Il giovane Toscanini
Toscanini
Young Toscanini
Young Toscanini
Režie:
Franco ZeffirelliHudba:
Roman VladHrají:
C. Thomas Howell, Elizabeth Taylor, Sophie Ward, John Rhys-Davies, Jean-Pierre Cassel, Philippe Noiret, Franco Nero, Martin Benson, Valentina Cortese (více)Obsahy(2)
Mladičký dirigent pomáhá znovu rozzářit pohaslou hvězdu operního nebe. Tříměsíční epizoda ze života Artura Toscaniniho... Rio de Janeiro, 1886. Osmnáctiletý dirigent Arturo Toscanini (C. Thomas Howell) opustil po chladném přijetí v La Scale Milán a odplul do Jižní Ameriky. Během orchestrálního turné v Brazílii propadne mladé milence, zároveň je však fascinován stárnoucí sopranistkou Nadinou Bulichoffovou (Elizabeth Taylorová). Operní diva přerušila divadelní kariéru kvůli brazilskému panovníkovi Domu Pedrovi II. Nyní se pod Toscaniniho vedením pokouší vrátit na jeviště v inscenaci Aidy, trpí ale hlubokými depresemi. Zvládne mladičký temperamentní dirigent ukočírovat zhýčkanou hvězdu žijící ze zašlé slávy? A podaří se její návrat mezi největší hvězdy operního nebe? ... I pro Elizabeth Taylorovou se v Zeffirelliho filmu jednalo o velký návrat – na plátně se objevila po osmileté přestávce, ve které se – kromě menších televizních projektů – hlavně léčila ze závislostí a věnovala aktivismu v oblasti HIV/AIDS, na který zemřelo několik jejích blízkých přátel. Kromě Taylorové si režisér ke spolupráci na natáčení v atraktivních lokacích Itálie, Portugalska a Brazílie přizval mimo jiné i Philippa Noireta, Franca Nera či Johna Rhyse-Daviese. Scény z brazilské opery byly točeny v Teatro Petruzzelli v italském Bari, které o několik let později zničil žhářský útok a znovuotevřeno bylo až v roce 2009. (Česká televize)
(více)Recenze (25)
Mám velmi ráda biografické snímky tohoto druhu. Nezatěžují se popisováním dlouhé životní poutě. (Ne, že by to nešlo, ale často si na tom tvůrci spálí prsty, protože stejně vybírají okamžiky, které jsou pro ně důležité a pomíjejí jiné, které se jim už tolik nehodí do krámu.) Zde Zeffirelli volí jen krátký životní úsek mladého umělce, který ani zdaleka nemusí být reálný. Daří se mu zde ale na relativně malém prostoru vykreslit Toscaniniho zapálenou, výbušnou povahu, která reaguje na okolí a ostatní a zejména na hudbu. Zároveň příběh řeší obecněji platné volby umělců vůbec. Je umění poslaní nebo jen posedlost? Jde proti lidské bídě bojovat uměním? Různé názory na věc jsou reprezentovány živoucími postavami - ráznou ošetřovatelkou se selským rozumem Pat Heywoodové, protřelým, veselým impresáriem Johna Rhys-Daviese, hýčkanou, před skutečností zavírající oči ex-divou Elizabeth Taylorové či obětující se a hledající Sophii Wardovou. Myslím, že aby se tento film líbil, nemusíte mít rádi operu, ale kdo má rád dobrou muziku, např. violoncellové kusy nebo operu, tak ho ten film minimálně potěší (nebo aspoň zaujme??). ()
║Rozpočet $14miliónov║ ()
I po letech pěkná spektákl, který trošku shazuje malinko romoanticko naivní závěr. Ale už kvůli hudbě stojí za podívání. ()
Rozšíril vedomosti, zaujal a potešil. Bravo! ()
Nie po prvý krát poznamenávam, že opera nepatrí medzi moje obľúbené žánre. O Arturovi Toscaninim viem akurát, že existoval a vo svojom obore bol slávny. Inak je to u Franka Zeffirelliho, Elizabeth Taylor a Philippa Noireta. Nepatria síce medzi mojich obľúbencov, ale rád sa na diela, v ktorých účinkujú alebo ich v prípade Zeffirelliho režírujú rád pozriem. Film o trojročnom úseku zo života Toscaniniho ma nenadchol. Bolo v ňom dosť zaujímavých miest a nápadov, ale tiež dosť klišé, naivity až gýča. Takže priemerné hodnotenie bude asi to najlepšie, čo môžem k filmu vyjadriť. ()
