Proces

Již roku 1882 bylo možno číst i na dveřích haciendy starosty té nejzapadlejší maďarské vísky hokynářský výnos „Židům a psům vstup zakázán“. Na počátku filmu žije židovská obec s občany křesťanského vyznání ve vesničce Titsa-Eszlar v poklidné symbióze. Mladá dívka Irena nenamítá nic proti prosbě rabína Scharfa, aby se o šábesu, kdy nesmí Žid sáhnout na práci, obtěžovala přenést mu sedmiramenný svícen ze stolu na metr vzdálenou skříň. Obě komunity nemají důvod k vzájemné nenávisti – alespoň prozatím. Když však Irena zcela beze stopy zmizí, kdosi si vzpomene, že ji viděl tehdy a tehdy vstupovat do Scharfova domu. Někdo jiný připojí zaslechnutý dialog mezi Scharfovými malými dětmi o tom, jak kdosi zařezával slepici na polévku košerákem a krev chytal do jakési nádobky. Výsledkem beznadějného pohřešování Ireny je slátaná historka o svědky spatřené rituální vraždě, jíž se Židé dopustili na ubohé Ireně přímo na oltáři v synagoze, kde jí košeráckým nožem prořízli hrdlo a její krev chytali do mísy. Přes noc je vysloveno proti Židům coby komunálnímu celku nesmyslné obvinění a zahájeno „vyšetřování“ nacionalistickými vlastenci, používajícími drsné zatýkací, donucovací i výslechové prostředky. Film obsahově připomíná pozdější "Kladivo na čarodějnice" Otakara Vávry. (Renesco)