Režie:
Svatava SimonováScénář:
Petr JanišKamera:
Milan DostálHrají:
Michal Dlouhý, Gabriela Filippi, Pavel Trávníček, Vendula Křížová, Václav Postránecký, Jana Paulová, Barbora Kodetová, Jana Smrčková, Ivona Rysková, Patricie Letovová, Jitka Vincencová (více)Obsahy(1)
Princ kouzelné země Porcelánie (M. Dlouhý) chtěl vystavět svůj palác a celou zemi z porcelánu, aby křehkost okolí přiváděla lidi k ohleduplnosti a jemnosti i v jejich myšlení a konání. Devět panen marně čekalo, kterou z nich si vyvolí za nevěstu. Princ však doposud nepoznal, co je to láska. Až potkal myrtovou pannu (G. Filippi). Dívku, která se zrodila z keře… (Česká televize)
(více)Recenze (18)
Rostlina může po zalévání slanou vodou, kterou slzy přeci jen pořád jsou, vyrůst jen v pohádce. S takovou rostlinou, potažmo s dryádou takového keře, se mohl toužit oženit pouze řácky praštěný princ, který ve své ložnici měl kde co, jen ne postel a spal na hadru nataženém pod květináčem. V zahradě mu pobíhalo devět vdavek chtivých panen, které zůstaly celé roky stejně vdavek chtivé i panenské. Myrtová panna sama byla takové trochu smutně opelichané strašidlo a vedle krásné Marietty by o ni příčetnej chlap, což princ nebyl, ani koutkem oka nezavadil. ()
Výborná adaptace německého romantika C. Brentana, autora filozofických pohádek. ()
Celou dobu jsem měl pocit, že koukám na nějaký záznam snu zfetovaného jedince. Nejenom, že někdo opatlal kameru kolem dokola sádlem (to tehdy a nejen tehdy bylo moderní, používal to i Juraj Herz třeba v Devátém srdci), ale princ idealista, který vidí svět růžově, kdy podle něho bude stačit postavit třípatrové školy z porcelánu, aby lidé byli lepší a laskavější, si čuchne myrtového keře a zamiluje se do něj. Pak tam někde kolem běhá devět divoženek, prý devět panen, ač některé vypadají poněkud vyžile včetně Báry Kodetové, která je jejich kápo. První tři čtvrtiny příběhu to nedává celé smysl (proč prince láká myrtový keř, to nikomu nepřijde divné, že se muchlá s keříkem nebo že keřík berou jiní dva lidé jako své dítě?), chybí jakýkoliv konflikt nebo nějaké napětí. A pak se nám z myrty vyloupne víla, co vypadá jak Mařka z nočního baru ve štatlu, devět panen se vzbouří, a je hotovo. Uff. Prostě drogový úlet tahle pohádka. ()
"Nikdy se neožením !! Zamiloval jsem se do snu.. A své sny musíme ctít !! Ne jen zrazovat !!" ()
Jedna z porevolučních televizních pohádek, která má svoje kouzlo a zvláštní snovou atmosféru, ke které hodně dopomáhá hudební složka Ladislava Simona, ty ženské chorály - to je kapitola sama pro sebe. ()
Divná pohádka, s divným chováním postav, s divnou hudbou. Mně se nelíbila. ()
Zase z řady poeticky depresivních pohádek, která je sice zasazena do exteriérů a skutečných reálií, ale příběh je zase melancholicky smutný podmalovaný totálně psychózní hudbou. Navíc zlo je tu hodně silné a v okamžiku úmrtí víly opravdu nepříjemné. Přesně typická pohádka Svatavy Simonové, jejíž pohádky pro děti rozhodně nejsou a dospělému moc veselosti nedopřejí. Hudba: Ladislav Simon ()
