Cvět granata
Farba granátového jablka
The Color of Pomegranates
The Colour of Pomegranates
Režie:
Sergej ParadžanovScénář:
Sergej ParadžanovKamera:
Suren ShakhbazyanHudba:
Tigran MansurjanObsahy(1)
Barva granátového jablka se svým pojetím nepodobala ničemu, co bylo do té doby v zemích bývalého Sovětského svazu natočeno. Film o arménském básníkovi osmnáctého století jménem Sajat-Nova se radikálně rozešel s tradicí životopisných filmů. Ve statických, plošných obrazech se po vzoru perských miniatur a křesťanských ikon odvíjí básníkův život od jeho narození až po smrt v klášteře. Snímek je rozdělen do osmi kapitol. V úvodu vidíme básníka coby chlapce obklopeného bezpočtem knih a rukopisů, jejichž stránky obrací vítr. Básník se dostává ke dvoru, potkává múzu poezie, jež se stane jeho milenkou. Jako mnich v kostele vyzdobeném freskami prosí svou múzu o rozhřešení. Dále ho vidíme v rodinném kruhu a konečně vizi jeho smrti. Závěr se vztahuje k zavraždění básníka perskými dobyvateli před tbiliskou katedrálou roku 1795. U oficiálních kruhů vyvolala Barva granátového jablka značnou nevoli. Prominentní režisér Sergej Jutkevič provedl v rámci větší srozumitelnosti některé úpravy, ale i tato druhá verze byla sovětskou distribucí sabotována. V příštích letech byl Sergej Paradžanov opakovaně vězněn, sedmnáct let mu nebylo dovoleno režírovat filmy. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (63)
Filmová poezie a svět Sajata-Novy podaný až nečekaně tajemně lyrickou formou. Snáze interpretovatelné se sbírkami v ruce, ale vynikající i jako samostatné umělecké dílo, ač se vlastně jedná jen o torzo, a to torzo značně poupravené. V každém případě nečekejte nic na způsob básníkova životopisu, jako vhled do vnitřního světa jednoho výjimečného muže však film funguje bezchybně. ()
Jeden ze 125 nejlepších neanglicky mluvených filmů - 125 Greatest Foreign Movies http://www.csfd.cz/uzivatel/136528-rhk/. ()
(1001) Teď si nejsem vůbec jistá, zda je moje mysl zcela uklidněná nebo naopak výsostně rozjitřená. -"You are fire. Your dress is fire. You are fire. Your dress is black. Which of these two fires can I endure?" ()
Uchvacujúci výtvarný štýl ohromí od počiatku: mladý chlapec pomáha vysušovať obrovské, starodávne knihy. Sú rozložené na strechách kláštora, ich stranami voľne listuje vietor. Nasledujú utajené pohľady chlapca do parných kúpeľov, kde spoznáva čaro tela, ženských oblín. Osem kapitol, z ktorej každá je uvedená veršom Sajat -Novovej poézie, od detstva poeticky vykresľuje život tohto básnika prostredníctvom dômyselne komponovaných obrazov, z ktorých každý vystupuje ako samostatné dielo. Vzrušenie zo začiatku ustúpilo (snaha o dešifrovanie niektorých významov bola niekedy márna a tak som sa nechal unášať fascinujúcimi staticko-dynamickými dielami na plátne, prichádzajúcimi akoby z hlbín spomienok, či snov), no opakovane použité symboly sa ukazujú v nových kombináciách, básnikových snoch, víziách, či duchovných mystériách, čo vyvoláva nové a nové asociácie a dáva tak zabudnúť nude z opakovania. Film bez dialógov je založený na sile obrazu a imaginácie, na divákovej vnímavosti k videnému obrazu, evokujúcemu starobyzantské umenie, podfarbenému staroarménskymi recitáciami a ľudovou hudbou. Pozn . - videl som len sovietsku scenzurovanú verziu. ()
Nikdy, nikdy, nikdy bych se sama od sebe nedívala na film s tímhle názvem. Asi to je malicherné jako důvod, ale nemám ráda granátová jablka. A nemám ráda filmy bez děje. Taky nemám ráda životopisy lidí, o nichž jsem v životě neslyšela a zejména spisovatelů, od nichž jsem nic nečetla. Ještě že mám starší sestru, která občas neváhá použít přesvědčovací metody tzv. sourozenecké. ()
To na čom fičal režisér? Musel to byť teda riadne kvalitný matroš ... Nádherné obrazy, hudba, kostýmy, farby ... Bez slov ... Statická kamera ... Nedozvedel som sa o diele Sajat-Novu nič nové (nevedel som ani predtým o ňom nič), ale bolo to skvelé pripomenutie filmov s úžasnými vizuálnymi symbolmi konca šesťdesiatych rokov .... Taký arménsky raný Jakubisko a Havetta v jednom :) Ja sa nečudujem súdruhom z otrjadu cenzury, že ten film zakázali. Veď z neho nemohli absolútne tí kádrováci nič pochopiť. A keď oni nevedeli, pospolitý ľud by tiež nevedel ... Zakázať !!! 4**** ()
Důkaz, že poezii lze zfilmovat. Nádhera! Sled pestrobarevných obrazů plných symboliky, v které vidí smysl jen ten, jehož život nějaký smysl má. To je Paradžanov. ()
