Entr'acte
Intermission
Obsahy(1)
"Jde o skutečnou mezihru, přestávku v nudě monotónního života, plného obludného a směšného obdivu ke konvencím," řekl tvůrce scénáře Francis Picabia. Krátký film natočil po svém debutu PAŘÍŽ SPÍ René Clair a uplatnil v něm prvky dadaismu, který už byl tou dobou před svým zánikem. Přestože je tato inspirace přiznaná (mj. ve filmu vystupují slavní dadaističtí umělci Man Ray a Marcel Duchamp), o dadaistické vyznění se vedou spory. Film totiž nepůsobí zcela samoúčelně a má i jistou dějovou linii. Clair využívá již ve své rané tvorbě typické prvky svých pozdějších snímků, lásku ke komice, poetičnost a fascinaci pohybem.
V první části vidíme Picabiu a Erika Satieho (tvůrce hudby) při manipulaci s dělem, z něhož je nakonec vystřeleno. V další pak dva šachisty, jimž hru překazí vodní příval. Vše vrcholí v desetiminutové honičce truchlících za pohřebním vozem. Z převržené rakve nakonec vylézá živý eskamotér, který je nejspíše poctou G. Méliesovi. Děj je vázán asociativním střihem na základě podobnosti obrazů na plátně, což má posílit dojem hravosti.
Snímek byl poprvé promítán jako skutečná mezihra Picabiova baletu Zrušené představení a velké překvapení způsobil také na matiné avantgardního umění v Berlíně v roce 1925. Obnovené premiéry se pak dočkal roku 1974 v Cannes.
(Hwaelos)
Recenze (30)
Po formálnej stránke revolúčnosti je to taký malý, farncúzsky "Muž z kinoaparátom" vyjadrujúci hlavne radosť zo života, hranie sa s rytmom, oslobodením pohybu od akýchkoľvek fyzikálnych obmedzení. Navyše v druhej polovici (naháňanie vozu s rakvou) vďaka až dadaistickému humoru je to aj veľmi zábavné. Nehovoriac o samotnom konci, v ktorom jeden z účinkujúcich prerazí filmové plátno s nápisom KONIEC, ale vzäpatí je niekým iným stiahnutý naspäť do sveta filmu, jasne mu tak naznačujúc, že jeho konanie je prípustné iba v intenciách filmového sveta, ktorého je Medzihra živou a nesmierne hravou esenciou. ()
Clairova Mezihra měla doprovázet Picabiův balet "Dnes se nehraje" na představení Švédského baletu. A ono se opravdu nehrálo. Provokující humor škodolibě napalující "inteligenci" byl jednou z částí dadaismu, kam již zmíněná Mezihra patří. Vždyť Francis Picabia, jeden z předních členů tohoto hnutí, sepsal scénář, z něhož Clair abstrahoval a dotvořil ho. Vzniklo tak nečekané, mystifikátorské dílo, stavící hlavně na své briskní vizualitě, poezii plynutí. Facka pro všechny, kdo chtěly toto dílo interpretovat, zařadit, logicky vysvětlit. Styčné body se tu sice dají najít, přesto se jedná především o pocitovou záležitost. V "první části" můžeme spatřit samotného Picabiu, Mana Raye či Marcela Duchampa - svérázná grotesknost jejich výstupů pak rozehrává "druhou část" - pohřební. Vůz s rakví tažený dromedárem, za ním bizarně pochodující průvod. Vůz se dostane do zběsilé rychlosti, lidé za ním utíkají. Fantastické komično, které z každého záběru sálá, se později uplatnilo i v režisérových pozdějších filmech. ()
