poster

Renaldo and Clara

Drama / Dokumentární / Hudební / Experimentální

USA, 1978, 232 min (Director's cut: 122 min)

  • Beckett51
    *****

    Těžce sledovatelné a extrémně dlouhé experimentální bludiště jednoho z nejgeniálnějších básníků a hudebníků všech dob. Dylan zpívá, Dylan hraje na kytaru, Dylan hraje na harmoniku, Dylan se směje, Dylan miluje, Dylan filozofuje, Dylan dumá, Dylan jezdí na koni, Dylan shání trávu a to všechno a mnohem víc proložené jistým dějem, který nemá děj (?) a působí spíše jako jakýsi odkaz na to, co se Bobovi děje v hlavě a jak se mu to míchá s realitou. Alespoň tak to působilo na mě. Každopádně koncertové scény samozřejmě naprosto famózní (Tangled Up In Blue a One More Cup Of Coffee jsou absolutní šperky) a potěšila i skvělá Diamonds And Rust od Joan Baez. Této stránce nemám tedy co vytknout (ikdyž tvoří sotva jen polovinu filmu). Té druhé (experimentální a filozoficko-romantické) bych vytknul jenom to, že v mnoha scénách se zdá naprosto nezajímavá a divák si říká "Proč to tam kurva je?".... ale hádám, že to byl účel, všichni (fanoušci) vědí, že je to složitá osoba, co ráda trollí. Nicméně po tomto skvostu jsem si opět utvrdil, že Dylan je opravdu spektakulární osobnost a jediný, kdo plně jeho myšlení pochopí, bude jen on sám (pokud vůbec).(25.2.2016)

  • Morien
    ****

    Dylan si buduje časoprostor podle starých dobrých pravidel experimentálních filmařů, střihy u něj vznikají podle logiky obsahu a nikoliv lineárně nebo kauzálně nebo jak se to vlastně jmenuje, a nejspíš právě proto film tak katastrofálně pohořel, protože běžní diváci nejsou připravení na to číst film takovým způsobem, a filmoví kritici nemají už vůbec žádnou intuici, hihi. Rozhovory a události, které se dějí někde jinde a v jiné době, jsou sestříhány do podoby mozaikově ucelé výpovědi, jestli lze tahle slova napsat za sebe. Přestože si to nese jakousi "dada" nálepku nesrozumitelného filmu, při soustředném pohledu je vidět, že Dylan vlastně jen ilustruje svoje písničky a myšlenky obrazovým doprovodem, někdy dokonce hodně doslovně, jako když na koncertě zazní část textu "když se ti ztratí vlak" a on z toho přestřihne na houslistku, kterak "ztracena" bloudí v zákulisí a hledá si cestu na jeviště. Podle jednoduchého klíče si tak míchá koktejl z žen, indiánských legend, hudby a poezie, působí to vlastně až začátečnicky, ale taky jako někdo, kdo se snaží rozšířit svoje obzory, což je podle mě vždycky záslužná činnost. Navíc projevuje docela jedinečný zvrácený smysl pro humor, a nebo by to mohl být projev jeho bezohlednosti a absenci "lidskosti", o které jeho odpůrci v jeho případě často mluví. Osobně se ovšem přikláním k tomu humoru. Poslední půlhodina je potom sestříhaná hodně, hodně vtipně, když ho holky spolu tepou bezeslovnými úsměvy a on musí utíkat za básníkem na hřbitov. Vymění svoji velkou lásku za koně. Nechá prostitutky dlouze a smyslně svádět homosexuála. S Ginsbergem si na hřbitově povídají, čí všechny hroby už kde ve světě viděli, a Dylan to zakončí prohlášením, že sám chce skončit v neoznačeném hrobě. Plus "Rolling Thunder Revue" podle mě patří k jedněm z těch nejlepších živáků od Dylana, takže se to i dobře poslouchá. Zkrátka, Dylan z tohoto filmu vychází jako krutější a chytřejší, než jsem si o něm doteď myslela.(31.8.2014)

  • - Mezi podobnosti s filmem Děti ráje (1945), který byl mimochodem v roce 1995 zvolen v anketě 600 francouzských kritiků jako "nejlepší film všech dob", patří používání bílého make-upu na tvářích, motiv červené květiny, který se v průběhu filmu opakuje, dále postava "ženy v bílém", střídání scén na pódiu a v zákulisí, a také kubistický přístup ke střihu materiálu, který umožňuje vidět postavy a situace z různých úhlů pohledu podle různých milenců. Časy trvání obou filmů jsou podobné, původní promítací čas Renalda a Clary se blížil čtyřem hodinám, Děti ráje trvají tři a čtvrt hodiny. (Morien)

  • - Sám Bob Dylan je v titulcích uveden jako herec představující Renalda a jeho žena jako herečka hrající Claru. Naopak hudebníci Ronnie Hawkins a Ronee Blakley jsou uvedeni jako představitelé "Boba Dylana" a "paní Dylanové". Ve filmu totiž jakási afektovaná uvaděčka čeká na "Boba Dylana" a fantasticky ho popisuje publiku, aniž by věděla, o kom vlastně mluví, a tak jí Hawkins napovídá, že on je Bob Dylan, a uvaděčka mu bez zaváhání věří. Tato epizoda se nese zcela v dylanovském duchu, protože zpěvák celý život brojí proti médiím a jejich dotírání na soukromí umělců, které je hnáno zejména povrchní honbou za senzacemi, a vytvářením vlastních alter-eg je také pověstný. (Morien)

  • - Film obsahuje poslední známé záběry amerického hudebníka a autora protestsongů Phila Ochse, který šest měsíců po skončení natáčení (v roce 1976) spáchal sebevraždu. (Morien)