Tokijští kmotři

Tokijští kmotří nebodují sice originalitou příběhu, ale jeho podáním, které je takové milé. Na to že se jedná o vánoční film jsou použity docela expresionistické výrazy. Dokonce i postavy filmu příliš období, o kterém vypráví, neodpovídají. Jsou to bezdomovci (dva muži a jedna mladá dívka, kteří se na ulici dostali vlastní vinou a třebaže se snaží vrátit se zpět do starých kolejí mají strach, že nebudou přijmuti - čemuž se nemůžeme divit) , jejichž nudný život se změní díky nalezenému miminku na skládce. Transvestit Hana se rozhodne, že se děťátka ujmou, protože je to určitě dar od boha, ale časem v něm začnou pomalu vrtat pochybnosti a rozhodne se, že najde jeho rodiče. Trojice bezdomovců se tak vydá na dobrodružnou cestu po zasněženém Tokiu, při kterém se jim změní doposavadní pohled na život a stane se nejeden zázrak. (11.12.2005)

Miloučký příběh. Tohle se parádně hodí k vánocům. Myšlenka není nikterak originalní a i toho sentimentu je tam dost a dost, ale zase se mi líbylo že hrdiny byly netypicky bezdomovci. Některé nápady byly zajímavé a bylo tam i několik sympatických vtípků. Nezapomenutelná je pro mě scéna kdy bezdomovci s dě'tátkem jedou přeplněnou městskou hromadnou dopravou a reakce na ně jsou podle očekávání. Samozřejmě mnohem důležitý se samotný hlavní motiv hledání lásky a odpuštění. No a tohle se povedlo podat zajímavou a nenudící formou. (30.06.2006)

Prostredie tokijských bezdomovcov a ich každodenné trampoty vykreslené na jedničku. Príbeh samotný je však príliš predpovedateľný, šablónovitý a založený na neuveriteľných náhodách stretávania potomkov a detí, rodinných príslušníkov, či známych postáv z minulosti bezďákov. Čiže ak zhrniem, že v jednotlivostiach výborné, no nosný príbeh pod priemerom, čo vo výsledku dáva pekných 65%. (10.03.2021)

Satoši Kon je nadějným nástupcem Mijazakiho a Takahaty. Stejně jako oni si počíná jako by anime byl docela obyčejný (hraný) film a nesnaží se s ním nakládat jako se zvláštním subžánrem. A jak je vidno, daří se mu. Stejně jako Mijazaki dokáže oslovit i euroamerické publikum. Tokyo Godfathers jsou tradičním vánočním příběhem plným čekaně nečekaných náhod a šťastných řešení neřešitelných situací. Rozehranou situací bezdomovců, jejichž život je náhle doprovázen sérií lehce zázračných událostí - připomíná Gilliemova Krále Rybáře. Tokijští kmotři se odehrávají jako symbolická paralela k vánočnímu příběhu narození Ježíše Krista. Trojice bezdomovců jako poněkud parodická verze tří králů nachází malé dítě a následně pak hledá a po mnohých ztřeštěných dobrodružstvích skutečně nachází jeho rodiče. Při tom odkrývají a řeší i své životní poměry a události, díky nimž se ocitli na ulici. Dítě jako šťastný amulet je provází zázračnou vánoční nocí, aby jim nakonec poskytlo možnost návratu do "života" a pocitu vlastní hodnoty. I zde stejně jako v předchozích Konových filmech najdeme několik fantazijních scén odehrávajících se jen v představách či ve vzpomínkách hlavních hrdinů. Oproti jim je však tento film mnohem ucelenější, pochopitelnější a „normálnější“. Mezi vánočními příběhy však rozhodně vyniká svým bláznivým kouzlem blízkým právě Gilliemově poetické linii tvorby. Tím je mi toto dílko osobně velmi blízké a sympatické. (07.06.2004)

Na první pohled to vypadá, že Satoshi Kon natočil další typický vánoční příběh o lidech, kteří, ač jsou bez domova, mrznou a hladoví, mají srdce stále na pravém místě. Jenže Tokijští kmotři určitě nejsou tím nevinným filmem pro celou rodinu, Satoshi Kon je jedním z těch, kteří se snaží vyvrátit nesmyslnou pověru, že animovaný film musí být určen jen těm nejmenším. Menší děti bych k obrazovce určitě nelákala. Nenajdete v něm totiž tančící zvířátka a černobílé schematické postavy. Připravte se spíše na notnou dávku hořce černého humoru, rozporuplné postavy a závažná témata dnešní společnosti. Ti, co alespoň trochu znají japonskou kinematografii (a obzvlášť anime), nebudou překvapeni, když napíšu, že i přesto je Konův snímek milým pohlazením. 4 a ½* (13.09.2006)