• pursulus
    ***

    Pátá čtvrť.¬         Hlubší dojem než tento snímek ve mně zanechala četba předlohy — povídky Batalion od J. H. Týneckého; příběh je v povídce uchopen pevně, sevřeně, s hlubokým citovým výrazem a bez zbytečných rozptylujících odboček; inu, vždyť jej napsal člověk, který byl kromě spisovatele hlavně novinářem a dramatikem. U Cikánova a Schittova snímku tuto pevnost a sevřenost příběhu postrádám, citový jeho výraz je pak zamlžen jednoduchou konkretizací v obrazech (návrat Uhra domů, samostatné "aktovky" v putyce a u soudu a tak podobně). Dramaturgicky tedy ne zrovna dobře zvládnutá látka, jíž povídka nabízí. Kromě uvedených výhrad můžeme ale o všem ostatním hovořiti jako o silném nebo aspoň dobrém provedení: herci (i přes leckdy poněkud šablonovité vystupování postav), kamera (skvěle ovládající hru černé a bílé), hudba (a písňové šlágry), prostředí putyky, soudu, kostela, hřbitova... to všechno dohromady vytváří sled obrazů, jež přitáhne pozornost a zaujme a možná i dojme. Přes mnou uvedené na začátku výhrady proti dramaturgii se tudíž jedná o beze sporu nadprůměrný filmový počin, který mohl býti ovšem daleko lépe zdramatizován, uchopen (možná M. Fričem?).¬                 Jsou příběhy, jsou písně, které mohou dojmouti až k slzám; skrz ně neměli bychom ale zapomínati dívat se kriticky a vždy bychom měli najíti v sobě sílu neupadnouti do slabosti, jako se to stalo doktoru Uhrovi.¬                 Poznámka na závěr: Skutečné životní osudy dr. Uhra zde nechci prozrazovat — a tím kazit dojem z dívání; zájemce odkazuji na doslov J. Opelíka ke knize Batalion, vyšlé r. 1973 v nakladatelství Melantrich, kde nalezne příslušné odkazy i sumace.(22.6.2016)

  • kinderman
    *****

    Zřejmě umělecky nejhodnotnější film režiséra M.Cikána vznikl podle románu a divadelní hry Josefa Haise-Týneckého. Fr.Smolík přesvědčivě ztvárňuje advokáta Uhera, který se po odhalení manželčiny nevěry propadá alkoholovým oparem na samé dno společnosti-do pražské hospody Batalion, kde kromě dalších ztracených existencí potkává i režisérovu Múzu-H.Vítovou v roli „číšnice“ Mimi.(26.2.2007)

  • tomtomtoma
    *****

    Narazit v běžné distribuci na drama, které vzniklo v období první republiky, není zcela běžné. Ale když už se to podaří, tak příjemně překvapí svojí kvalitou a hereckým podáním. Žít bez důvodu není snadné a jedinec často jenom přežívá, než aby se pokoušel bojovat za život a jeho naplnění. Na dno se může člověk dostat nejrozličnějšími způsoby. Ať je to dědičně předurčená apatie, drsné životní zkušenosti, nebo náhoda, ztráta víry a všudypřítomná beznaděj. Za mého působení v Praze si pamatuji na podnik, jež zval se Batalion, ve kterém jsem proseděl nejednu noc. I když s trochu jiným osazenstvem. Ale Bataliony jsou stále přítomny. Jmenují se jinak. Jsou to Mokré Lokty, Alkrony, Merlinové a další a další, kde se jednotlivci s podobnou beznadějí v srdci sdružují a alespoň na chvíli zapomínají na okolní svět a nelehké bytí beze smyslu. Odsuzovat někoho není snadné, nikdy nevíme, co za příběh se skrývá v každé osobě. Tak jako u zprvu ctihodného pražského právníka a poslance Františka Uhera (skvělý František Smolík), který ztratil veškerou víru ve smysluplnost života, aby padal hlouběji až na samotné dno svého utrpení rozcupované duše. Osazenstvo Batalionu se hemžilo pitoreskními postavičkami, většinou na něco čekající. Scházeli se zde osamocená servírka Marie Žďárská zvaná Mimi (Hana Vítová), čekající na svou lásku, válečný vysloužilec a flašinetář František Vondruška (dobrý Václav Trégl), čekající na lepší zítřky, nenapravitelný zloděj psů Beznoska (dobrý František Kreuzmann st.), čekající na svého psa, aristokratický Ferdinand Koranda (dobrý Eduard Kohout), čekající na pozvání z dvora, nemocný pianista Lojzík Chrastil (Eman Fiala), čekající na úsměv od Mimi, Beznoskův koktající kumpán Honzík (Ladislav Pešek), charakterní herec Mašek (Karel Veverka), kartářka Mastná (Milada Gampeová) a Vondruškova družka a harfenice (Ella Nollová). Z dalších rolí je zde Uhrova lehkomyslná žena Anna (Helena Bušová), podléhající svodům spíše z nudnosti nicnedělání a pocitu nenaplnění a v touze po dobrodružství. Dále Uhrův přítel a básník Václav Šulc (Jaroslav Průcha), který v dobrém úmyslu způsobuje pád kamaráda až na samotné dno. A Uhrův bratranec a nadporučík armády Karel Hojer (Raoul Schránil), nenapravitelný donchuan, který si bere se samozřejmostí všechny nabízející se požitky. Někdy je lepší žíti v nevědomí, než bezhlavě pátrat po sužující pravdě, která nás může srazit nadobro na kolena. Vždy je lepší hledat a pokoušet se jít vpřed, byť i klikatě, než čekat na zázrak a užírat se tíživostí přítomnosti. Ale není to vždy snadné a jednoduché, často člověk potřebuje oporu, o kterou se může čas od času opřít. Perly přináší slzy, hluboké zklamání přináší pád. A kde je to hřejivé slovo povzbuzení?(9.12.2015)

