Co Hedvika neřekla

Mně se hned nezdálo, že by těm dětem bylo přes 20 let, takže by bylo dobré, kdybyste si opravili rok výroby na 1994-5! Počkám na titulky a pak napíšu přesně, protože všude píší jiný rok! EDIT: 1995! Scénář a Režie: Jiří Svoboda. Pro mě tahle hysterická hovadina dostává jednu *:-( (27.10.2009)

Vzhledem k tomu, že na televizní adaptaci došlo až po dvaceti letech, je znát snaha o zesílení nadčasového tématu. Bohužel ale v laciném řešení televizní inscenace poloviny 90. let není výsledný zážitek zas až tak kvalitní, jak by mohl být při větším rozpočtu. Herecky hra stojí na klidném a vyrovnaném výkonu Jany Brejchové, která pod Svobodovou režií zažila několik vrcholů v 80. letech, a na milém Adamu Novákovi, bohužel ostatní obsazení je hodně mimo mísu a hysterické výlevy Adély Pristáčové, Marcely Čapkové a dalších jsou něčím, co bych si skutečně odpustila. Svoboda hledal těžce novou cestu k režii po listopadu, ale nakonec po roce 2000 už zase můžeme hovořit o návratu zdařilém. Televize 90. let zkrátka nebyla dobrým místem pro vyzrálou dramatiku. (15.11.2016)

Smutný příběh :-( (05.02.2010)

Dětský domov. Pro Hedviku samozřejmé a naprosto přirozené prostředí. Žije v něm odmalička. Má tam své kamarády a otec jí pravidelně píše a jezdí na návštěvy. Vypráví jí o její matce, o tom jak byli všichni spolu, o zahradě plné kytek i o společné budoucnosti. Hedvika mu všechno věří i přesto, že svou matku nikdy neviděla. A tak, když jí řeknou, že maminka si ji chce vzít k sobě, těší se právě na tu maminku o které jí otec vyprávěl. Těší se na ni i na malého brášku, připravena mít ráda i svého nevlastního otce. Přivítání v "nové rodině" však není vůbec takové, jaké očekávala. Matka je chladná, bratr se jí vysmívá a otčíma nezajímá. Čím víc se snaží, tím víc je všechno špatně. Stále se však brání kruté pravdě. Jediný důvod proč si ji její vysněná a vytoužená maminka vzala domů, je otčímova kariéra.......... (06.03.2006)