Já tyhle životopisný filmy z hudební sféry nijak zvlášť nemiluju. Je to většinou nuda. Toscaniniho si nejvíc užijí milovníci opery, v závěru filmu je z partitury představen slušný kousek. Věrohodnost příběhu mladého umělce, jenž svou zarputilostí starou bručící divu na správnou věc obrátil, je křehká. Sophie Ward tady moc pěkná kočička, chtělo to trochu v tom teple "od odít". Hodně podobně zamotaný film byl i z novější doby Schůzka s Venuší. ()
Na můj vkus moc rozevláté a poetické. Zejména vzhledem k tomu, že film chce ukázat boj proti otroctví v Brazílii. Osvobozeneckým snahám – prý, dle tohohle příběhu – vydatně pomohla opera a mladý, později světoznámý, dirigent. V tomto pojetí jde zejména o hezké obrázky, leč obsah mi připadal chudý, až prázdný. SHRNUTÍ: Když umění uchopí dirigentskou taktovku jako zbraň. A jen mírně se nechá rozptýlit svěžími vnadami cudné plavovlásky a zralými vnadami vampovské brunety. ()
Opäť životopisný film, ktorý neopisuje celý život violončelovej celebrity (o ktorej som dosiaľ nepočul), ale len jeden jej krátky životný úsek a to výlet do Brazílie. Mladý herec Thomas Howell (vždy sa mi vybaví ako jeden z hercov seriálu Amazonka) predstavuje typickú mladícku vznetlivosť a zapálenosť pre všetko v jeho bezprostrednom okolí. Téma otroctva, ktoré vládne v Brazílii, je podružná - ťažko povedať, či je to na škodu, keďže nie je ktovieako spracovaná, skôr rozvláčna. Ale stále radšej ona, ako počúvať uvrieskané operné árie. Poteší aspoň účasť Taylorovej, ktorú maskéri a kostýméri zreparovali do celkom pohľadnej podoby, súčasťou ktorej nikdy nechýba aj push-upka. ()
Krásný Arturo. Křehká rosa ve vlnách. S motýlky na rukou. Ladí trylky, dávné rajské polohy múzy. Klaní se mu. Jižanská hostitelka s citrusy. Subreta s moudry. Dálná exotika. Ladná krajina niterních sorbetů, klíčových tónin. ()
"Hudba je dar a ten jste dostal od pána Boha, který stvořením světa změnil ten velký chaos v harmonii a soulad." Životopisný filmy z hudební sféry mám obecně rád a to už jen proto, že v ní většinou hraje prim krásná hudba. Tak tomu je i v tomto filmu, kde zejména posledních 20 minut je plný překrásné hudby Verdiho Aidy. Ale to paralelní téma filmu, které představuje italského dirigenta Artura Toscaniniho jako jakéhosi "politického agitátora" (viz zejména rozhovor s brazilským císařem), mi moc nesedlo. A trošku nepravděpodobná mi přišla i ona změna v (politickém) smyšlení sopranistky Nadiny v průběhu představení. Svou výpravností a jakousi poetickou barevností v sobě ale tento film nezapře typický rukopis Zeffirelliho (jak ho znám z filmového či divadelního zpracování některých oper). Za mě tak velmi silné čtyři hvězdičky. ()
Zeffirelli celý film koncipuje jako jedno velké operní představení. Je plný hudby a krásné secesní výpravy. Exotická lokalita přesně zapadá do režisérova pojetí a skutečné bezpráví brazilských otroků se prolíná s dějem Aidy. Naivita se střídá s vášní a vše je pečlivě naaranžované. Do skutečného života to má hodně daleko, ale moc hezky se na to dívá. ()
V té době se točila spousta filmů které mi zůstaly v paměti, ale tenhle nemá nic, co by mě na něm zaujalo.Takové to laciné :postavíme tam Taylor a je hotovo. ()
