Bodysong
Bodysong
Obsahy(1)
Záběry z filmů, zpráv či natočené na amatérskou videokamerou, podbarvené sugestivní hudební stopou vytvořenou Jonnym Greenwoodem kytaristou ze skupiny Radiohead, představují desítky minipříběhů vkomponovaných do modelů obrazové metafory nejen o základních věcech života. Okamžiky reflektované kolektivní lidskosti od momentu zrodu přes iniciační zlomy k zásadním zkušenostem ať výsostně intimním, či obecně společenským až po dospělost. Pozvolné stárnutí a smrt, po které však následuje nové zrození. Oslava jazyk jako nástroje komunikace, umění či kolektivního boje za spravedlnost. Bodysong jako naléhavé sekání jedinečného a univerzálního uzavírá vyjádření naděje, že životodárný cyklus nedojde nikdy přerušení. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (12)
Slabé obrazově, hudebně i celkovou montáží sekvencí, která postrádá nápad a údernost. Nejsem fanoušek Jonnyho Greenwooda a jsem za to rád. Divná hudba, která do snímku jako by nepatří a nedokáže mu pomoct vyhrabat se z podprůměru a být výjimečný. Pro mě ztracených 83 minut času, který jsem mohl darovat dobrého hudbě nebo smysluplnému filmu a ne tomuhle "dílu". ()
Spousta zajímavých jednotlivých záběrů (zejména těch z porodů), ale jako celek očekávatelné a nudné. A jak mám Radiohead rád, tak soundtrack Jonnyho Greenwooda mě spíš rozčiloval. ()
Vobludárium. To je slovo, které mě při sledování Bodysongu napadlo. Od Reggiových filmů se v mnohém liší. Nejen tím, že jde výhradně o archivní záběry, ale především tím, že se nesnaží působit estetickým dojmem, ale naopak jde o surový naturalismus, včetně chuťovek jako porody či popravy. Koncentrace bizarních záběrů je tu obzvláště vysoká. Pamatujete na videokazety, které Amélie z Montmartru potají posílala skleněnému staříkovi? Tohle je něco podobného, natažené na celovečerní délku, zcela zbavené humoru, a podbarvené velice depresivní hudbou Jonnyho Greenwooda z Radiohead (občas zní až moc jako Pyramid Song) ()
"People, what a bunch of bastards." Zajímavé je, jak málo se všechny experimentální střihové filmy liší jeden od druhého. Ať už si pustím něco od Yoko Ono, Koyaanisqatsi nebo Bodysong, můj dojem je vždycky dost podobný. Mnoho záběrů se mi líbí, některé myšlenky autora mě pobaví, ale výsledný pocit, který si odnáším, je netrpělivost a bohužel i nuda, jakkoliv se vědomě snažím zůstat intelektuálně na výši a držet se na míle daleko od klasického odsudku, že "se tam nic neděje". Nicméně na Bodysong jsem se dívala zejména proto, že si momentálně snažím ujasnit, jak moc se mi líbí Jonny Greenwood jako hudební skladatel. A tímhle filmem teda svému skóre moc nepomohl. Když jsem já natáčela svoje filmové experimenty, taky jsem k tomu taky vyráběla kakofonickou ambianci, ale to hlavně proto, že neumím čistě zpívat ani hrát na žádný nástroj a k dispozici jsem měla jenom šedesát let staré rozladěné housle. U pana Greenwooda tomu tak doufám není, ale přesto je jeho zdejší zvuk dost podobný: mám z něj pocit, že chce mermomocí rebelovat a že výsledek rozhodně není tak sofistikovaný, jak doufal. ()
Průměrný odvar uměleckých koláží typu KOYAANISQATSI. ()
Nejvíc si cením použité hudby, ta se k těm záběrům výborně hodila a sama o sobě by si zasloužila 5*. Štvaly mě tam nějaké takové drobnosti, jako třeba záběry teploušů, to tam bylo podle mě zbytečný. ()
godfrey reggio je proste jen jeden (i kdyz tohle mi prijde jeste stokrat zajimavejsi, nez naqoyqatsi). ()
Celkom prijemny mix zaujimavych obrazov s este zaujimavejsou hudbou ale obcas je to trochu nudne. ()
Může to být užasná meditační záležitost nebo taky totální sračka. Trochu se kloním k tomu druhému nebýt té Greenwoodovy muziky..... ()