Zemlja
Earth
Režie:
Alexandr DovženkoScénář:
Alexandr DovženkoObsahy(1)
Poslední Dovženkův němý film je i vyvrcholením slavné epochy sovětské kinematografie. Analýza třídního boje při kolektivizaci vesnice je tu podána s neobyčejnou silou poetického vidění. Dílo proslavilo svého tvůrce na celém světě a bruselská konference filmových historiků v r. 1958 je zařadila mezi nejlepší filmy v dějinách kinematografie. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (29)
Země není žádným poetickým skvostem nýbrž prachobyčejnou agitkou, ve které jsem lyriku hledal usilovně a bohužel neúspěšně. Dovženko v první půli drtivě selhává ve vykreslení jakékoliv postavy (i když v kolektivních filmech je to s individualitami na štíru), která se na plátně objeví, aby se po brilantním industriálním intermezzu odpíchl k výraznému kvalitativnímu skoku, který však už nedokáže dramaticky udržet a celkově tak celý film působí nekonzistenčním dojmem. Bývalý malíř spoléhá na efekt neustálých detailů obličejů prostých obyvatel a vzhledem k nemněným situacím a stálému prostředí, jemuž se paradoxně nedostává prakticky žádný prostor, se dostavuje bolestný stereotyp a nudný stereotyp. Bruselští staříci v tom viděli asi něco lepšího... ()
Země – je dvojí. První, tajemná v záchvěvech stébel a listí, Máchova kolébka i hrob, osamělá hvězda na Ptolemaiově dětské mapě protkávaná melodií sfér. Druhá, Dovženkova, připravená k zužitkování, vyměřená zeměměřičem K., který po tom, co ho vyrazili ze Zámku propadl revoluci. Země rozrývaná traktory, země jako výrobní prostředek pro fanatismus dobromyslných mužiků. Tvář – je dvojí. První, zjevení bližního, jiný svět, který objevujeme očima na plachtách víček, klidné rozlohy oceánu jemné pleti nebo zvlněné moře vrásek. Bílá stopa v černé noci. Druhá, Dovženkova, strnulá v grimase, je to pomník, monument, který se drolí a rozpadá, obtočený pýrem ideologií. Lidé – jsou dvojí. První, v rozhovoru nad vyhlazeným březovým stolem, nad panákem vodky, do kterého spadl celý svět, a který proto vidí nevinně a matně. Nevidí ty druhé, ty Dovženkovy, věšáky na hesla, rudé plakáty s interpunkcí ražené agitkami. Jednolitou masu, ničivou moc. Smrt – také je dvojí. První, pravoslavná, vzepjatý oblouk těla mezi svícemi chrámu anebo tichý hrob v prsti s prostým křížem a veršemi: „Ty rozsévači rádlo uchovej, až bude po žních my tě zavoláme.“ A ta druhá, Dovženkova, zválená a mstivá, vyčítavá, ta která má proč strachy ohlížet se zpátky a které tancuje do hrobu za zpěvu, ale spíš za řevu proletářské party. „Oni své rádlo neuchovali...“ A potom Obrazy – i ty jsou dvojí. Ty první, pomalé, tekoucí dálky, které se mírně přelévají z jednoho do druhého jak mléko na prahu pro toulavé kočky. Které zpomalují čas, aby ho vlily do našeho nitra. A ty druhé, ty výbušné, agresivní, brutální, které si berou a neptají se. Které se srážejí jak býci, jako třídy a které rvou zkrvavené srdce z našeho těla. To je montáž. To je Rusko v roce 1930. To je Ejznštejn a to je Dovženkova Země. ()
Souhlas s Tsunami_X . Nic zvlášního než agitka na rozorávání mezí na Ukrajině novým traktorem, jenž symbolizuje tehdy novou dobu, to není. Dlouhé záběry na obličeje k zachycení emocionálnch hnutí, dále záběry na zachvívající se slunečnice, vlnící se trávu a zrající jablka - zde mi to dojem nějaké poetiky nenavozuje. V jakých bolestech se ta nová doba rodila ukazuje tragický konec(nikoli filmu) traktoristy Vasila. Velmi mne překvapily tři záběry té nešťastné nahé ženy, jelikož obnažené scény jistě nebyly tehdy ve filmech SSSR zdaleka běžné. Tento černobílý němý film asi stojí za zhlédnutí, je to určitý dokument své doby, avšak já ho již znovu spatřit nemíním. Dále hrají Semjon Svašenoko, Pjotr Masocha, Stěpan Škurat, Jelena Maximova, Nikolaj Nademskij. ()
Dovženko spojuje témata narození, smrti, sklizně, pokroku a solidarity a mrtvý mladík je spojen se zemí, kterou tolik miloval. [8/10] (VUFKU) (Němý, čb. /// Kamera: Daniil Děmuckij /// Hudba: Lev Revuckij (restaurovaná verze)) [1001 FILMŮ, KTERÉ MUSÍTE VIDĚT, NEŽ UMŘETE] ()
