Batalion

Mussoliniho pohár - výběr (16.12.2018)

Opravdu pečlivý přepis podle románu a divadelní hry Josefa Haise-Týneckého..Po slavné němé verzi, kterou jsem bohužel neviděl, to bylo zřejmě zatím poslední zpracování této původně divadelní hry. Zejména bych ocenil mimořádně dobré herecké výkony herců, hlavně Františka Smolíka, jeho mistrovskou studii rozvráceného charakteru osobnosti dr. Uhra propadajícího stále hlouběji vlivu alkoholu..Všichni, kteří film viděli, tak zajisté vědí, proč tomu tak bylo. Opilci nebyli přímo Smolíkova parketa, ale přesto si je zahrál ještě ve dvou významných filmech, a sice v následovném "Městečku na dlani" ( vzpomínáte? "Piješ, Františku, moc piješ!"), pak ještě ve filmu "Dnes naposled" (krutě tragický portrét pijana Taupeho). Ve všech těchto filmech nakonec i zemřel! Další z herců, kteří mě zaujali, to byla Hana Vítová (ve filmu i zpívající) jako nešťastná číšnice Mimi Žďárská. Opět tragická role, pro samotnou herečku však jedna z těch hodnotnějších. Opravdu velký prostor a možnost naplno projevit svůj herecký talent zde dostal věčný figurkář Václav Trégl. Bylo ho tady najednou všude plno a jeho role válečného vysloužilce Vondrušky byla ve filmu tou nejkomičtější . Kreuzmannův zloděj psů Beznoska zaujal především svým výrazem a pak svými věčnými návraty ze žaláře. V menších rolích pak zaujali Ladislav Pešek jako koktavý Beznoskův pomocník Honzík chodící stále s pytlem ze psy za zády, Helena Bušová jako nevěrná Uhrova žena Anna, Ella Nollová v roli staré harfenice a věčně se hašteřící Vondruškovy družky, Jaroslav Průcha jako básník Václav Šulc, který zde dostal prostor hlavně ze začátku, dále nadporučík Hojer Raoula Schránila nebo Eman Fiala jako pianista zvaný Chrastítko rovněž s tragickým osudem. Nakonec bych ještě vyzdvihl krásně ostrou Rothovu kameru a Stelibského hudbu. Písně "Pryč a pryč je všecko", "Do naší ulice sluníčko nepřijde" nebo "Ta rakouská monarchie" hned v úvodu byly ve své době také značně populární..Všemi slovy nádherný film a příjemné překvapení. (03.11.2007)

Rozumím tomu, že filmová publicistika a umělecká kritika považovala Cikánův Batalion svým způsobem za uměleckou výkladní skříň české kinematografie oné éry, ale s prominutím, po 80 letech už nacházím jen málo kladů, které by na mě promlouvaly i dnes. Je to především pokus o sociální drama, za který snímek obdrží jednu hvězdičku, a tu druhou dostane za herecké obsazení, kdy např. Eduard Kohout špičkově zahrál tragikomickou postavu blázna přesvědčeného, že je levobočkem vznešené osobnosti. Eman Fiala v tragické roli pianisty Lojzíka mi přišel na 27 let značně přestárlý a František Smolík dokazuje, proč byl považován za jednu z největších hereckých osobností své doby. Jinak ale postrádám syrový realismus, je to takové na můj vkus sentimentální, uhlazené a maloměšťácky zidealizované. Navíc někteří herci se nevyhnuli divadelnímu přehrávání, zkrátka a dobře, český film 30. let se svými neduhy se nezapře ani v tomhle případě. Celkový dojem: 45 %. (09.04.2017)

