Režie:
Bob DylanScénář:
Sam ShepardHrají:
Bob Dylan, Harry Dean Stanton, Joan Baez, Sam Shepard, Ronee Blakley, Arlo Guthrie, Jack Baran, Allen Ginsberg, Peter Orlovsky, David Mansfield (více)Obsahy(1)
Dylanův režijní počin "Renaldo and Clara" je surrealistickým vyprávěním o vztahu k jeho rock'n'rollové personě a k ženám. Příběh o tom, jak si divoký a neotesaný Renaldo a tajemná femme fatale Clara k sobě hledají cestu skrze bludiště z bývalých vztahů, hudby a sociálních indicentů, se ve své narativní struktuře silně inspiroval snímkem Děti ráje (1945). Fiktivní příběh s reálnými základy je poskládán z dokumentárních záznamů z Dylanova koncertního turné "Rolling Thunder Revue" a z hraných pasáží s naznačeným symbolickým příběhem o hledání opravdové lásky. Tento příběh je v polovině narušen dokumentární vsuvkou o případu Rubina "Hurricane" Cartera, boxera, který byl nespravedlivě obviněn a odsouzen z vraždy, za jehož osvobození se Dylan a jeho přátelé osobně zasazovali protestními akcemi.
Ve filmu účinkují zejména neherci z hudebníkova okruhu blízkých přátel, mezi nimi jeho bývalá přítelkyně, písničkářka a aktivistka Joan Baez (zde představující enigmatickou ženu v bílém, do které se projektují všechny jeho bývalé lásky a aféry), jeho tehdejší manželka Sara Dylan (v roli Clary, která se v průběhu filmu potýká s bývalými vztahy, které jí prozatím brání spočinout v náručí opravdové lásky), nebo beatnický básník Allen Ginsberg (v roli Otce, který při recitaci svých textů i ve fiktivních situacích konfrontuje své vnitřní démony). Film měl být také poctou Dylanově první ženě Saře, jejich manželství ovšem už v době filmu procházelo krizí (také kvůli Dylanově sukničkářství) a ještě před dokončením filmu skončilo rozvodem.
Film měl ve své původní verzi čtyři hodiny, ovšem dočkal se promítání jenom v několika málo amerických městech a potom byl z kin stažen. V Evropě se tato čtyřhodinová verze jednou vysílala v televizi, odkud pocházejí nejrůznější pirátské nahrávky, které putují mezi sběrateli dylanovských perliček. V roce 1978 Dylan svolil, aby se do distribuce dostala zkrácená dvouhodinová verze, která sestávala zejména z koncertních záběrů a vynechávala většinu dějových pasáží. Kritika Dylanův pokus ustanovit se jako (experimentálního) režiséra nepřijala, pro skalní fanoušky může být zajímavé, co Dylan v jedné fázi svého života považoval za zásadní. (Morien)
(více)Recenze (2)
Dylan si buduje časoprostor podle starých dobrých pravidel experimentálních filmařů, střihy u něj vznikají podle logiky obsahu a nikoliv lineárně nebo kauzálně nebo jak se to vlastně jmenuje, a nejspíš právě proto film tak katastrofálně pohořel, protože běžní diváci nejsou připravení na to číst film takovým způsobem, a filmoví kritici nemají už vůbec žádnou intuici, hihi. Rozhovory a události, které se dějí někde jinde a v jiné době, jsou sestříhány do podoby mozaikově ucelé výpovědi, jestli lze tahle slova napsat za sebe. Přestože si to nese jakousi "dada" nálepku nesrozumitelného filmu, při soustředném pohledu je vidět, že Dylan vlastně jen ilustruje svoje písničky a myšlenky obrazovým doprovodem, někdy dokonce hodně doslovně, jako když na koncertě zazní část textu "když se ti ztratí vlak" a on z toho přestřihne na houslistku, kterak "ztracena" bloudí v zákulisí a hledá si cestu na jeviště. Podle jednoduchého klíče si tak míchá koktejl z žen, indiánských legend, hudby a poezie, působí to vlastně až začátečnicky, ale taky jako někdo, kdo se snaží rozšířit svoje obzory, což je podle mě vždycky záslužná činnost. Navíc projevuje docela jedinečný zvrácený smysl pro humor, a nebo by to mohl být projev jeho bezohlednosti a absenci "lidskosti", o které jeho odpůrci v jeho případě často mluví. Osobně se ovšem přikláním k tomu humoru. Poslední půlhodina je potom sestříhaná hodně, hodně vtipně, když ho holky spolu tepou bezeslovnými úsměvy a on musí utíkat za básníkem na hřbitov. Vymění svoji velkou lásku za koně. Nechá prostitutky dlouze a smyslně svádět homosexuála. S Ginsbergem si na hřbitově povídají, čí všechny hroby už kde ve světě viděli, a Dylan to zakončí prohlášením, že sám chce skončit v neoznačeném hrobě. Plus "Rolling Thunder Revue" podle mě patří k jedněm z těch nejlepších živáků od Dylana, takže se to i dobře poslouchá. Zkrátka, Dylan z tohoto filmu vychází jako krutější a chytřejší, než jsem si o něm doteď myslela. ()
Těžce sledovatelné a extrémně dlouhé experimentální bludiště jednoho z nejgeniálnějších básníků a hudebníků všech dob. Dylan zpívá, Dylan hraje na kytaru, Dylan hraje na harmoniku, Dylan se směje, Dylan miluje, Dylan filozofuje, Dylan dumá, Dylan jezdí na koni, Dylan shání trávu a to všechno a mnohem víc proložené jistým dějem, který nemá děj (?) a působí spíše jako jakýsi odkaz na to, co se Bobovi děje v hlavě a jak se mu to míchá s realitou. Alespoň tak to působilo na mě. Každopádně koncertové scény samozřejmě naprosto famózní (Tangled Up In Blue a One More Cup Of Coffee jsou absolutní šperky) a potěšila i skvělá Diamonds And Rust od Joan Baez. Této stránce nemám tedy co vytknout (ikdyž tvoří sotva jen polovinu filmu). Té druhé (experimentální a filozoficko-romantické) bych vytknul jenom to, že v mnoha scénách se zdá naprosto nezajímavá a divák si říká "Proč to tam kurva je?".... ale hádám, že to byl účel, všichni (fanoušci) vědí, že je to složitá osoba, co ráda trollí. Nicméně po tomto skvostu jsem si opět utvrdil, že Dylan je opravdu spektakulární osobnost a jediný, kdo plně jeho myšlení pochopí, bude jen on sám (pokud vůbec). ()