Tyhle filozofické pohádky, kde se (byť poněkud ledabyle) pracuje se symboly a archetypy mám ráda. Proto kdysivá pohádky vznikaly, byly to symbolické obrazy životních situací a vzorců, jakési návody na správný a plnohodnotný život. Ano, tehdy se smysl a hodnota života nehledala jenom na povrchu, ale hledělo se hodně také dovnitř. Protože lidi věděli, že jak uvnitř, tak i navenek, že jak mají uspořádné a bohaté nitro, tak uspořádaný a šťastný je také jejich život. V této pohádce, v tomto příběhu lze celkem polopaticky vysledovat různé archetypy, hodnoty a klíčové situace, poměrně nezvyklá je podoba naivity a čisté víry mladého price, to se zase v pohádkách tak často nevyskytuje a zcela odzbrojující je jednoduchá logika : když lidé budou žít v křehkém porcelánu, stanou se jemnějšími a lepšími. "Princi, máš pravdu, potřebujeme lepší svět a když tvá pravda umře, lidé už se nezmění." Princ je nositelem ideálů a změny, konec starého a přinášení nového, jeho pravda (jeho smysl a úloha) musí stále trvat. Pravda změny neustále zaměřené vysoko na ideál. Nemívá podobu revoluce, čas a vytrvalost v jeho vysokém směřování přinášejí růže (nebo myrtu coby symbol štěstí a lásky). Pokud jsou lidi ochotni se nad těmito obrazy a symboly zamýšlet, může jim to něco dát, pokud hledají v pohádkách jenom kratochvíli a kupu srandy, nebude se jim tato pohádka líbit. Čtvrtou hvězdu přidávám, protože se mi zdá, že má nezaslouženě nízké hodnocení:) ()
30% - Tato pohádka je taková divná. ()
O myrtové panně je lyrická pohádka. Je to klasický televizní počin na nedělní odpolední, který ovšem vypadá jako amatérský. Na penězích se šetřilo všude možně, kde se jen dalo. Kostýmy, především těch devíti panen, jsou otřesné. Ty jsou navíc ještě škaredé. Kamera je také příšerná. Nejhorší je ten mlžný opar kolem panen v zahradě. S tou zahradou se to už vůbec nepovedlo. Jestli si někdo myslel, že natáčet v zahradách před bohatě rozkvetlými keři to zachrání, tak se šeredně spletl. Interiéry nedopadly o moc lépe. Nechápu, že do tohoto paskvilu se propůjčili Postránecký s Trávníčkem. [643. hodnocení, 17. komentář, 49%] ()
Československá televizní pohádka o princi z Porcelánového království se zasněným výrazem a s naivními a nereálnými představami o lidech, jehož city dokáže potěšit jedině myrtový keř, v jehož přítomnosti se mu zdají sny o líbezné krasavici G. Filippi. Příběh je vyprávěn v nepříliš povzbudivé náladě bez náznaku humoru s podivně rozostřenou kamerou, přesně jak jsme tomu u většiny pohádek od S. Simonové zvyklí. Zápornou složku a překážku v princově štěstí v tomto snímku představuje devatero vdavek chtivých panen, jež se cítí princovým zájmem o tajemný keř uraženy a pomocí lsti se jim podaří rostlinu zničit. Zamyšlený bezkrevný princ M. Dlouhý nalezne své štěstí bez jakéhokoli hrdinského činu pouhým zasazením zbytku kořenů zpět do vázy a péčí o ně. Devět zhrzených a závistivých panen v čele s nejprůbojnější B. Kodetovou nalezne svůj trest také bez jeho přičinění. V pochmurné a depresivní pohádce se ve vedlejších rolích objevil P. Trávníček jako princův důvěrník a přítel Dominik, jeho milá V. Křížová a dále venkovský manželský pár V. Postránecký a J. Paulová, o nichž by se dalo hovořit jako o rodičích Myrtové panny. Poměrně významnou roli zde hraje hlas vypravěče v podání mistra E. Cupáka. Z mého pohledu se jedná o pohádku, reprezentující typický snový a zádumčivý styl paní Simonové počátku 90.let, z hereckého hlediska vnímám pohádku jako nevýraznou a průměrnou, dějově dokonce podprůměrnou. ()