  • troufalka
    ****

    Dokonalý obraz první republiky z pohledu spodiny. I když bídníci z Batalionu nemají moc, dělí se o své starosti a nevadí jim zašpásovat na úkor druhého. Pitoreskní postavičky vystupují z koutů obyčejné putyky, aby přinesly do naší současnosti špetku člověčiny. Může to být kus provázku, co se hodí (možná najdete na druhém konci nějakou tu chlupatici). I když jsou postavy příběhu vyvážené, přece jen vystupuje advokát Uher ztvárněný Františkem Smolíkem. Dramatický sestup od úspěšného občana a manžela ke zbídačeném opilci bez naděje je zde vyhrocený do krajnosti. Bodrou společnost pánů doplnují kypré dámy, které nemají pro slůvko daleko. Přesto, že byl film natočený ve třiicátých letech, uchoval si svůj půvab a svěžest. Ukazuje víc lidské soudržnosti než nachazíme v dnešním světě. Už pro tu neopakovatelnou atmosféru má cenu nechat se vtáhnout mezi postavičky Batailonu a jen tak chvíli "pobejt". (Hospodský zpěv nápadně připomínal Kocourkovské učitele.)(13.11.2014)

  • Marthos
    *****

    Román a později divadelní hra Josefa Haise-Týneckého přitahovaly zvláštní romantickou bizarností mnoho umělců a tvůrčích osobností. V roce 1927 se do tohoto námětu zahleděl Přemysl Pražský a společně s tehdejším představitelem hlavní role Karlem Hašlerem vytvořil nejlepší film svého života. Zvuková verze natáčená na jaře roku 1937 v barrandovských ateliérech se zrodila ze spolupráce tří zkušených scénáristů Josefa Neuberga, Jaroslava Mottla a Julia Schmitta. Schmitt si pro tento projekt v domovské firmě A-B vymínil zvláštní postavení, takže dekoracím, kostýmům a ostatní výpravě se věnovala mimořádná péče. Režií byl pověřen Miroslav Cikán, který stejně jako jeho předchůdce Přemysl Pražský vytvořil film, jehož úroveň a kvalitu již nikdy nedokázal překonat. Nezapomenutelnou postavu doktora Uhra, váženého příslušníka pražské společenské elity, padnuvšího až na dno lidské existence, úchvatným způsobem vytvořil František Smolík. Porota Mezinárodního filmového festivalu v Benátkách, kde byl film v roce 1937 uveden, ocenila především jeho výkon a mimořádnou atmosféru obrazů světa lidí žijících v prokletém, ale zároveň magickém podsvětí uražených a ponížených. Jako kameraman v Batalionu poprvé zazářil bývalý vrchní osvětlovač Jan Roth. Předchozí zkušenosti z něj vychovaly nenahraditelného znalce ateliérových zákonitostí i specifické kameramanské praxe. Komponoval jednotlivé záběry jako obrazy, na nichž dominovaly lidské tváře coby portréty zobrazující duševní stav a charakter filmových postav.(4.10.2008)

  • - Film byl uveden na V. MFF v Benátkách v roce 1937. Zdroj: Český hraný film 1930-1945, NFA 1998. (NFA.cz)

  • - Premiéra filmu podle divadelní hry Josefa Haise Týneckého proběhla 1. října 1937 v kinech Adria a Hvězda. (Cucina_Rc)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace