poster

Síla lidskosti - Nicholas Winton

  • Slovensko

    Nicholas G. Winton - Sila ľudskosti

  • USA

    Power of Good: Nicholas Winton, The

Dokumentární / Životopisný

Česko / Slovensko, 2002, 64 min

Režie:

Matej Mináč

Střih:

Patrik Pašš

Zvuk:

Igor Vrabec
(další profese)
  • Katullka
    ****

    Určitě nejemotivnější dokument, který jsem kdy viděla. Zde se však nehodnotí síla filmu, ale i jeho provedení, které bylo místy opravdu příšerné. Ovšem, jako měkota, která probrečela celý film vyloženě zalykavým brekotem, musím dát skoro plný počet. XV. Seminář britského filmu / John Lennon Uherské Hradiště(5.12.2010)

  • Maynard.
    *****

    Těchto 5 hvězdiče patří Nicholasovi Wintonovi... Kdybych měl hodnotit dokument po obrazové stránce, tak sem už viděl zdařilejší. Jenomže u tohoto dokumentu se to jaksi nedá. Tady by si každý člověk měl uvědomit, že to co Winton vykonal před 2.Světovou, bylo něco tak neuvěřitelně lidského, že z toho člověku prostě slzička ukápne. Též mu skláním poklonu za to, že až mrazivě předpovídal smrtelně blížící se budoucnost... Byl jeden z mála, který si uvědomil, kam až tato Hitlerova posedlost může zajít. Spousty jiných lidí by si po válce udělalo kariéru a už by se možná nemuseli o nic starat. Leč Winton je natolik charakterní člověk, že to vůbec neřešil. A nebýt jeho manželky, která když uklízela na půdě našla jeho spisy, nikdo ze zachráněných by do konce života nevěděl kdo že mu to zachránil život. Ano vážení, byl to Nicholas Winton, před kterým smekám...(15.10.2010)

  • borsalino
    *****

    Přestože za války bylo mnoho dalších lidí, které zachránili či pomohli zachránit lidské životy (Wallenberg, Pesev, Schindler aj.), je příběh Nicholase Wintona výjimečný. Winton nebyl členem žádné skupiny, zmocněnec vlády, bojovníkem za lidská práva, atašé či vlivný podnikatel aj. Z tohoto pohledu jde o "prostého" člověka, jemuž "pouze" nebyl lhostejný osud dětí v Československu těsně před zahájením druhé světové války, a to až při celkem náhodné návštěvě Prahy v roce 1938. Vnímám dokument v základních dvou rovinách - z pohledu příkladného, hluboce lidského, nezištného a skromného přístupu a chování jednoho člověka, který se rozhodl nečekat, až někdo něco udělá a vzal osud téměř 700 dětí do svých rukou. Současně je obžalobou zbytku světa, který odmítl přijmout děti z okupovaného Československa a tento čin bezesporu patří k nejtemnějším skvrnám 20. století. Pouze Británie a Švédsko poskytly svou pomoc. Například USA odmítlo přijmout uprchlíky s odkazem na dané kvóty. Skutečností byly blížící se volby, ve kterých chtěl Roosevelt uspět, ale dobře věděl o protižidovských náladách u amerického obyvatelstva a nechtěl tak zmařit své politické cíle. Je tohle lidskost? Druhou rovinou je pohled rodiče, který je schopen pochopit pouze ten, kdo má malé děti. Tato část dokumentu mě hluboce zasáhla. Neumím si představit, že bych zítra odpoledne měl vzít svou téměř dvouletou holčičku, posadit ji do vlaku s vědomím, že ji již nikdy neuvidím a doufat, že někde v dáli bude někdo, kdo se o ni bude starat, je pro mě i v této naštěstí teoretické rovině jednoznačně nepředstavitelná. Co museli prožívat rodiče na Wilsonově nádraží, muselo být peklo na druhou. Fakt, že až v roce 1988 vyšel celkem náhodou čin Nicholase Wintona "z půdy na světlo" (1938 - 1988), neboť on o tom neřekl ani své manželce, na mě rovněž velmi zapůsobil a upevnil mě v jednoznačné nezištnosti a čistotě jeho činů. Věřím, že až se naplní čas Nicholase Wintona, nasedne na svůj poslední vlak a pojede nejkratší cestou rovnou do nebe. Zpracování dokumentu mě sice vysloveně neoslovilo, ale o to vůbec nejde. Tady jde o obsah, nikoli o formu.(4.9.2009)

  • Radiq
    **

    Tento dokument se prostě musel udělat, aby informoval o tomhle vyjimečnym chlápkovi. Ale je to spíš povinnost než umění - udělat dokument o někom, kdo je tak vyjimečnej chlápek. Z hlediska dokumentárního to je průměrná záležitost, ale jinak má tenhle vyjimečnej chlápek můj respekt a uznání, minimálně za 4 hvězdy...(3.7.2013)

  • Adman
    *****

    Když jsem vyšel z kina, tak jsem si připadal jako dospělý. Nevím čím to je a né že bych dospělý nebyl, ale pocity jaké ve mně vřely byly dost divoké. Když jsem se dozvěděl, že jdeme se školou do kina na dokunent, tak jsem zakýval hlavou a šel. Připadal jsem si jako jedna malá bezvýznamná ovečka z velikého stáda, které pasáci nahnali do sálu s plátnem a kde je šlechtí aby měli lepší vlnu a maso a věřtě, že já po takovémto zážitku opravdu mám (nechci si protiřečit, tudíž si jestě stále připadám stejně tak dospělý, jako ovečka!). Celý zážitek o dost umocnilo následné povídání si s průvodcem našeho pestrého programu, debata s jedním dítětem zachráněným Nicholasem Wintonem (nebýt jeho, tak nikdo z 669 dětí by dnes nežil - dost zdůrazňováno) a na závěr velice zajímavý pohovor se samotným režisérem filmu "Matějem Mináčem", který vyprávěl o natáčení, jak to vše začalo a zodpovídal nám spousty zajímavých dotazů jakožto studentům filmové školy. Určitě si najdu čas shlédnout si dílo ještě jednou a pořádně zruinovat zásobu čistých kapesníků.(31.1.2006)