Ve velice silné konkurenci roku 1937 se nám sešla celá řada dokonalých filmů. Ostatně, kvantitou tento rok nikdy překonán nebyl a kvalitou zřejmě již ani nebude. Šťastná to konjunktura přivedla do kinosálů Batalion, Bílou nemoc, Důvod k rozvodu, Hordubaly, Karla Hynka Máchu, Lidé na kře, Otce Kondelíka a ženicha Vejvaru, Panenství, Poručíka Alexandra Rjepkina, Rozvod paní Evy, Švandu dudáka, Svět patří nám... abych jmenovala jen zlomek. Batalion Cikánův se tedy stal remakem Pražského první verze z roku 1927 a přinesl s sebou několik osvědčených herců (zejména Eman Fiala si zopakoval svoje živý šaty vynikajícím způsobem), ale také nový scénář, který dal cele vyniknout postavě Heleny, manželky advokáta Uhra, jenž ho dovedla až na samé dno. Helena Bušová tak získala možnost rozehrát své romantické herectví a stala se skvělou konkurentkou Mimi Hanky Vítové. Nač chodit kolem horké kaše, jednoduše řečeno, není filmové okénko, kterém bych na tomto filmu neadorovala. Užívám si celé podsvětí bataliónské, výkony herecké, atmosféru, kostýmy a nakonec i to delirium. Jediným smítkem na kráse je v dnes hrané kopii ten nesmyslný dodatek z roku 1952. Ale co také v roce 1952 nebylo nesmyslné, že. (28.03.2011)

Dokonalý obraz první republiky z pohledu spodiny. I když bídníci z Batalionu nemají moc, dělí se o své starosti a nevadí jim zašpásovat na úkor druhého. Pitoreskní postavičky vystupují z koutů obyčejné putyky, aby přinesly do naší současnosti špetku člověčiny. Může to být kus provázku, co se hodí (možná najdete na druhém konci nějakou tu chlupatici). I když jsou postavy příběhu vyvážené, přece jen vystupuje advokát Uher ztvárněný Františkem Smolíkem. Dramatický sestup od úspěšného občana a manžela ke zbídačeném opilci bez naděje je zde vyhrocený do krajnosti. Bodrou společnost pánů doplnují kypré dámy, které nemají pro slůvko daleko. Přesto, že byl film natočený ve třiicátých letech, uchoval si svůj půvab a svěžest. Ukazuje víc lidské soudržnosti než nachazíme v dnešním světě. Už pro tu neopakovatelnou atmosféru má cenu nechat se vtáhnout mezi postavičky Batailonu a jen tak chvíli "pobejt". (Hospodský zpěv nápadně připomínal Kocourkovské učitele.) (13.11.2014)

Příběh samotný je možná i na svou dobu trochu příliš plačtivě sentimentální, ale ten pan Smolík! (10.12.2011)

Dobový pohled: Film líčí odstrašujícím způsobem některé společenské neřesti. Přes některé ponuré scény působí celkově výchovně. (26.01.2009)

Román a později divadelní hra Josefa Haise-Týneckého přitahovaly zvláštní romantickou bizarností mnoho umělců a tvůrčích osobností. V roce 1927 se do tohoto námětu zahleděl Přemysl Pražský a společně s tehdejším představitelem hlavní role Karlem Hašlerem vytvořil nejlepší film svého života. Zvuková verze natáčená na jaře roku 1937 v barrandovských ateliérech se zrodila ze spolupráce tří zkušených scénáristů Josefa Neuberga, Jaroslava Mottla a Julia Schmitta. Schmitt si pro tento projekt v domovské firmě A-B vymínil zvláštní postavení, takže dekoracím, kostýmům a ostatní výpravě se věnovala mimořádná péče. Režií byl pověřen Miroslav Cikán, který stejně jako jeho předchůdce Přemysl Pražský vytvořil film, jehož úroveň a kvalitu již nikdy nedokázal překonat. Nezapomenutelnou postavu doktora Uhra, váženého příslušníka pražské společenské elity, padnuvšího až na dno lidské existence, úchvatným způsobem vytvořil František Smolík. Porota Mezinárodního filmového festivalu v Benátkách, kde byl film v roce 1937 uveden, ocenila především jeho výkon a mimořádnou atmosféru obrazů světa lidí žijících v prokletém, ale zároveň magickém podsvětí uražených a ponížených. Jako kameraman v Batalionu poprvé zazářil bývalý vrchní osvětlovač Jan Roth. Předchozí zkušenosti z něj vychovaly nenahraditelného znalce ateliérových zákonitostí i specifické kameramanské praxe. Komponoval jednotlivé záběry jako obrazy, na nichž dominovaly lidské tváře coby portréty zobrazující duševní stav a charakter filmových postav. (04.10.2008)

Dané téma si vyloženě žádá nekompromisnější a naturalističtější zpracování, než tuhle studiově úhlednou verzi stravitelnou i pro pro širokou diváckou obec. O deset let starší verze Přemysla Pražského mi v tom snad vyhoví. (27.10.2012)

