Hranice

"Ale válka přece skončila !!" - "Války nikdy nekončí.." Ve své podstatě platí Hranice za překrásný film s poselstvím, které však může jen těžko padnout na úrodnou půdu, vášnivého a všestranného filmaře, režiséra, dokumentaristy a pravděpodobně jednoho z nejslavnějších kanadských kameramanů, byť se tedy narodil v Kašmíru v Indii, Vica Sarina, který, jak je už u tohoto laskavého muže zvykem, prostřednictvím svého koprodukčního historického velkofilmu, ano, takhle si ho zřejmě představují Javoři, s naprosto symbolickým názvem Partition, zde by se dalo znovu velmi dlouho debatovat o názvu, po němž sáhnul tuzemský distributor, tentokrát však nebudu překvapivě nikomu spílat, protože ona primární myšlenka zůstala de facto zachována, divákovi vypráví příběh velké lásky, která se neptá, lásky, kterou nezajímá barva kůže, původ, ani náboženství.. Herecky se zcela zákonitě nejedná o nic výjimečného, na druhou stranu však charismatický Jimi Mistry jako Gian Singh, nádherná Kristin Kreuk jako Naseem i čarodějka Neve Campbell, která paradoxně právě zde ukazuje, že skutečně umí hrát, dokonale vystihují archetypy, které ztvárňují.. Vic Sarin, ne, fakt se nejedná o objevitele známého nervového plynu, si tentokrát zjevně ukrojil příliš velké sousto, nicméně jen na první pohled, když se mimo režie snímku postavil také za kameru, to by si snad ostatně dnes už ani nedokázal odepřít, která se svojí malebností a nezřídka i poetičností, když pasáže v řepkovém poli, s mytím barev z tváře či Naseeminým tancem v dešti prostě učarují, navozující atmosféru Indie rozhodně patří k těm nejvýraznějším kladům Partition, chtěl mít totiž nad snímkem, který se ho osobně silně svým tématem dotýká, co největší kontrolu, a to však nakonec lze paradoxně vnímat i jako zásadní bolístku filmu, když prostě nedokázal spolu s Patriciou Finn scénáři vtisknout dostatek věrohodnosti, repliky často vyznívají pateticky, zženštile a uplakaně, stereotypní až umanutě umělohmotné charaktery postrádají jakoukoliv hloubku, a tak i u jejich (ne)motivací absentuje jakákoliv logika, a rozhodně i přílišné, chce se mi říct až bollywoodské, k čemuž se však ještě vrátím, zploštění obtížné doby by mohlo jasně dokazovat jejich scénáristickou nezkušenost a nevyzrálost, která by samozřejmě mohla korespondovat i s tím zde většinou proklínaným finále !! Nicméně opak je pravdou, Sarin totiž svůj příběh natočil jako velezkušený tvůrce zcela v duchu bollywoodských tradic se spoustou jeho základních rysů i motivů, ať už celkovou melodramatičnost, prvky ztracené rodiny, rozzlobených rodičů, politického útlaku, důrazu na rodinné hodnoty a především děti a v neposlední řadě i pohodlných náhod jako hybatelů děje a prostředků pro očekávané zvraty, a konvencí naprosto si vědom faktu, jak moc si právě ta indická kinematografie získala v Severní Americe na oblibě, zároveň ho však ozvlášťňuje upozaděností lehce rušivých vlivů, mám samozřejmě na mysli tanec a zpěv jako alfu a omegu audiovizuálu bollywoodu, které nahrazuje naprosto fantastický soundtrack hudebního génia Briana Tylera, který se nikdy nezdráhal vlézt do jakéhokoliv projektu, a dodává mu tak jakýsi punc dvojdomosti, díky níž lze nakonec Partition jen velmi těžko zákonitě považovat za filmařinu pro Evropana snadno stravitelnou.. (25.05.2014) (méně) (více)