poster

Pytel blech

  • anglický

    A Bag of Fleas

  • anglický

    There's a Bagfull of Fleas at the Ceiling

  • Velká Británie

    A Bagful of Fleas

Drama

Československo, 1962, 43 min

Scénář:

Věra Chytilová

Kamera:

Jaromír Šofr

Hudba:

Jan Klusák
(další profese)
  • Sarkastic
    ****

    Vtipná sonda do života dívek nejmenovaného textilního závodu. Rozhodně oceňuju ten nápad s novickou, která nám pomocí očí (resp. kamery) zprostředkovává dění kolem sebe a své samozřejmě dělá i její svérázný komentář (okořeněný nářečím). Některé zábavné scény či pasáže, jako např. povídání o filmu, debata o vojně, či „tribunál lidu“ opravdu stály za to. A přestože jsou snad všechny dívky pěkně potrefené slepice, stejně diváka baví poslouchat jejich praštěné mudrování. Za mě to budou silné 4*. „Prosím, pozor děvčata! Nevyklánějte se a nebavte se z oken. Není to hezké a vy to nemáte zapotřebí.“(31.5.2014)

  • sinp
    ***

    Mezi autenticitou a otravností nebyla už dlouho taková součinnost... Začínající Věra Chytilová zachytila dívčí internát bez zmírňujících zásahů. Její film připomíná cvičení v možnostech média, což ho činí poměrně nestravitelným ke sledování. Dívky nepřinášejí velká témata, baví se o banalitách. Při hlučné konverzaci se odhaluje jejich postoj ke každodenním radostem i strastem, který se s nimi pravděpodobně táhl do konce života. Sklon režisérky moralizovat zůstal upozaděn, nemluvě o ironickém pozorování bezradných autorit. Chytilová dokázala protagonistky přesvědčit, aby tzv. nevystoupily z role. Proto jsem úplně nepochopil vytvoření umělé postavy sledující a komentující děj. Dívka z Moravy ani jednou nevstoupí do záběru, ani jednou nezačne komunikovat se zbytkem. Svými vnitřními monology tvůrčí metodu pozorování nikterak nerozvíjí (proč by se mělo slídivé oko kamery zhmotnit v konkrétní osobu?), takže tento experiment vyzněl do ztracena. Intuitivní struktura měla zřejmě za následek poměrně nevšední minutáž – krátký film to není, k dlouhometrážnímu schází několik minut. Důležitý byl nepochybně pro režisérku, ale vždy dám přednost filmům, k nimž se odrazila po této zkušenosti. (MFFKV 2013)(6.7.2013)

  • mchnk
    *****

    Věra Chytilová stylizuje diváka i sebe do role bažantky Evy Gálové, a naprosto perfektním a osobitým způsobem, nám představuje obyčejné strasti i slasti internátního soužití šedesátkových děvčat a jejich soudružek vychovatelek. Zároveň si troufám říci, že tímto ukazuje svým spolužákům z FAMU, jakým směrem by se ona Nová vlna měla ubírat. Skvostný dialekt i doprovodný komentář pozorující holčiny. Vynikající režie i soudružské popichování (diskuze o Bohu, či dívčí rebelantství). Zobrazení autentičnosti v kvalitě nejvyšší. Humor, lehké drámo, ale hlavně skvělé provedení.(6.7.2014)

  • Matty
    ****

    Nevím, jestli by Chytilové v tehdejším Studiu populárně vědeckých filmů prošel dokument z téhož prostředí. Zřejmě by se musela zřeknout neadoračního vykreslení autorit, k nimž je kamera mnohem méně empatická než k dívkám (při domluvě soudruhů a soudružek chvíli hledí kamsi do stropu). Zvolenou formu hraného dokumentu považuji za ideální. Autentické jsou děvčice svým „kurnikšopováním“ i svým jednáním (neoblíbené prominentce klidně vybílí balík s proviantem). Kamera tupě nekouká z kouta, chová se jako jedna z postav, ke které se ostatní hrdinky otáčejí a vtahují nás tak do svého spikleneckého kroužku. Vychovatelé jako kdyby na druhou stranu kameru, tedy Evu, ani neviděli, a nemohli tudíž ovlivňovat svůj výsledný obraz, čímž režisérka poměrně jasně prozrazuje, na čí straně stojí. Film ale zároveň znejasňuje, jestli je více dokumentem, či tragikomedií. Znaky toho prvního nese mimoobrazový komentář, pronášený ale šepotem, takže může jít o dodatečně namluvené věty (tzn. o prvek dokumentaristický) stejně dobře jako o Evinu aktuální vnitřní řeč (tzn. o prvek filmu hraného). Nelze vyčítat formální neukotvenost filmu, jenž si s ní takhle vtipně hraje. 80%(6.6.2018)

  • lamps
    **

    Cinema vérité sice nabízí velmi bohaté možnosti zkoumání reality a dané problematiky, ale pokud sebeschopnější režisér(ka) vypustí kameru do slepičího kurníku, kde navíc i estetická stránka zkoumaných objektů za moc nestojí, omezuje se rázem výpovědní hodnota pouze na bláznivé vychrtlé formalisty v upnuté košili nebo na feministky vzpomínající na zlaté komunistické časy internátů a trvalé. Ať se na to dívám, jak chci, nic pro mne...(25.1.2017)

  • - Film získal bronzovou medaili na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v italských Benátkách. (M.B)

  • - Věra Chytilová bydlela asi týden na internátě společně se svými (ne)herečkami. Plně se podřídila jejich řádu a pilně sledovala i jejich mluvu. Ta byla v některých případech natolik slangová, že např. na filmovém festivalu v Itálii, kde se film promítal, byl problém výrazy přeložit. (mchnk)

 
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace