Sedmikrásky

Skutečně je těžké nesrovnávat Marie s Hanou a Hanou (postavy z komiksu zveřejňovaného v Reflexu v době, kdy jsem se jej nestyděl číst), rovněž dvěmi naivními dospívajícími dívkami, jež odposlouchanými frázemi bezelstně komentují podivnost světa a (nevědomky) i svou. Jejich obludná marnivost nechává dospělé netečnými. Kritika tudíž nemíří jenom do řad nihilistické mládeže. Ušetřeni nejsou ani lidé pracující (muž na zahradě, dělníci jedoucí z továrny), vůči okolnímu dění stejně lhostejní jako obě Marie. Film Chytilové, Kučery a Krumbachové zároveň sem tam, nejvíc hned první scénou, připomíná rozhýbaný komiks, jež má rovněž fragmentární strukturu. S jakousi „papírovostí“ hrdinek jsou spjaty opakované snahy o (sebe)vystřižení a vylepení někam na zeď. Zajímavý způsob, jak si pojistit, že po mně něco zůstane. Jako stránky komiksu zploštěné záběry vedou naši pozornost nikoli do hloubky, ale k povrchu a povrchní jsou také lidé, na něž režisérka svým filmem primárně útočí. Nadmíra užitých formálních prostředků přitom není samoúčelným testováním, kolik toho divák snese (tento pocit jsem měl u Ovoce stromů rajských). Prudké střídání barevných filtrů odpovídá roztěkanosti holčin, neschopných dlouhodobějšího soustředění (jejich mantrou by mohlo být „Mě už to nebaví“). Stejnou drzostí jako vizuální stránka vyniká dramaturgie filmu. Namísto lineárně vystavěného dramatu sledujeme diskontinuitní sled epizod. Podobnou strukturou se v éře němého filmu vyznačovaly anarchistické grotesky, k nimž přímo odkazují některá gesta Marií. Zatímco v groteskách to byl zpravidla muž, kdo ničil, v Sedmikráskách jsou naopak ničeni muži. Ať přímo (podvádění nevěrníků), symbolicky (stříhání falických objektů) nebo symptomaticky (vzpoura proti řádu jako vzpoura proti patriarchátu). Řešení hrdinek, proč existují, jak existují a jestli jim náhodou nevadí, že neexistují jinak („nevadí!“), smete coby irelevantní upřímné závěrečné věnování, z něhož číší úsměvně zarputilá mladická naštvanost na svět páprdů, kteří si myslí, že mají v rukou veškerou moc. Bez orgií s apokalyptickým přesahem, bez absolutní negace, by tohle provokativní, obrazově úchvatné zveličení jejich/našich individuálních prohřešků nikdy nebylo kompletní. 80% Zajímavé komentáře: Lavran, Šandík, mortak (08.07.2012)

Soudruhům se to líbit nemuselo. Ale taky to nemuseli ve své omezenosti zakazovat. (04.02.2009)

Sedmikrásky Věry Chytilové se řadí mezi nejen nejvýznamnější díla stále opěvované československé nové vlny, ale zároveň mezi nejprobíranější tuzemské snímky mezi filmovými historiky. V několika nedávných anketách si dokonce vysloužil umístnění mezi nejlepšími filmy natočenými režisérkami. Chytilová, která před tímto opusem z roku 1966 natočila několik důsledně realistických dramat (O něčem jiném, Pytel blech a Strop), zde skloubila emancipační angažovanost s vyjadřovacími prostředky výsostně filmové avantgardy. Více zde. (03.12.2022)

Trocha dada, trocha absurdna, hodně Chytilové... Filmové podobenství, které jsem nerozkódoval, filmový experiment, který nejsem schopen docenit, sice reflektuji jednotlivé řemeslně a umělecky dotažené složky, které se ale neskládají v nijaký funkční tvar. Paní Věra patrně předběhla dobu v mnoha ohledech, konkrétně Sedmikrásky se místy velmi blíží kompozicím (o mnoho pozdějšího) videoartu, smělá je práce s barvami, rozstříháním a opětovným složením filmového pásu do mozaiky...ale přesto ve mne zůstává dojem, že Sedmikrásky jsou pouhá experimentální hříčka a v podstatě jediný film České nové vlny, který se mi vysloveně nelíbí...i když cítím, že je to škoda... PS: Postřeh DaViDa´82 o podobnosti s komiksem Hana a Hana je trefný... (31.01.2009)

Hana a Hana let šedesátých ve vizuálním hávu, s kterým si žádný epileptik ruku dobrovolně nepodá. Leda by byl sebevrah. (02.02.2009)

My máme Sedmikrásky, Francouzi Célina a Julie si vyjely na lodi a Američani Thelmu a Louisu. ____ Není pod sluncem slova, jehož více nenávidí šosák, než toto schoulené, vzdorovité, záhadné a zavilé jméno: experiment. Proč vlastně v 60. letech vznikaly, jaké byly okolnosti? Inu, prý tomu nahrávala liberalizace tehdejšího režimu, objevení Bohumila Hrabala, signály ze zahraničí (francouzská nová vlna, neorealismus), kritická odezva na schematismus let padesátých apod. Já vidím ještě jeden důvod, zamlčený a mnohem zásadnější! Tehdejší generace filmařů se zhusta – Forman, Vávra, Chytilová – rekrutovala z lidí, jež nevystudovali režii a neovládali z tohoto důvodu „řemeslo“ a klasické postupy. Proto natáčeli po svém. Kritici zavětřili a s velkorysostí sobě vlastní tomu přimkli terminus „moderní narace“ (tj. subjektivní prožívání času, otevřený konec, autonomní prostředí, individuální režisérský rukopis, nelinearita apod.) Stále šlo ovšem ze strany řady českých režisérů o projev diletantismu – povstávající z neznalosti kanonizovaného filmového jazyka –, který se za intelektuální hru s divákem pouze vydával – třebaže takový Forman se z dokumentární roviny přesunul k excelentním dramatům (trochu kuriózně chápeme přízvisek „formanovský styl“ coby autorský rukopis pro ony dokumentární začátky, sic je zřejmé, že se Forman mnohem více nadřel a do filmů zasahoval, když pracoval v Americe). U Chytilové je v Sedmikrásách až markantní, jak uměle vytváří spontánní situace, jak racionálně manipuluje s barvou a střihem, aby dosáhla nekonvenčního tvaru, stále dokola tímtéž postupem (Sedmikrásky jsou ve své podstatě velice logicky uspořádané dílo a je to dané právě tím mechanickým způsobem, jimž jsou hnětený), a jak naopak nechává vystupovat improvizaci a adaptaci tehdy, kdy se jí nedostává invence, o je to o to nestoudnější, oč takový Kubrick valnou část Vesmírné odysey natočil bezděčně pod vlivem LSD (zeptejte se kohokoliv po silné dávce LSD, aby vám odvyprávěl, co viděl a zažil, a zmerčíte s 2001 mrtě analogií). Tvrdím, jinými slovy, že vytvářet umění není totéž, co vyrábět umění. (17.03.2009)

Opět jeden z vrcholně uměleckých a těžko stravitelných, tedy film který není určen pro běžného filmového konzumenta...Pořád platí to známé, čím víc úspěšný, kritiky ceněný, experimentální, skandální, provokativní ale i třeba protirežimní, tím víc nepochopitelný a někdy bohužel i blbější..Cesta dvou hlavních hrdinek do pekel morálního zatracení a následnému pokání, stylisticky experimentální, obrazové kompozice kameramana Jaroslava Kučery doprovází roztříštěná střihová skladba a místy až psychedelická hudba. Určitě vynikající po režijní (barevný ohňostroj skvělých nápadů), obrazové (různé symboly) a šokující střihové stránce...Nová vlna v podání Věry Chytilové, mě oslovila, ale jen tak na půl, něco tomu chybělo..Proto nakonec to rozporuplné hodnocení..Obsahově včetně různých narážek pochopeno střídmě, politicky radši vůbec:-) Pořád ale lepší než třeba Mučedníci lásky či Sběrné surovosti ap. Zatím jednoznačně vítězí trio Forman, Passer a Papoušek co se skutečné reality i humoru týče. "Nikdo nic nechápe, nikdo nás nechápe..Všechno se nám kazí, tak budeme zkažené i my"! Zajímavý komentář: gudaulin (09.05.2006)

Ty teda jsou zkažené! Ale...vadí? NEVADÍ! 10/10 (12.12.2011)

Já se popravdě těm soudruhům ze sklonku šedesátých let moc nedivím, že se jim to nelíbilo. Páč mě se to taky nelíbilo. A taky bych se radši díval na budovatelské zhovadilosti typu Racek má zpoždění než na tyhlety "novoty". Slovníkem Věry Chytilové, stojí to celý za hovno. (11.05.2009)

Ten film mě coby blbnutí nápadité filmařky dost bavil. Spíš ale na úrovni "hezké barvičky" než hledání (celkem očividných, alespoň myslím) významů, což je možná trochu škoda. Ale jen trochu, protože ty barvičky jsou opravdu hezké. 4 a 1/2 (12.03.2014)

Šílené. Krásné. Sedmikrásné... :-)) . . . A já jsem nakonec přece taky doopravdy šťastný. Ale to nevadí!... ;o))) (28.12.2005)

