Režie:
Bob DylanScénář:
Sam ShepardHrají:
Bob Dylan, Harry Dean Stanton, Joan Baez, Sam Shepard, Ronee Blakley, Arlo Guthrie, Jack Baran, Allen Ginsberg, Peter Orlovsky, David Mansfield (více)Obsahy(1)
Dylanův režijní počin "Renaldo and Clara" je surrealistickým vyprávěním o vztahu k jeho rock'n'rollové personě a k ženám. Příběh o tom, jak si divoký a neotesaný Renaldo a tajemná femme fatale Clara k sobě hledají cestu skrze bludiště z bývalých vztahů, hudby a sociálních indicentů, se ve své narativní struktuře silně inspiroval snímkem Děti ráje (1945). Fiktivní příběh s reálnými základy je poskládán z dokumentárních záznamů z Dylanova koncertního turné "Rolling Thunder Revue" a z hraných pasáží s naznačeným symbolickým příběhem o hledání opravdové lásky. Tento příběh je v polovině narušen dokumentární vsuvkou o případu Rubina "Hurricane" Cartera, boxera, který byl nespravedlivě obviněn a odsouzen z vraždy, za jehož osvobození se Dylan a jeho přátelé osobně zasazovali protestními akcemi.
Ve filmu účinkují zejména neherci z hudebníkova okruhu blízkých přátel, mezi nimi jeho bývalá přítelkyně, písničkářka a aktivistka Joan Baez (zde představující enigmatickou ženu v bílém, do které se projektují všechny jeho bývalé lásky a aféry), jeho tehdejší manželka Sara Dylan (v roli Clary, která se v průběhu filmu potýká s bývalými vztahy, které jí prozatím brání spočinout v náručí opravdové lásky), nebo beatnický básník Allen Ginsberg (v roli Otce, který při recitaci svých textů i ve fiktivních situacích konfrontuje své vnitřní démony). Film měl být také poctou Dylanově první ženě Saře, jejich manželství ovšem už v době filmu procházelo krizí (také kvůli Dylanově sukničkářství) a ještě před dokončením filmu skončilo rozvodem.
Film měl ve své původní verzi čtyři hodiny, ovšem dočkal se promítání jenom v několika málo amerických městech a potom byl z kin stažen. V Evropě se tato čtyřhodinová verze jednou vysílala v televizi, odkud pocházejí nejrůznější pirátské nahrávky, které putují mezi sběrateli dylanovských perliček. V roce 1978 Dylan svolil, aby se do distribuce dostala zkrácená dvouhodinová verze, která sestávala zejména z koncertních záběrů a vynechávala většinu dějových pasáží. Kritika Dylanův pokus ustanovit se jako (experimentálního) režiséra nepřijala, pro skalní fanoušky může být zajímavé, co Dylan v jedné fázi svého života považoval za zásadní. (Morien)
(více)Zajímavosti (3)
- Sám Bob Dylan je v titulcích uveden jako herec představující Renalda a jeho žena jako herečka hrající Claru. Naopak hudebníci Ronnie Hawkins a Ronee Blakley jsou uvedeni jako představitelé "Boba Dylana" a "paní Dylanové". Ve filmu totiž jakási afektovaná uvaděčka čeká na "Boba Dylana" a fantasticky ho popisuje publiku, aniž by věděla, o kom vlastně mluví, a tak jí Hawkins napovídá, že on je Bob Dylan, a uvaděčka mu bez zaváhání věří. Tato epizoda se nese zcela v dylanovském duchu, protože zpěvák celý život brojí proti médiím a jejich dotírání na soukromí umělců, které je hnáno zejména povrchní honbou za senzacemi, a vytvářením vlastních alter-eg je také pověstný. (Morien)
- Film obsahuje poslední známé záběry amerického hudebníka a autora protestsongů Phila Ochse, který šest měsíců po skončení natáčení (v roce 1976) spáchal sebevraždu. (Morien)
- Mezi podobnosti s filmem Děti ráje (1945), který byl mimochodem v roce 1995 zvolen v anketě 600 francouzských kritiků jako "nejlepší film všech dob", patří používání bílého make-upu na tvářích, motiv červené květiny, který se v průběhu filmu opakuje, dále postava "ženy v bílém", střídání scén na pódiu a v zákulisí, a také kubistický přístup ke střihu materiálu, který umožňuje vidět postavy a situace z různých úhlů pohledu podle různých milenců. Časy trvání obou filmů jsou podobné, původní promítací čas Renalda a Clary se blížil čtyřem hodinám, Děti ráje trvají tři a čtvrt hodiny. (Morien)