Ako sezónny alergik som možno nedokázal zdielať tú pravú zberačskú vášeň robotníčok na poliach pri zbere úrody v nádhernom slnečnom počasí, následnú montáž, ukazujúcu výrobný proces chleba v továrni to napravil:). Zem je klasický film pre študentov filmových škôl, ktorý by si "normálny" divák nepustil ani omylom a ktorý nemá "to" navyše, čo robí aj dnes divácky príťažlivými filmy Sergeja Ejzenštejna, avšak jeho filmová reč je veľmi silná a originálna aj napriek silnej propagandistickej aure. Dlhé detailné zábery na tváre, keď čakáme, kto čo povie, ako vo Vtedy na západe, množstvo symboliky v detailoch a celkoch krajiny, ľudí, rastlín (slnečnice- korene v zemi, otočené k slnku- previazanosť), ovocia a zvierat. Mŕtvy človek v zábere pod slnečnicami, tie pod oblohou, každá zložka zaberá zhruba tretinu plátna. Záber a protizáber naruby, keď prvá postava je braná od chrbta. Celok oblohy, kde v kútiku v rohu stojí postava a udáva mierku. Zem už dnes príbehom skutočne nezaujme, divákova sústredenosť na technickú stránku mu však môže výrazne pomôcť zvýšiť zážitok z jej sledovania. ()
Šest let před shlédnutím celého snímku jsem viděl krátkou ukázku ze samého začátku, která, byť oplývající komickým dialogem (Umíráš? - Umírám. - Tak umírej.) působila poměrně poeticky. Samotný film mi však příliš poetický nepřišel a snímek oproti jiným klasickým dílům sovětské montážní kinematografie dost zaostává. Působivá byla snad jediná sekvence, ve které se prolíná dav vesničanů doprovázející zesnulého B/Vasila, modlícího se popa, kulaka ryjícího hlavou v zemi a záběry nahé ženy zmítající se v místnosti (?). ()
Když pominu tu strašlivě patetickou propagandu kolektivizace, kterou jednoduše "Země" je, zůstává mi krásný lyrický film. Hodně se toho napsalo o tom, jak Dovženko inspiroval Tarkovského, Paradžanova či Iljenka, já bych jeho vliv posílený zkušeností s výše zmíněnými umělci viděla i ve filmech režiséra Ivana Mikolajčuka, nejvíc asi v "Babylonu XX. století". ()
Země není tím, čím se snažila být. Místo vyznáním lásky k ukrajinské přírodě je agitační chybou, která si hraje s prvoplánově oslavnými symboly. Harmonicky koloběh života (a smrti) ve vesnickém světě, narušený příjezdem nového traktoru (úmorná davová scéna „Už jede, už jede!“ - nechť se zapíše mezi moje nejneoblíbenější), má sice znázorňovat střet kolektivizace a poklidného bytí vesničanů, nicméně jako samostatné umělecké dílo na mě tahle racionální analýza nepůsobí ani za mák. Věřím, že Dovženkova snaha o lyričnost měla příběhu dodat hloubky, jenže on nevyužívá ani tohohle potenciálu. Dobře, přeháním, ale co bych měla jiného dělat, když narozdíl od jiných němých ruských klasik mi Země nic nedala, ba spíš vyvolala panický úděs nakonec: Jak může být země stejně klidná, po všem tom běsnění, jehož byla svědkem? Filmová Země je fatálně, věčně dokonalá. ()
Přišlo mi to hodně zvláštní. Film od ruského "montážníka" Dovženka má vizuální sílu a v sobě něco magického. A také banální dobově tematickou zápletku - do vesnice přijíždí traktor a začne orat pole. Dovženko se prostě plně oddal do služby Stalinovi. ()
Zemi bylo stalinisty vyčítáno panteistické vidění, což myslím není tak od věci, základní idea určitého rolnického svázání s půdou je rozpoznatelná celkem rychle (symboly ovoce, slunečnic, umírání a rození), i když je narušována generačním konfliktem. Je-li Ejzenštejn bojovný intelektuál, Dovženko je idylik a nová technika je pro něj jako humanistu pomocí, nikoliv zbraní. Zde začíná poetický proud sovětské kinematografie, mezi Dovženkovy žáky a pokračovatele patřili Abuladze, Paradžanov i Šepiťkovová. ()
Agitační film ve kterém se nemluví. ()
Poetika až v morku kostí. Pomalý, netradičný, občas skľučujúci, občas optimistický. Príchod traktora, je natočený a zostrihaný pomaly ako akčná scéna. ()
Sice je to agitka jako řemen, ale přesto nemůžu filmu upřít kouzelnou poetičnost na počátku, která mi v náznacích připomněla Romanci pro křídlovku, zajímavou kompozicí záběru, ve kterých je ona Země zmíněna v titulu potlačována ve prospěch nekonečné oblohy i občasné pohyby kamery, které mají svůj účel. Některé pasáže se mění v obrazové symfonie (hlavně ta se žacím strojem) a závěr v hotové montážní orgie alá Ejzenštejn, které na mě měli hluboký dopad, i když mi nebylo Basila, který celý snímek působil jako šílený fanatik, ani trochu líto. Nejlepší je se nechat unášet formou a sílou obrazu a veškeré dění a jednání postav hodit za hlavu, o nic tím nepříjdete. ()