7/10 Moc povedena sonda do spdnich pater prazske spolecnosti se vsemi moznymi charaktery a zvraty - prijmne prekvapeni doktore Spino (26.09.2008)

Zřejmě umělecky nejhodnotnější film režiséra M.Cikána vznikl podle románu a divadelní hry Josefa Haise-Týneckého. Fr.Smolík přesvědčivě ztvárňuje advokáta Uhera, který se po odhalení manželčiny nevěry propadá alkoholovým oparem na samé dno společnosti-do pražské hospody Batalion, kde kromě dalších ztracených existencí potkává i režisérovu Múzu-H.Vítovou v roli „číšnice“ Mimi. (26.02.2007)

ocenenia : MFF Benátky 1937 - Uznanie poroty (28.12.2014)

Film výtečně zpracovaný, herecké výkony super, ale nějak mě to neuchvátilo. 35% (06.10.2016)

Narazit v běžné distribuci na drama, které vzniklo v období první republiky, není zcela běžné. Ale když už se to podaří, tak příjemně překvapí svojí kvalitou a hereckým podáním. Žít bez důvodu není snadné a jedinec často jenom přežívá, než aby se pokoušel bojovat za život a jeho naplnění. Na dno se může člověk dostat nejrozličnějšími způsoby. Ať je to dědičně předurčená apatie, drsné životní zkušenosti, nebo náhoda, ztráta víry a všudypřítomná beznaděj. Za mého působení v Praze si pamatuji na podnik, jež zval se Batalion, ve kterém jsem proseděl nejednu noc. I když s trochu jiným osazenstvem. Ale Bataliony jsou stále přítomny. Jmenují se jinak. Jsou to Mokré Lokty, Alkrony, Merlinové a další a další, kde se jednotlivci s podobnou beznadějí v srdci sdružují a alespoň na chvíli zapomínají na okolní svět a nelehké bytí beze smyslu. Odsuzovat někoho není snadné, nikdy nevíme, co za příběh se skrývá v každé osobě. Tak jako u zprvu ctihodného pražského právníka a poslance Františka Uhera (skvělý František Smolík), který ztratil veškerou víru ve smysluplnost života, aby padal hlouběji až na samotné dno svého utrpení rozcupované duše. Osazenstvo Batalionu se hemžilo pitoreskními postavičkami, většinou na něco čekající. Scházeli se zde osamocená servírka Marie Žďárská zvaná Mimi (Hana Vítová), čekající na svou lásku, válečný vysloužilec a flašinetář František Vondruška (dobrý Václav Trégl), čekající na lepší zítřky, nenapravitelný zloděj psů Beznoska (dobrý František Kreuzmann st.), čekající na svého psa, aristokratický Ferdinand Koranda (dobrý Eduard Kohout), čekající na pozvání z dvora, nemocný pianista Lojzík Chrastil (Eman Fiala), čekající na úsměv od Mimi, Beznoskův koktající kumpán Honzík (Ladislav Pešek), charakterní herec Mašek (Karel Veverka), kartářka Mastná (Milada Gampeová) a Vondruškova družka a harfenice (Ella Nollová). Z dalších rolí je zde Uhrova lehkomyslná žena Anna (Helena Bušová), podléhající svodům spíše z nudnosti nicnedělání a pocitu nenaplnění a v touze po dobrodružství. Dále Uhrův přítel a básník Václav Šulc (Jaroslav Průcha), který v dobrém úmyslu způsobuje pád kamaráda až na samotné dno. A Uhrův bratranec a nadporučík armády Karel Hojer (Raoul Schránil), nenapravitelný donchuan, který si bere se samozřejmostí všechny nabízející se požitky. Někdy je lepší žíti v nevědomí, než bezhlavě pátrat po sužující pravdě, která nás může srazit nadobro na kolena. Vždy je lepší hledat a pokoušet se jít vpřed, byť i klikatě, než čekat na zázrak a užírat se tíživostí přítomnosti. Ale není to vždy snadné a jednoduché, často člověk potřebuje oporu, o kterou se může čas od času opřít. Perly přináší slzy, hluboké zklamání přináší pád. A kde je to hřejivé slovo povzbuzení? (09.12.2015)

Vyborne natocene drama s vybornym zaverem. Vice nez slusne herecke obsazeni. (02.07.2017)

