Reklama

Reklama

Vzdálené hlasy, klidné životy

(festivalový název)
  • Velká Británie Distant Voices, Still Lives

Obsahy(1)

Kronika života chudé katolické rodiny v Liverpoolu 40. a 50. let je stejně jako celá raná Daviesova tvorba silně autobiografická. První části dominují ne vždy veselé vzpomínky na krutého otce, druhá ukazuje o něco radostnější Británii 50. let, dobu příchodu rokenrolu. Hudba, jedna z mála věcí ulehčujících těžký život hrdinů, působí často jako jediná clona zmírňující obraz drsné reality na plátně. Daviesovy precizní kompozice záběrů, uměřenost a symfonická struktura snímku utvářejí impresionistický pohled na tehdejší Británii, kterému však nechybí patřičná autenticita. V pomalém tempu, s hudbou přebírající roli dialogů, sledujeme rodinné album, jehož momentky se dotýkají složitostí lásky i britské identity. (Febiofest)

(více)

Recenze (8)

Tsunami_X 

všechny recenze uživatele

Příběh pojednává o jedné běžné liverpoolské rodině v poválečném období. Film je rozdělen do dvou částí - s otcem alkoholikem a po jeho smrti. V první části (Vzdálené hlasy) se setkáváme s jeho tyranií a krutostí, které se jeho děti snaží ubránit svou pospolitostí a nerozdělitelností. Druhá polovina se nazývá Klidné životy a ukazuje nám osud rodiny po otcově smrti. Životní tápání dětí, nešťastné sňatky dcer a rodinné vztahy, kterým dotyční chtěli vždy předejít. Katarzní místo je v našem příběhu hospoda a prostředkem zpěv. Zcela jistě film nepracuje s žádným novým či nějak ideově úžasným tématem. Davies spíše spoléhá na vyprávění, které připomíná zažloutlé fotky v rodinném albu (ať už to je v kompozici scén, či na samotém základě té které události) a nostalgické (nikoliv však patetické, idealizované a sentimentální) vzpomínky našeho života. Hlavním problémem, který jsem nedokázal překousnot byly již výše zmiňované písně. Režisér si pochopitelně vybral hudbu svého srdce a nemám nic proti tomu aby ji párkrát použil. Ovšem zde se nám dostalo míry více než vrchovité. Tempo příběhu není nikterak rychlé (stopáž je ideální) a když Vám do toho někdo už po páte dá nějakou tu britskou lidovku, začíná to být poměrně iritující. Nicméně jinak snímku nemám co vytknout. Chvílemi naturalistická sonda, s vhodně a zajímavě zvolenou stylizací, která ukazuje těžký život poválečné VB s tak trochu feministickým nádechem. ()

radektejkal 

všechny recenze uživatele

Jsem rád, když mě film překvapí něčím nezvyklým, ať už je to formou nebo obsahem nebo obojím. A jsem také rád, když se můj pohled stýká s většinou. Tahleta operetka, v níž se zpívá víc než mluví, a zpívají se situační bluesové a lidové písně, a není divu, že na takovém podhoubí vznikli, o něco málo let později, Beatles a nesčetně další kapel. Příběh je jednoduchý; širší rodina přežívá život patriarchy a později přežívá i jeho smrt. Hudba je však něco, co každý život prosvětluje, a pro všechny situace se vždycky nějaká písnička najde, kterou zanotuje ten či onen. ()

Reklama

Rozjimatel 

všechny recenze uživatele

"That's all we need, you singing. As if life isn't purgatory enough without that."     Veľmi netradične pojatá dráma s biografickými črtami, zaradená do zoznamu 1001 filmov, ktoré musíte  vidieť. než umriete. Jej netradičnosť spočíva v tom, že jej v podstate bezdejové, útržkovité rozprávanie skáče medzi rôznymi rokmi a v tom, že postavy takmer neustále spievajú (a to vôbec nie zle!), poväčšine v krčme vo väčšej skupine. Len ten sľúbený rokenrol, na príchod ktorého som sa tak tešil, nie a nie prísť. Škoda, ten obsah k filmu je maximálne mätúci, niečo ako falošná reklama. Kladmi filmu sú pútavo podaná atmosféra 40. a 50. rokov v Liverpoole a podmanivé britské piesne.     "I've switched the light off. I don't know whether I'm doing right or wrong." ()

Martin741 

všechny recenze uživatele

Katolikov vo Velkej Britanii moc nie je zrovna, tento film je zo zivota istaek liverpoolskej britskej rodiny - radovi obycajni Anglani. Zacina to hodne drsne, sukromie tychto ludi bolo hodne pohnute pozeram. Potom aspon nastupuje rokenrol, ktory trochu zmiernil drsnu realitu radovej britskej rodinky. Herci su mi neznami, film ale na urovni, rezisersk zrucne natocene : 90 % ()

Dionysos 

všechny recenze uživatele

Jak naznačil uživatel TsunamiX, film připomíná rodinné fotoalbum: centrální kompozice kamery jako naivní umění domácích Daguerrů zaznamenávajících na věčnost rodinná setkání a rodinné milníky, z nichž na diváka zavane lehce zatuchlý vánek z míst na věčnosti, na němž se nesou hořkosladké trylky orfeovské lyry britských prostonárodních, do nichž se všichni ponoří jako do smrti, kterou již žijí. Pokud se postavy snaží vyhnout tomu, neskončit jako jejich rodiče a jejich prarodiče, a přesto se stanou tím, čím nikdy nechtěly být, není smrt, které se marně všichni vyhýbáme a která nás obírá o nás samé, nejlepší analogií pro rodinnou fotografii a lidovou odrhovačku? A pokud se Daviesův film skládá z těchto dvou hlavních stavebních kamenů, není klenákem celé filmové konstrukce fakt, že faktická smrt tyranské otcovské figury vytváří pouze místo pro trvalé působení smrti rozprostřené napříč životy všech jeho dětí a dětí jeho dětí… až dojdeme k počátku, kdy mytický otec, zde někde v křoviskách Albionu, zemřel a jako ozvuk jeho smrti se dodnes nese nářek jeho dětí v podobě národních písní. ()

Galerie (7)

Reklama

Reklama