Un monde presque paisible

Začít znovu se rozhodne majitel malé krejčovské dílny v židovské čtvrti Marais v Paříži v roce 1946. Albert (Simon Abkarian) se po dobu okupace ukrýval ve vlastním domě a jeho žena Lea (Zabou Breitman) s oběma dětmi utekla pracovat na venkov. Albert postupně najímá pracovníky a pracovnice, kteří válku přežili, ale to neznamená, že je nepoznamenala. Postupně se zde shromáždí čtyři ženy a pět mužů (o dětech nemluvě), víc, než by dílna potřebovala, ale Albert jim chce dát šanci. Postupně sledujeme, jak se při šití, stříhání, stehování, zaobrubování, žehlení a dalších drobných pracech poznávají, podporují, vracejí do normálního života. Snadné to není, i maličkosti dovedou vyvolat děsivé vzpomínky. Někteří prošli lágry, někdo opravdu bojoval s partyzány, postrádají své blízké, někdo je pracovitý, jiný má obě ruce levé, leckdo na nich má ale vytetované číslo.    
Pařížské okolí  je vcelku lhostejné, někdy ale i nepřátelské, skoro všichni sice – podle vlastních prohlášení – bojovali proti nacistům, ale objevuje se i jiná skutečnost, mírná i větší kolaborace, neochota vrátit „opatrovaný“ židovský majetek, pozapomenutý antisemitismus se pod povrchem vrací. Málokdy je zde nebezpečí, ale odstup existuje všude kolem. Malá komunita ale žije nadějemi, dětmi (skutečnými, očekávanými i vysněnými), pomáhá jim humor, optimismus, vzájemná podpora a možnost vůbec žít normálně. (Peabody)