Batalion- paluša nejhoršího ražení, kde životní ztroskotanci sedávají společně u stolu, aby konzumací levných kořalek přivodili sobě mentální inkompetenci a zapomnění. Barvitá skvadra kolem stolu, paleta životních příběhů, uprostřed nichž náš hrdina JuDr. Uher (F.Smolík), kterýžto podveden manželkou chycen byl do osidel alkoholu. Noci tráví jako bezdomovec kde se dá, ve dne v Batalionu spolu se zlodějíčky, lehkými holkami a jinou galérkou tehdejší Prahy. František Smolík podává jako alkoholik-bezdomovec skvělý herecký výkon, ovšem ostatní v Batalionu mu zdatně sekundují. Vedlejší postavy jsou brilantně vykresleny, mezi nimi Hana Vítová hvězda největší. Je vidět, že ve třicátých letech se netočily jen operetky a rozevláté komedie , ale i kvalitní drama. 90% (21.04.2012)

Hosté čtvrté cenové... Šenk smutku světa zlomených stáčí jednu po druhé, slzu, do korbelu osudu. Fyzicky se opíjí, leč psychickou žízeň neuhasili. P. S. Moji dva miláčkové prvorepublikoví, Hana a Raoul, spolu v jednom filmu, proti sobě stojící, společenské schůdky vzájemně si mydlící. (29.04.2019)

Příběh o tom, jak nešťastná láska dokáže člověka úplně zničit. (13.07.2009)

Pátá čtvrť.¬         Hlubší dojem než tento snímek ve mně zanechala četba předlohy — povídky Batalion od J. H. Týneckého; příběh je v povídce uchopen pevně, sevřeně, s hlubokým citovým výrazem a bez zbytečných rozptylujících odboček; inu, vždyť jej napsal člověk, který byl kromě spisovatele hlavně novinářem a dramatikem. U Cikánova a Schittova snímku tuto pevnost a sevřenost příběhu postrádám, citový jeho výraz je pak zamlžen jednoduchou konkretizací v obrazech (návrat Uhra domů, samostatné "aktovky" v putyce a u soudu a tak podobně). Dramaturgicky tedy ne zrovna dobře zvládnutá látka, jíž povídka nabízí. Kromě uvedených výhrad můžeme ale o všem ostatním hovořiti jako o silném nebo aspoň dobrém provedení: herci (i přes leckdy poněkud šablonovité vystupování postav), kamera (skvěle ovládající hru černé a bílé), hudba (a písňové šlágry), prostředí putyky, soudu, kostela, hřbitova... to všechno dohromady vytváří sled obrazů, jež přitáhne pozornost a zaujme a možná i dojme. Přes mnou uvedené na začátku výhrady proti dramaturgii se tudíž jedná o beze sporu nadprůměrný filmový počin, který mohl býti ovšem daleko lépe zdramatizován, uchopen (možná M. Fričem?).¬                 Jsou příběhy, jsou písně, které mohou dojmouti až k slzám; skrz ně neměli bychom ale zapomínati dívat se kriticky a vždy bychom měli najíti v sobě sílu neupadnouti do slabosti, jako se to stalo doktoru Uhrovi.¬                 Poznámka na závěr: Skutečné životní osudy dr. Uhra zde nechci prozrazovat — a tím kazit dojem z dívání; zájemce odkazuji na doslov J. Opelíka ke knize Batalion, vyšlé r. 1973 v nakladatelství Melantrich, kde nalezne příslušné odkazy i sumace. (22.06.2016)

Tenhle film bych doporučoval všem, kteří znají z tohoto období pouze veselohry Martina Friče a podobné. Pak by mnozí zjistili, že bylo na plátnech kin také něco trochu jiného než jen nonšalantní dámy v norkových kožiších, kterým sekundují elegáni zahalení oparem luxusních cigaret. Je to škoda, že česká televize chrlí stále dokola spíše tu oddechovku místo něčeho "vážnějšího", to spíš zřídka. Třeba takový Batalion by si to zasloužil. Cikán nebyl žádný mistr filmu, ale tenhle počin se mu povedl. A František Smolík je geniální. Drsný film o tom, jak člověka zlikviduje zrada toho, koho miloval. Batalion získal pochvalné uznání na benátském Biennale v roce 1937 a František Smolík byl vyznamenán čestnou filmovou cenou. V době svého natočení se ozývaly hlasy, které jej považovaly za nejlepší zvukový film (viz Bartošek: Náš film) (26.01.2010)