Obsahy(1)
Legendární inscenace Národního divadla s Danou Medřickou a Vlastou Fabianovou v hlavních rolích. Divadelní představení v Tylově (dnes Stavovském) divadle se hrálo od premiéry 7. února 1974 do prosince 1982 a právě v tom roce jej zaznamenala Československá televize. Fenomenální divácký úspěch hry maďarského autora na naší první scéně byl vlastně pohledem zvnějšku nepochopitelný. Co je vlastně tak atraktivního na hře, která zobrazuje život 65leté důchodkyně v socialistickém Maďarsku a její na vozíček upoutané sestry žijící v Západním Německu? Co může být zábavného na milostném trojúhelníku mezi tou starou Erži, jejím dlouholetým nápadníkem – emeritním operním pěvcem – a její nejlepší kamarádkou? Kromě toho, že příběh je napsán na pomezí grotesky a absurdního dramatu, přestože se opírá o dobové reálie, že v něm stačí dvě hlavní a několik vedlejších postav, a hlavně že je fenomenálně zahrán dvěma fantastickými herečkami Danou Medřickou a Vlastou Fabianovou – vlastně už nic…
Mnohotvárné herectví plné energie, hlasové, mimické a pohybové schopnosti vyjádřit každé hnutí mysli své hrdinky a přitom tak životné, jako by ani z jeviště nepromlouvalo – mistrovský kus Dany Medřické. Citlivé v uměleckých prostředcích, ale prožité a s kulturou řeči, dokonalé ztvárnění kultivované staré ženy na vozíčku v podání Vlasty Fabianové. Herecký koncert. Příběh dvou sester, jejichž život dělí železná opona, rezonoval s pocity diváků svou pravdivostí. V interpretaci Dany Medřické se navíc postava Erži Orbánové stala symbolem nezdolného optimismu navzdory bídě života. Nejen tato inscenace, ale i herecké výkony Dany Medřické a Vlasty Fabianové se už za jejich života staly legendami. Představení mělo neuvěřitelný úspěch a trhalo rekordy (403 repríz), bylo na svou dobu na Národním nejúspěšnější, i v současnosti je v reprízovosti předčil jen Donutilův Sluha dvou pánů. Díky televiznímu záznamu se diváci mohou dodnes těšit dokonale prožitým herectvím.
(Česká televize)
Recenze (55)
Televize není pravé médium pro divadlo. Zaplaťpánbůh za konzervaci neuvěřitelných hereckých výkonů, ale cítil jsem se jako za ledovou stěnou, skrz kterou už jaksi nemůžu proniknout ke skutečným emocím Örkényho hry. ()
Ta hra není výjimečná sama o sobě. Vlastně se moc nevymyká tehdejšímu trendu stavět do kontrastu socialistickou pospolitost a chlad odosobnělého kapitalismu, jež symbolizují postavy Erži Orbánové a její sestry Gízy, žijící v emigraci. Proto taky žádná z pozdějších inscenací (ať už s Jiřinou Bohdalovou či Ivou Janžurovou v hlavní roli) nedosáhla podobného úspěchu. O kouzlo jedinečnosti se zasloužila Dana Medřická. V době, kdy to v Národním opravdu neměla jednoduché, dostala roli ve zdánlivě bezvýznamné hře a udělala z ní hit. Lidé se znovu vraceli a čerpali z ní energii. Medřická se v kulichu, opelichaném kabátě a šněrovacích křuskách vřítí na jeviště, v chůzi odhazuje kabát i kabelku, a bez průtahů nám s přímo rozkošnickou zlomyslností sděluje, co zažila v mlíkárně. S temperamentem, který vyhazuje pojistky, se svíjí radostí i vztekem, zběsile gestikuluje, křičí, pak zas skoro šeptá a vychutnává svá slova, někdy se rozněžní nebo na okamžik posmutní, ale hned se rázně ujistí, že má otěže života pevně v rukou. Slovo strhující bylo vymyšleno, abychom měli čím pojmenovat výkon Dany Medřické. 100% ()
Nejlepší a nejúspěšnější divadelní později televizní Medřická stačí? Vidět herečky Danu Medřickou a Vlastu Fabianovou společně na prknech tehdejšího Tylova divadla byl jedinečný a neopakovatelný zážitek. Škoda že jen z dobových záznamů. Obě dvě si myslím že se velmi důstojně rozloučili jednak se svojí bohatou televizní i filmovou profesionální kariérou. Tak i s diváky. Tolik lidského herectví najedenou! V tak krásné hře. To se jen tak dnes už nevidí..Jedna z nejlepších televizních her vůbec. A souhlas s Bartem škoda jen že ve filmu nedostala více příležitostí uplatňit svůj um tak jako v televizi. Tam byla vskutku výborná. Viz. Byl jednou jeden dům, Sňatky z rozumu, F. L. Věk, Romeo a Julie na konci listopadu či Pozdní léto. ()