Zajímavé propojení života a smrti, nového a starého, člověka a přírody. Tohle se jen tak nevidí. Na první pohled se bude zdát, že je to agitační film, a možná i trochu je, ale je třeba si uvědomit, že i sovětská cenzura si na něm smlsla. Dovženko natočil snímek, který je o životě, je o těžkém údělu. Propojení s přírodou není ekologickým výkřikem, ale přirozeným souzněním. ()
Toto je další němý film, který se mi moc nelíbí. Země mi nedokázala přinést nic nového. Příběh mě nebavil a nezaujal. Prakticky je to jen o třídním boji, kolektivizaci. Další sovětská agitka, ale i ty se dají dělat dobře (viz Křižník Potěmkin). Film, na který se těžko podívám znovu, ale ze solidarity se staršími ceněnými díly dávám dvě hvězdy. ()
Když jsem v jednom červnovém týdnu pobýval (služebně - závod na výrobu tiskových strojů) v Jejsku, na kose Azovského moře, utrhl se tam kus břehu. Šel jsem se podívat na profil odtržené země a odhadl mocnost černé země na 7 metrů. To jediné - a samozřejmě boj o tuto zemi - mi evokovala Dovženkova filmová sekvence výroby chleba. Dovženkovi byl vytýkán nejen panteismus, ale také expresionismus. Přitom obé ne zcela právem. Nikde jsem nepocítil skutečné "zduchovnění se" s přírodou (spíše tu šlo o prostředky k jejímu dobývání), a ruský expresionismus je jiná kategorie než německý. který je mi přece jen mnohem bližší. Ukrajina a její půda byla, je a bude zaslíbenou zemí pro Rusi (panslavismus) i pro Němce (Drang nach Osten). Vždyť další epizoda armagedské bitvy o Ukrajinu začala před nedávnem. ()
Země Alexandra Dovženka je údernou výpovědí o časech násilné kolektivizace a industrializace v SSSR (konkrétně v jeho ukrajinském rodišti, s nímž byl jako tvůrce úzce spjatý), avšak z pozice rutinní ideologické agitky film vyzdvihuje především nápaditá montáž, lehce fantaskní nálada a v neposlední řadě Dovženkův zájem o člověka. Dovženko točí docela jinak než ostatní tvůrci sovětské montážní školy. Řeč je zejména o rozdílu mezi ním a Ejzenštejnem. Přes zcela rozdílnou poetiku i formalistický přístup k filmovému médiu, je však stejně jako Ejzenštejnův Křižník Potěmkin, i Dovženkova Země od začátku do konce strhující podívanou. ()
ocenenia : Bruselská anketa (vznikla v roku 1958) - 10. miesto ◘◘◘◘ MFF Benátky 1932 - Súťažný výber ◘◘◘◘ užívateľ Artran (klobúk dole pred Jeho komentárom) je väčší lyrik, ako Dovženko so svojou Zemou.... samozrejme, vo filme je lyriky veľa, krásnych "obrazov starého sveta" rovnako, ale všetko sa mi to zdá zneužité, zprznené, zneuctené.... viem, každý filmár to mal vo vtedajšej dobe ťažké, ale to si potom radšej pozriem Ejzenštejnove veľkolepé štylizované epopeje, a nie Dovženkovu snahu lyrizovať traktor.... a až cynicky znie konštatovanie, že za dva roky od tohto filmu vypukol na Ukrajine hladomor...... Ponúka sa však ešte jedna možnosť, ktorá by Dovženka očistila, a to síce začiatočné a záverečné podobné zábery, ktoré akoby nahovárali, že to, čo sa stalo medzi nimi bolo z pohľadu prírody nepodstatné, pretože všetko ľudské dianie, akokoľvek šialené, je iba ako búrka ktorá sa preženie a pominie... človek (a jeho dejiny) sa stáva zemou, nie opačne! ()
Nejaka bruselska konferencia filmovych teoretikov a ynteleguanov vyhlasila toto Dovzenkovo dielo zemlja 1930 za jeden z najlepsich filmov kinematogarfie. Ani hovno, teda pardon, chcel som napisat ze zasadne nesuhlasim! Este ked sa to stalo u Jasudziro Ozu-a a jeho filme Tokyo Monogatari 1953 - taxom suhlasil, lebo Ozu bol velikan nielen japonskej, ale aj svetovej kinematografie. Plus netreba pochopitelne zabudat na Wellesovho Obcana Kane-a. No a par slov k tomuto : prachobycajna sovietska probolsevicka agitka, ktora zobrazuje zidealizovanu Ukrajinu a uplne sa vyhyba cervenemu teroru a hrozam, ktore stalinisticky odludsteny rezim prevadzkoval na Ukrajine. Vizualne je to aj na urovni, ale nemam rad sovietske neme filmy a prilis nudne to je, dejovo uplne do przadna vyfuci : 46 % ()