Prvotní očarovaný, rozverný, uvolněný a pozvolný přístup člověka k roztodivným jevům až surreálně tajuplného života střídá po pádu z výšin vřazení do davu a čím dál zběsilejší, tísnivější, technokratičtější a kostrbatější úprk se sklopenou hlavou za čímsi absurdním, aniž by se vůbec stihl vytvořit prostor pro reflexi a porozumění, až nakonec všichni bez elementárního pochopení čehokoli, stejně nechápaví jako na začátku, jen po tom bezhlavém maratonu uštvaní a rozlámaní, zase jako kouzlem zmizíme. *** Možná to takhle vidím jenom já, ale pro mě je tenhle krátký film dílem s poměrně zřejmým, hořkou ironií prodchnutým poselstvím o člověčím míjení se s darem a zázrakem života, v němž prvky dada a poetismu slouží toliko k vytvoření transcendentální atmosféry v kontrastu s trýznivým nenapojením lidských bytostí na její živný proud, jež člověčí osudy zhusta věrně provází od marnosti počáteční k marnosti finální. *** ()
Je to vlastně hrozná volovina, ale tak vtipná a rozkošně praštěně dadaistická, že mi prakticky nedala jinou možnost než se bavit. Nadšení tvůrců je téměř hmatatelné a natáčení muselo být ještě o třídu vtipnější než jeho výsledek. ()
Suverénny surrealistický tanec asociácií a krásy, ktorý má pomerne jednoducho čitateľný príbeh. Vraj nemožné? Opak, priatelia, René Clair zachytáva harmonický súlad pohybu plný spomalených záberov, kombinovanej montáže, zvláštnych pozičných uhlov a detailov. Počas krátkeho filmu sa vynárajú obrazy a metafory ako balet, priateľská hra, cirkusová manéž, delo, holub vylietavajúci z rozstreleného vajca, vražda, muž v ženských šatách, horská dráha, strechy domov, svadobné auto, pohreb (pohrebný voz ťahá ťava), bežiaci dav (druhý raz s detailom) muž v krabici na kolieskach, postavičky s nafukovacími hlavami, obrátená tvár a asi najzaujímavejšia vec, ktorú však nebudem prezrádzať, pretože je nádherným záverečným súznením všetkých formálnych a obsahových aspektov. Niektoré scény boli jednoducho paráda. 90% Video tu. ()
Působivá absurdní černá komedie s tolika nápady, až hanba srovnávat se současnými taky režiséry. Okouzlil mě nejen pohřební průvod, který překypuje nápady od samého začátku až dokonce, ale i roztomilý primabalerín. ()
Spočiatku ma film príliš neoslovil, avšak postupom času a jeho neuveriteľným gradovaním si u mňa získal uznanie nielen po vizuálnej stránke, ale aj pre správne načasovanú gradáciu deja, svoj rytmus, extrémnu rapid montáž a vypointovanie príbehu. Pokiaľ niekto nevidel klasicky dejové Clairovovo sci-fi Spiaca Paríž, hor sa na to! ()
Sice tou dobou už byl dadaismus v rozkladu, ale ke konci roku 1924 při uvedení baletu Zrušené představení dada malíře Francise Picabia, jež doprovázely plakáty: "Jestli nejste spokojení, běžte k čertu", byl připraven René Clairem tento film - Entr'acte (mezi-akty). Hrál se postupně o přestávkách programu a ještě před baletem se promítla jeho úvodní část, kde právě Picabio spolu se skladatelem Ericem Satiem, který složil hudbu k celému večeru, vbíhají zpomaleně na scénu a střelí z kanónu rovnou do publika. "Mezihra věří v radost z invence, nerespektuje nic než touhu vybuchnout smíchy," hodnotil poté Clairovo dada Picabio. ()
Šachová scéna se stala slavnou. Vidíme zde všechny nové technické výdobytky filmu, které byly v té době hodně napřed: zpomalené a retrográdní záběry, prolínačky stromů apod. Pohřební průvod veze velbloud, uteče jim, pronásledují ho...prostě bizarní. Vidíme s jako chutí chtěli autoři dada filmu naštvat publikum, zvyklé na tradiční narativní filmy. ()