Škoda že není víc hvězdiček. Člověk, který představení viděl v televizi jako já, mi dá určitě za pravdu, že na tohle představení se nedá zapomenout. A viděl to někdo na vlastní oči ve Stavovském divadle? Tak to mu můžu jedině závidět a blahopřát. Hodnotit výkon Dany Medřické, to by bylo hodnotit celou její kariéru. V této divadelní hře zúročila své celoživotní LIDSKÉ herectví, do kterého dala vše. I svůj život. Mohla dát víc? Určitě ne. Tím se zařadila mezi elitu a stala se tak nejoblíbenější a zřejmě asi tím pádem nejlepší českou herečkou. A já to podepisuji. Zbývá jen říct: Hanba filmovým režisérům, kteří nedokázali plně využít jejího excelentního herectví. ()
Pohlédneme-li do programu uvozujícího představení proslulé maďarské hry, jejíž námět je blízký i pro českou poúnorovou zkušenost, spatříme v něm hned celou plejádu skvělých hereckých jmen jedné, dnes už prakticky odešlé generace. Není to jen Dana Medřická, mnoho si s ní nezadají ani Fabianová, Matulová, Glázrová, ale i Doležal, Sejk a vlastně také Skořepová. Generace, se kterou se život příliš nemazlil, herečky, které sice nehrají v této hře první housle, ale o to zřetelnější je stopa jejich odkazu v dějinách českého hraného filmu. Hra sama je rovněž velkou nostalgií; uzavírající se život však není v strhujícím a podmaňujícím podání Medřické nesen pouze nostalgií a smutkem; čas od času to v něm perlí i smíchem, i křísne neshodou, v nichž komediální nadsázka nachází pro předvědění svých ctností jen zřídka vídanou možnost. Viděl jsem tutéž hru na jevišti šumperského divadla s Natalií Baženovovou; Medřická samozřejmě vévodí, ale nezapomenutelné zážitky mi přinesly obě kreace vlastně rovnostejně. Velká česká herečka nám na závěr své umělecké dráhy a nečekaně i života přichystala dvě laskominy. Tou první je její rázná a současně zranitelná lékařka z druhého pokračování NEMOCNICE NA KRAJI MĚSTA, tou druhou tato klasická role navzdory normalizaci, kterou byla tak postižena. Co je živé, neumírá. ()
Nemá chybu, prosté a tak krásné milé herectví, co ty dvě Dámy na jevišti předvádějí, až se mi místy chtělo pla... ()
absolutní top. ()
Ještě že se tenhle záznam se zakazovanou Danou Medřickou zachoval. Jinak by to nejlepší z divadelní produkce osmdesátých let zůstalo jen ve vzpomínkách, ať již blednoucích nebo nafukovaných. Hra je samozřejmě skvělá, ale bez Dany Medřické by byla sotva dobrá. ()
Samota, stáří co už nemá budoucnost, bilancování, vzpomínání. ()
Situace v Národním byla po nástupu komunistických funkcionářů do jeho vedení velmi kritická a mnohé z význačných umělců čekaly hubené roky. Örkényho Kočičí hra ovšem překonala všechna očekávání, která zpočátku neslibovala nic velkého a slavného. Zásluhou excelující Dany Medřické a Vlasty Fabianové se z poněkud "obyčejného" příběhu dvou sester stalo legendární představení, jež si vyžádalo neuvěřitelných čtyři sta repríz. Erži Orbánová patřila k neoddiskutovatelně nejpopulárnějším, ale také herecky nejvděčnějším divadelním rolím Dany Medřické. Rolí, v níž jako by mimoděk zúročila všechny své životní i herecké zkušenosti a v níž ukázala, jak důležitá je energie, schopnost žít naplno, dokonce i v tak mizerné situaci, kdy se zdá, že život nemá smysl. "Čím déle jsme se textem zabývaly, tím se nám zdál zajímavější, pak nás zapaloval a nakonec jsme hořely tak, že nás museli vyhánět z divadla," vyprávěla po čase. Také o tom, jak přesto, že si s režisérem opravdu nerozuměli ani slovo, "začali rozumět". Viděl, s jakým zápalem se obě herečky pustily do práce, jak se o hře a jejím vyzněním přou, jak se do svých rolí ponořily, že jim ponechal svobodu a vlastně i hlavní odpovědnost za celou inscenaci. Stalo se něco, nad čím užaslo nejen vedení činohry Národního divadla; jak připomněl divadelní historik a kritik a později, v lepších časech také ředitel