometrážní film vlastně ani nevypadá jako hraný, což je poklona hlavně pro paní režisérku. Ta na vyvolání tohoto efektu cíleně pracovala, mimo jiné použitím nehereček a improvizovanými dialogy. Možná vás ty holky budou svým rozjíveným chováním štvát, ale to už je na vás. Dialogy jsou většinou o banalitách, což také přispívá ke zdání autenticity, kterou jinak vytváří hlavně výborná práce kameramana Jaromíra Šofra. (12.07.2013)

Nevím, jestli by Chytilové v tehdejším Studiu populárně vědeckých filmů prošel dokument z téhož prostředí. Zřejmě by se musela zřeknout neadoračního vykreslení autorit, k nimž je kamera mnohem méně empatická než k dívkám (při domluvě soudruhů a soudružek chvíli hledí kamsi do stropu). Zvolenou formu hraného dokumentu považuji za ideální. Autentické jsou děvčice svým „kurnikšopováním“ i svým jednáním (neoblíbené prominentce klidně vybílí balík s proviantem). Kamera tupě nekouká z kouta, chová se jako jedna z postav, ke které se ostatní hrdinky otáčejí a vtahují nás tak do svého spikleneckého kroužku. Vychovatelé jako kdyby na druhou stranu kameru, tedy Evu, ani neviděli, a nemohli tudíž ovlivňovat svůj výsledný obraz, čímž režisérka poměrně jasně prozrazuje, na čí straně stojí. Film ale zároveň znejasňuje, jestli je více dokumentem, či tragikomedií. Znaky toho prvního nese mimoobrazový komentář, pronášený ale šepotem, takže může jít o dodatečně namluvené věty (tzn. o prvek dokumentaristický) stejně dobře jako o Evinu aktuální vnitřní řeč (tzn. o prvek filmu hraného). Nelze vyčítat formální neukotvenost filmu, jenž si s ní takhle vtipně hraje. 80% (06.06.2018)

Ten film je plný, doslova nabušený, neskutečnými hláškami. „Nevyklánějte se z oken. Není to hezké a hlavně to nemáte zapotřebí. Jde hlavně o pokoj 25....“ Asi to nebylo myšleno jako komedie, ten kritický hlas tam je dost znatelný, ale po těch mnoha desítkách let se z toho stala výborná a zábavná komedie. Ona Chytilová byla vždycky rebelka. Podniková schůze řešící rebelující zaměstnankyni je naprosto ultimátní. Stejně jako komentující hlas v po našimu řeči. Slovo boračisko jsem fakt už strašně dlouho neslyšel. (18.11.2012)