Další z mnoha filmů pro intouše, kterej natočila Chytilová pod vlivem halucinogenů. Čumim na to, ukrutně se nudim, vůbec nechápu, co se ve filmu děje a asi po půl hodině to vypínám a jdu radši koukat z okna. Na takovej nesmysl se nebudu dívat, ani kdyby mi za to platili. (31.01.2009)

(1001) Říkám si, jestli je možné, že je něco zároveň nenávistné i potřebné. Zřejmě ano, pokud je původcem myslící a reflektující umělec. V pubertě mi daly Sedmikrásky hodně zabrat, než jsem se dobrala ke zjištění, že všichni lidé nejsou stejní, což mě s tímto filmem usmířilo. Nebudu mu vyčítat, o čem není, ale budu se snažit všímat, o čem všem je. (08.05.2015)

Ach jo, zlatá 60. léta, kdy padly ideologické bariéry a cenzura, ale zároveň zůstala štědrá státní podpora, takže tvůrci mohli bez zábran experimentovat a laškovat na účet společnosti a vlády. Není divu, že se po těch časech leckterému filmaři stýská. Pravdou je, že řada filmů té doby by v tzv. normálních dobách nevznikla. Sedmikrásky jsou experimentální hříčkou, která je na hony vzdálená běžné filmové produkci a průměrnému filmovému divákovi. Snímek je cenný pro filmové teoretiky a zažrané kinofily z hlediska fimového jazyka, obrazové kompozice, střihu a práce kamery. Na druhé straně postrádají spoustu věcí, které filmový divák očekává, a současné vysoké hodnocení na CSFD je při vysokém počtu hodnotících dáno snobismem a napodobováním. Celkový dojem: 40 %. (01.02.2009)

Popravdě řečeno, je to opravdu hrozná blbost/ujetost, avšak na druhou stranu jsem se chvílemi prostě nemohl nesmát a originální vizuální stránka byla fajn. Ale takhle nakládat s jídlem...no, od paní Chytilové už jsem zhlédl stravitelnější i vtipnější kousky, tenhle vidím celkově na lepší průměr. (30.10.2012)

Padají tu slova jako dada, absurdno, anarchie, nihilismus, kritika společnosti.. Nehledal bych za tím nic složitého, to jen v šestašedesátém dorazil do Československa diethylamid kyseliny lysergové. Nová vlna mě zasahuje intenzitou tsunami na volném moři.. (03.02.2009)

Mám ráda experimentální filmy... nebo lépe - filmy, kterým nelze "rozumět" (jak jsem tu na CSFD už mnohokrát podotkla). Nechat se zanést do říše podvědomí, nevědomí, fantazie, do říše lidské duše. "A rozhodli jsme se, že budeme zkažené." (03.02.2009)

Nedoporučujeme epileptikům, těhotným ženám, dětem a vlastně ani nikomu jinému. Naštěstí tímto kouskem opuštím oblíbenou kolekci poslance Prušince a doufám, že nyní to bude už navždy. Chytilová, Juráček a Krumbachová? Absolutní ne. Ale jsem dojatá těmi barvami, protože jak jsem zvyklá vnímat ty hrůzy 60. let převážně čb, tak toto je další šok na hlavu. (06.12.2012)

Do předem vyprázdněné narace přidáme půl kila neortodoxní střihové režie, balení kamerové virtuozity, kapku s obrazem provázané a kapku obrazu protiřečící hudby, nevyčíslitelně drzosti, čtvrt litru odvahy experimentovat, špetku unikátní umělecké optiky a na závěr dva zlobivé okvětní plátky sedmikrásky, které s předstihem vybavíme dětsky nedětskou naivitou. Podusíme, promísíme, protřepeme a vyjde nám trocha příliš dlouhé anarchie s (ne)závažným(i) poselstvím(i). Krásný to reprezentant experimentálního klíčku Nouvelle Vague po československu. Jen toho feminismu by mohlo být méně... :) (01.02.2009)

Věra Chytilová natočila v roku 1966 snímok "Sedmokrásky". Idioti ktorí sa tvária ako všeznalí intelektuáli ho označujú ako experimentálnu komédiu reflektujúcu absurdné pomery v socialistickom Československu. Keci. Je to obyčajná primitívnosť, ktorá sa zrodila v chorom mozgu zakysnutej feministickej račkujúcej čúzi. Vôbec sa nečudujem tomu, že takáto nehorázna sračka skončila v trezore, kde bola zavretá až do roku 1989. Skôr ma udivuje to, že bláznivú Chytilovú nezavreli na doživotie do ústavu psychicky narušených pacientov. Jej filmy a predovšetkým ona sama je obyčajný odpad! (24.12.2019)