Viete, kto jediný dokáže rozstreliť puškou vajíčko tak, aby z neho vyletel živý vták? Skúsený strelec či erudovaný ornitológ? Nie, no predsa surrealista. Jediný človek, ktorý môže do filmu napchať čokoľvek. Pohrebný voz má na sebe vence, ktoré sú jedlé, pretože ťava. Je toho samozrejme omnoho viac, ale keď už sme pri tom škatuľkovaní, rozmýšľam, že by predstavitelia tohto žánru, či vlastne umeleckého smeru, mohli usporadúvať nejaký ten pochod. Volalo by sa to Andalusian Pride a jednotliví umelci by tam vykračovali napríklad dole hlavou alebo by sa vznášali za pomoci mihalníc, prípadne neviditeľného rogala. Proste umenie, nejaký problém? Viac takýchto filmov do centier pre liečbu drogovej závislosti. A pacienti budú mať odstrašujúci príklad nadosmrti. Alebo ich to len unudí, ako mňa, pretože podobný sled obrázkov by mi bohato stačilo sledovať na priestore kratšom o dve tretiny. Musím však uznať, že aj keď má tento počin snáď 100 rokov, pôsobí asi iba na 97, na základe čoho som vrcholne nesurrealisticky vyrátal, že mu dám tri hviezdičky. ()
Když je to dada, tak to smysl dávat nemusí? ()
Existuje názor, že Picabia a Duchamp z filmu udělali jakýsi nekrolog za Arthura Cravana, básníka boxera a synovce Oscara Wilda. Cravan, ztělesněné dada, učinil uměleckým dílem především sebe sama. Na útěku před zákopy první světové války se přes Španělsko a USA dostal až do Mexika, odkud chtěl na lodi doplout do Argentiny. Bohužel v listopadu roku 1918 při zkušební projížďce lodí beze stopy zmizel na moři a nikdo ho už nikdy nespatřil. Na břehu nechal svou těhotnou ženu Minu Loy. Ve filmu na Cravana zřejmě odkazuje několik scén: boxerské rukavice, šachisté spláchnutí vodou, papírová loďka, ženské oči prolínající se s mořem a celá scéna s rakví včetně jejího vyvrcholení. Na jednu stranu se mi zdá být celá ta cravanovská interpretace přehnaná, na stranu druhou ty odkazy tam jsou a jsou to jinak docela nevysvětlitelné metafory... ()
Rád bych upozornil na to, že tento film byl natočen pět let před Andaluským psem. Je zvláštní, že některé filmy přejdou do zlatého fondu kinematografie a ví o nich každý a na jiné, třeba i lepší, zajímavější, zásadnější, aby člověk chodil skoro sám ve tři odpoledne do Ponrepa, aniž by o nich kdykoli předtím slyšel. Mezihru si doporučuju sehnat, vzhledem k roku vzniku je to opravdu zajímavé dada pokoukání. ()
Zásadní dílo ()
Zase bych z toho tolik nedělal. ()
10/10 Napady, ktere by dnesim tvurcum vystacily na nekolik filmu tady Clair napasoval do 22 minut - supr! http://www.youtube.com/watch?v=FjFW138iqpc ()
ocenenia : MFF Cannes 1974 - nesúťažný výber ()
Taková příjemná dadaistická blbůstka, která celkem dobře experimentuje a má i pár dobrých nápadů (třeba ten pohřební vůz na horské dráze). Líbil se mi i ten konec, který je vlastně poctou Méliésovi a jeho filmovým kouzlům. Akorát ten běh mohl být o něco kratší, ale jinak se mi to líbilo. 4* ()
Vznětlivé vlasy, náměstí Paříže na jedné šachovnici nebo pohřební vůz na horské dráze... O závěrečné pointě a titulcích už netřeba hovořit. Myslím, že ti, co při pohledu na římsu dostávájí chuť se po ní procházet jako po laně, docení tento film asi nejvíce. Geniální dadaistická hříčka. ()