Tak schválně, jestli jsem to pochopil správně: Mentálně narušený princ chce všechno udělat z porcelánu, domy, školy, lidi stromy, psy. A proto potřebuje víc hlíny. Opouští tedy léčebný ústav, v jehož zahradě se promenují pacientky léčené z nymfománie, a spolu se svým ošetřovatelem se vydává na strastiplnou pětiminutovou cestu. Do domku nedalekého chudého venkovana, jehož žena chce dítě, ale namísto toho, aby svýmu starýmu dala, celý dny a noci se modlí. Bůh se na to už nemůže dívat a sešle jí větev, aby si řádně za svou blbost našlehala. Pomatená venkovanka však ratolest začne opečovávat jako své dítě. Do toho přijíždí florofilní princ a osud si s ním pěkně zahrává. Hledá hlínu, přijde sem a najde křoví. Prohlédl si ho dobře a nic mu na něm nevadí. Naopak. Ani květináč mu nevadí, ten se mu na ní právě nejvíc líbí. Taková věc u kytky může být znakem jisté vášnivosti. Prostě na první pohled, lejtka úplně spálený. Celý dny se s košťálem mazlí a když ho dokonce zkusí kouřit, začne mít docela divný halušky o ošklivý ženský. Tady už to začíná bejt ujetý. Princ chce mít s rostlinou děti, ale není mi jasný, kterej z nich dá semeno. Každopádně pro potomky potřebujou velkej květináč ve tvaru kolíbky a proto se pro něj vydává do OBI. Toho využijí sexuchtivé spolupacientky, vniknou do princova pokoje a navzájem se ošustí větvema. Trošku bizzare, ale viděl sem i divnější porno. Bohužel však k rostlině přičichnou, zjistí, že je to konopí a netrvá dlouho a celou jí zhulí. Když se pak princ v absťáku vrátí a těší se na pořádný brko, je rozezlen, že nic nezbylo. Musí tedy začít od začátku. Od překupnice sežene novej klon, zasadí ho, zalévá a ošetřuje. A na konci sezóny má opět větve obalený palicema, pryskyřicí až přetékajícími. Dávaly tak moc, že dokonce i ženský vypadají jako bodláčí. A tak princ žil šťastně se svou Bílou vdovou a jestli mu nehráblo, hulí dodnes. Jo, v porcelánovým království by chtěl žít každý. Kromě mě tedy! ()
Tak ono to zatím fakt vypadá jako podivnost. Devět vdavekchtivýh panen připomíná jezinky, zamilovaný blázen Dominik je o 22 let starší než dvacetiletá Mariettka, princ je nudný a poněkud mimo s tím porcelánem a Myrtová panna...No, nevím, už se na to příště koukat nebudu. Takové pohádky jsem neměla ráda jako dítě a evidentně se nic nezměnilo ani teď, kdy už dítě dávno nejsem. ()
Pěkná klasika z devadesátých let. ()
Jedna hvězda za vypravěče Eduarda Cupáka ()
Tohle jsou typy pohádek a televizních filmů, které se těžko hodnotí. Pohádka je strašně nezáživná, trochu mi přišla jako řecká tragédie na divadle. A tak nějak podobně to hráli i herci, k tomu se navíc přidali nudné kostýmy a exteriéry míchané se studiem. ()
Jestli existuje dítě,kterému se líbila tahle pohádka,měli by ho rodiče nechat urychleně vyšetřit! ()
Já mám s filosofickými či filosofujícími pohádkami problém: už jako dítě mne nebavily a odcházela jsem od obrazovky, protože jsem "těm řečem" vůbec nerozuměla. A nebaví mne ani dnes, když se blížím babičkovskému věku: "těm řečem" sice už rozumím, ale celé je to takové unylé a "uživatelsky nepřívětivé". Hudba mne vyloženě skličuje a kýčovitě rozmlžená obrazovka mne štve už od začátku. Herectví Michala Dlouhého se nedá nic vytknout, a přesto jeho zmítaný princ snící o ideálním království je jen slabým odvarem z Hamleta. Ty Jezinky potácející se rok po královské zahradě mě spíš děsí a Myrtová panna je poněkud mdlá. Tím v žádném případě nenapadám původní předlohu. ()