"Muzika je dar a ten ste dostal od pána Boha, ktorý stvorením sveta zmenil ten veľký chaos v harmónii a súlade." Veľmi zaujímavá téma, ale len všedné, málo nápadité spracovanie, keď ten veľký potenciál Verdiho nadpozemskej hudby ostal značne nevyužitý. Hneď na začiatku udrie do očí rozpitý, nevábny obraz (filter, či nekvalitná kópia?) a takýto lacný vzhľad sa potom tiahne celým filmom. Film dopláca na nevýrazných hercov v dvoch hlavných rolách (C. Thomas Howell ako Arturo Toscanini a Sophie Ward ako samaritánka Margherita) a nedokáže to zachrániť ani Elizabeth Taylor ako operná diva. Postavy majú nevierohodné chovanie (priam ukážková je v tomto fiktívna postava divy, ktorá na počkanie mení povahu z hnusnej mrchy na úplného anjelika) a film je plný ich patetických prejavov, prázdnych fráz a umelého tlačenia na emócie. Snáď jediná silná scéna je výborné predstavenie Aidy na záver, prerušené ale trápnym, totálne nevierohodným mravoučným prejavom divy o otrokoch (takáto naivita sprevádza prakticky celý film). Franco Zeffirelli je v operných adaptáciách bezchybný, ale považujem ho len za priemerného filmového tvorcu. Film som videl v slabom, miestami až otravnom českom dabingu. ()
Už jen ta inscenace Aidy je nádherná. Skvělý film se skvělým obsazením. ()
Romantický kus s mladým dirigentem Toscaninim a stárnoucí hvězdou Bulichoffovou v Rio de Janeiru. Kvůli krásnému zpěvu oceňuji. ()
Toscanini ještě zdaleka není legendárním dirigentem. Jako mladý violoncellista se uchází o místo v orchestru "svatyně "- v milánské La Scale. Členové komise klábosí, pijou kafíčko a nevěnují mladému nadšenci a jeho hře velkou pozornost. Jak víme Toscanini byl vznětlivý - takže i ve své mladistvé verzi sebere svých pět švestek, řekne svému "obecenstu", co si o nich myslí a rázuje si to pryč od svého snu. Vše s pobavením sleduje Claudio Rossi (John Rhys-Davies), který neváhá a jako impresário operní společnosti, která se vydává na turné do Jižní Ameriky mu okamžitě nabídne místo. Vše se rozehrává už na palubě zaoceánského parníku (nádherná bouřlivá plavba - scéna kdy Toscanini diriguje bouři, hraje Rossiniho na cello při pohřbu do moře - nádhera), kde Arturo potkává klíčové postavy příběhu. Poslední zásadní figuru potkává až na místě - zašlou operní divu (Elizabeth Taylor), která tvoří protipól nadšenému mladíčkovi. Právě tuhle zhýčkanou, náladovou, nezvládnutelnou ex-hvězdu má Arturo na starosti a má ji donutit zkoušet. Parádní příběh o hudbě a poslání. ()
Zeffirelli natočil možná spíš pohádku inspirovanou počátky kariéry Artura Toscaniniho než realistický výsek z jeho života, ale krásnou pohádku plnou skutečných emocí, vášní a také ušlechtilosti. Vzdal v ní hold nejen budoucímu světoznámému dirigentovi, jednomu z vůbec nejslavnějších, ale především oddanosti hudbě, svobodě a svobodnému lidskému životu. Možná v něm nešetřil patosem a citovým vydíráním diváka, ovšem obojí k opeře také neodmyslitelně patří. Snad jen Liz Taylorová to s teatrálností přeháněla občas víc, než bylo i na primadonu únosné. Podivně uspěchaný a jakoby useknutý konec pak na mě působil dojmem neobratně sestříhnuté filmové kopie. ()
Hudebně super, misionářská agitka potěšila už méně. ()
Jednu extra hvězdu za uchvacující Elisabeth Taylorovou. Co do citu pro interiér byli Visconti a Zeffirelli dosud nepřekonatelnými (a snad i nepřekonatelnými) mistry. ()
Dirigent je takové zajímavé povolání, které jsem nikdy moc nechápal. Protože hudebníci mají před sebou noty čímž je mi funkce dirigenta ještě tajemnější. A. Toscaniniho jsem navíc vůbec neznal a ani tento film mi o něm víc neřekne. Víme jen, že neuspěl na zkoušce v La Scale, ale hlavně proto, že ani nechtěl a že disponoval velkým talentem a citem pro hudbu. A zatímco vedlejší role jsou obsazeny velkými hvězdami, C. Thomas Howell byl v té době ještě zcela neznámý, ačkoli pro mě ani dnes jeho jméno není moc známé. Bohužel se film točí převážně v rozpracování opery, čímž sám připomíná jedno velké umělecké dílo. To není vlastně špatně, ale většinu diváků to asi uspí. Stejně jako jiným i mě přišel závěr trochu naivní, přesně ve stylu Hollywoodských studií. A tady přichází čas pro pravdu, škoda, že nebyla divákovi osvětlena skutečnost. Víme jen, kdy bylo otroctví zrušeno. ()