první scény Jindřich Černý: "Vztek třetiřadého dámského hereckého kádru, který ovládal stranickou organizaci v divadle, rostl úměrně s počtem repríz." A ty byly beznadějně vyprodané, diváci na příběh, v němž mnozí poznávali sami sebe nebo někoho blízkého, bouřlivě reagovali, počet repríz šel do stovek, do té doby a na dlouho i poté žádná inscenace Národního divadla nezaznamenala takový divácký ohlas. Budiž řečeno, že pro Danu Medřickou to bylo vysvobození z ponižující situace, kdy nedostávala práci adekvátní jejímu umění a postavení přední české divadelní, filmové a televizní herečky. ()
Hra mě moc nebavila, mám radši velké plátno, ale výkony herců ano, zvláště paní herečky Dany Medřické. Byla to zřejmě jedna z jejích posledních rolí a bylo vidět, že do toho dává samu sebe. Její šílené výrazové proměny a mluva ("Ať jde k čertu baba!") krásně korespondovaly s protichůdnou distingovanou Vlastou Fabiánovou a jejím sametovým hlasem. Obě dámy by se možná obracely v hrobě, kdyby věděly jak aktuální je téma hry dnes u nás a jak citelně vnímáme na vlastní kůži Gízinu charakteristiku kapitalismu, coby známostí, moci a peněz... ()
S neuvěřitelnou radostí se na Danu Medřickou a Vlastu Fabiánovu dívá. Tyto herceké divy s neskutečnou lehkostí až příznačně kočičí proplouvají dějem a tu s ironickým nadhledem, tu s lehkým tragickým posteskem kvitují svoje bytí... ()
Örkényho hra je vlastně dost obyčejná a i v této inscenaci je znát, že potřebovala nekompromisnějšího dramaturga - místy se značně opakuje. Výkony Dany Medřické, Vlasty Fabianové a Luby Skořepové z ní však i v tomto nijak zvlášť dobrém záznamu (který se z divadelní hry snaží udělat televizní film, a proto stříhá místo přestaveb a nemá diváky - přitom reakce publika musely být do značné míry tím, co stimulovalo dění na jevišti!) dělají malý klenot hodný vaší pozornosti. I když - opakuji - pokrácení textu by rozhodně nemohlo ublížit. ()
Paní Dana Medřická je v roli Erži Orbánové fantastická, moc se mi líbila, dokázala mě strhnout jak ke smíchu, tak i k slzám.. Musím ovšem jedním dechem dodat, že Vlasta Fabianová si střihla tu její sestru Gizelu velmi pěkně a vůbec celé to obsazení mi bylo sympatické.. Nádherná záležitost, bylo mi potěšením.. ()
Za herectví Dany Medřické opravdu nejde dát méně než plný počet hvězd. Táhne celou hru, celých 127 minut, stále překypující energií. Jednou plná optimismu, podruhé plačící a hystericky křičící. A všechno jí věříte. Neumím si v této roli představit žádnou jinou českou (ani zahraniční) herečku, aby byla tak dobrá, jako byla Dana Medřická. ()
Měla jsem rozečtenou jednu zajímavou knihu od anglické autorky, její jméno není důležité a televize byla v podstatě zapnutá jen jako taková kulisa. V televizi začínal divadelní záznam hry Kočičí hra. Nevěnovala jsem ji pozornost až do chvíle, kdy na podium vtrhla Dana Medřická, která zpustila takový vodopád slov, že jsem zůstala naprosto ohromená. Knihu jsem odložila a naplno se ponořila do této hry. Dana Medřická působila jako nespoutaný živel, který převálcuje všechno ve svém dosahu a zanechá při tom nesmazatelnou stopu. Bylo parádní ji sledovat. Vlasta Fabianová byla také neodolatelná. ()
Jedno z nejlepších divadelních představení, co jsem měla možnost vidět ,,na živo". Excelentní až heroický výkon Dany Medřické. ()
.....ozaj nezdieľam všeobecné nadšenie.....také tliachanie o ničom...a D.M. hrá ako v Žene za pultom ako Byl jednou jeden dum-ukričané,prehnaná intonácia,zmena nálady typu maniodepresivna - možno to je to pravé herectvo - ale mne to nesedí ....inak v spomínaných seriáloch som D.M. celkom bral - ale tu tie prejavy boli extrémne. ()
Medřická je lepší než půlka hollywodskejch hereček. Tady byla tedy opravdu výborná. Jenže celkově ta hra mě tolik nebrala a bohužel ani Fabiánová mi není kdovíjak sympatická na jevišti. Ale těch 92% je až příliš. Za mě 70%. ()
To se musí vidět, to se musí prožít. Klobouk dolů, paní Medřická. ()