Nadhledy, podhledy, zrychlovačky, zpomalovačky, změny ohniska, dvojexpozice, vystřelení z diváka i na diváka, vynoření z filmu i zpětné vtažení do něj, převracení na hlavu a hlavně obraz-zrcadlení doby - to vše v 20-ti minutách nabízejí tyto dadaistické kinematografické hrátky, které nejvíce ocení všichni, kdo aspoň trochu experimentovali s fotoaparátem a fotografiemi v temné komoře, začínající kameramani, teoretici a kritici filmu a všichni, kdo mají rádi přestávky mezi děním. Entr'Acte, to jest Mezihra neboli interludium, či spíše interlidium - lidské hemžení: život jako o závod a závod jako o smrt, jednou nahoře, jednou dole jako na horské dráze, kouzla bytí i nebytí a iluze, kterým tak rádi podléháme. Během sledování tohoto snímku se mi vybavovaly Valčík květin, Cesta na měsíc, Muž s kinoaparátem i Naqoyqatsi, Iluzionista i Devět životů Tomáše Katze, což svědčí o jednom jediném - vše je propojeno a vše je řečeno. Začátek přes mezihru přechází v konec, který je začátkem. Svět je dramatické dada, kde tragedie splývá s komedií, smysl se překlápí v absurditu a estetiku rozkládá chaos. Zachovat si vlastní soudržnost a rozum vyžaduje od člověka pragmatismus, idealismus, lhostejnost, odevzdanost nebo ironii a smích. Nakonec však člověk zcela zmizí a zůstane po něm maximálně paměť ve slovech, obrazech nebo věcech. A přesně takovou paměť představuje tento experimentální film, který natočil francouzský režisér René Clair na avantgardní hudbu Erika Satieho za účastí umělců Francise Picabia a Marcela Duchampa, baletního mistra a členů Švédského baletu a jiných umělců, kteří tvořili kompars. Film je ztělesněním nebo přesněji zvizuálněním dadaistického pojetí umění. Umělci-dadaisté usilovali o radikální změny - na místo tradičního individualistického umění přebývajícího ve věži ze slonoviny mělo přijít umění otevřené realitě, kde umělec "likviduje v sobě své osobní, nejniternější tendence". Realita se má projevit sama a k tomu se nejlépe hodí technika koláže Tak vznikla fotomontáž, kdy fotografický materiál prochází metamorfosou ukazující, jak se v procese rozkladu skutečnost zázračně obrozuje v novém díle. Mezihra je skutečná koláž, která vznikla složením obrazů a hudby, přičemž Erik Satie složil hudbu k filmu pouze na základě synopse s udáním chronometráže každé epizody, kterou mu na poslední chvíli dodal René Clair. Erik Satie se přitom řídil jen vlastními představami o ještě nenatočeném filmu a specifikou kinematografických prostředků včetně rytmu a pohybu v záběru. Skladba filmu, který se skládá z množství podobných fragmentů reálnosti, a struktura hudebního doprovodu,, ve kterém se mnohokrát opakují motivy s minimální změnou, se tak ukázaly být skoro zázračně rovnoběžnými a sladěnými. Erik Satie použil v kinematografii svůj oblíbený vynález - Furniture music (francouzsky musique d’ameublement), z které se zrodily minimalismus i ambientní hudba (http://cs.wikipedia.org/wiki/Minimalismus_(hudba) + http://cs.wikipedia.org/wiki/Ambientn%C3%AD_hudba). Paralelní sled obrazu a zvuku mnohonásobně zesiluje celkové působení filmu, ačkoliv divák nevěnuje hudbě nijak zvláštní pozornost. Satie se tak i ve filmové hudbě hned napoprvé projevil jako novátor a zvěstovatel tzv. rezonanční metody střihu. ___ Film má dvě části: první je krátký Prolog, který se promítal během ouvertury baletu Erika Satieho "Reláche", což znamená "Představení zrušeno"; druhá zhruba 18-minutová část " Entr'Acte" (Mezihra) se skutečně promítala během nebo spíše místo přestávky mezi dvěma dějstvími baletu. Dnes obě části tvoří jediný film. Pokud dáme dohromady dadaistický zámysl, koncepci baletního představení "Reláche" a experimentální surrealistický charakter samotného filmu "Entr’acte", pak živelně vzniklý výsledek - "Mezihra zrušeného představení" - lze označit jako dadaismus na druhou, který ještě více zesiluje absurditu celého představení. () (méně) (více)