Syntéza čiré blaženosti. ()
Vím, že používat slovo zajímavý, je znakem primitivismu, ale tenhle film je prostě zajímavý a prostě se mi líbil. Hudba zní, jak když poránu zakopnu o kbelík, barvy mi opily oči a jinak je to úplně o ničem. ()
Nádherný film, na kterém je ale poznat, že je neúplný - už bez Parajanovy přítomnosti byl notně zkrácen a sestříhán jiným režisérem - původní verze měla prý být mnohem delší. Barva granátového jablka (neboli Sajat Nova - Král básníků / Král slunce) je spíše než příběhem poezií, spíše než portrétem je absrtaktním obrazem - ale přesto přece tolik filmem. Jedna z bran k novým možnostem filmového umění. ()
Filmová podobenství mám docela rád, ale tento „životopisný“ snímek o arménském básníkovi mě minul hodně velkým obloukem. Jedná se v podstatě o sérii symbolických a alegorických obrazů, jejichž význam mi zůstal naprosto neochvějně skryt a já se docela nudil... [Dubnová Challenge Tour 2015 - 30 dní, 30 filmů, 30 zemí] ()
Farba granátového jablka nepripomína žiadnym svojim záberom nič, čo ste kedy vo filme videli. Alebo si skúste predstaviť 70 minútovú prehliadku galérie arménskeho umenia. Pokiaľ chcete vysledovať naratív, tak sa vám to zrejme podarí, pokiaľ chcete dešifrovať symboly, tak asi ťažko. Treba sa iba nechať unášať niečím vskutku originálnym a vizuálne krásnym a mať napríklad radosť z toho, že ste zase trochu spoznali ďalší kút kinematografického sveta. ()
Nenarativní filmy to u mně mají hodně špatné, filmy se statickou kamerou ještě horší. Namlsal jsem se u Stínů zapomenutých předků, ale Kyjevské fresky (resp. patnáctiminutové torzo) z roku 1966 mě měly varovat... Přiznám se, že moje znalosti o Arménii končí u zeměpisné polohy a hlavního města, o její kultuře nevím naprosto nic. Nemůžu říct, že by mě Barva granátového jablka nějak obohatila, ale některé obrazy (ve větru se otáčející listy knih, kopání hrobu v kostele uprostřed stáda ovcí) byly hodně působivé. ()
Obrazová onanie. Jediný Paradžanův film, který na mne neudělal dojem. ()
Dokonalý príklad neohodnotiteľného filmu. Farba granátového jablka je aj so svojimi statickými zábermi a divnou poetikou jednak neuveriteľne fascinujúca a jednak (v horšom zmysle slova) absolútne neuchopiteľná. Neľutujem, že som si film pozrel, ale zároveň som sa ďalším Paradžanovovým dielam oblúkom vyhol. ()
Asi je těžké pro diváky navyklé na jiný způsob umění najednou skočit na estetiku, která je ještě hodně středověká a navíc blízkovýchodní. Podobný problém mají lidé i s Pasolinim a jeho trilogií života, osobně si myslím, že oba filmaři dokázali filmovými (převážně výtvarnými a hudebními) prostředky přeložit literaturu dob dávno minulých opravdu adekvátně. ()
Přes neznalost poesie daného básníka se nedokážu zbavit pocitu absolutního zhmotnění slova do obrazu. Štáva granátového plodu prosakuje do bílého plátna. Metafora je následně nahrazena čistou dýkou, která přesto barví látku do ruda. Každý další záběr ze mě vyráží další údiv z výtvarné propracovanosti. Absence narativní linie vyrovnává hutnost mizanscény. Neznám tvorbu a život Sajat-Novy, dostatečně ani arménské reálie. Přesto mě ale nepřestává fascinovat protínání křesťanství a orientu, ornamentálnost zakavkazska a způsob, jakým ji Paradžanov přetváří (anebo naplňuje). Krása, krása! ()
Ať již to všechno mělo jakýkoli význam, já jsem ho nepochopil. Jeden z nejnudnějších filmů, které jsem dosud viděl. ()
Tenhle film je pro mě nehodnotitelný - obrazově samozřejmě podmanivý a fascinující a nádherně barevný, ale obsahově jsem se prakticky nebyla schopna chytit. Jedná se o filmovou poezii, pro mě naprosto neprostupnou, protože Sajata Novu znám tak maximálně podle jména a nikoli podle veršů - vrstvení symbolů a metafor pro mě nemělo žádný větší význam. Takže pardon pane Sergeji, snad příště a u jiného filmu. ()
Barva granátového jablka, překrásným imaginativním jazykem vypsaná historie nitra senzitivního arménského básníka, je vpravdě básní. A jak hlásal Henri Brémond: čteme-li báseň, soustřeďujeme se na verš a toužíme u něj dlouho setrvat (zatímco při četbě prózy spěcháme k jejímu konci, k pointě) a právě jediný verš nás může zasáhnout stejně jako báseň sama. Tak je tomu i u Paradžanova filmu: každý obraz vtěluje celek, stačí jen kontakt s jedinou scénou, aby se duše filmem reflektované bytosti rozvinula v celé své kráse. Nezapomenutelné. ()