Actas de Marusia
Letters from Marusia
Režie:
Miguel LittinScénář:
Miguel LittinKamera:
Jorge Stahl Jr.Hudba:
Mikis TheodorakisHrají:
Gian Maria Volonté, Diana Bracho, Ernesto Gómez Cruz, Patricia Reyes Spíndola, Gabriel Retes, Armando Acosta, Alejandro Parodi, Federico González (více)Obsahy(1)
Chilsko-mexické drama zachycuje velmi realisticky a výpravně především krvavé potlačení stávky rolníků pracujících v jednom chilském ledkovém dole počátkem 20. století, armádními jednotkami. Na pozadí tohoto masakru se line osud vdovy po místním tyranovi, která si teprve po jeho smrti postupně uvědomuje, kdo vlastně byl muž, se kterým žila. Truchlící vdovu ztvárnila Geraldine Chaplin. Vdova přechází postupným vývojem a změnou svého postoje k již mrtvému manželovi, kterého po dobu soužití vnímala zcela jinak, než její okolí. Jeho smrt vnímá jako velkou ztrátu. Ale na základě chování lidí v okolí a dalších souvislostí zjišťuje, že její muž byl ve skutečnosti krutý tyran, který svou nadvládu nad místním obyvatelstvem, ale i majetek, získal díky korupci, udavačství, vydírání, zradám. Vdova se stává sama terčem nenávisti svého okolí a film, kromě nesčetných poprav a masakru stávkujících, ukazuje i nelehký život ženy po smrti okolím nenáviděné manžela, uprostřed nepřející a pokrytecké společnosti.
Kromě Geraldine Chaplin zde hrají Gian Maria Volonté (Gregorio), Arturo Beristán (Arturo), Diana Bracho (Luisa), Ernesto Gómez Cruz (Crisculo) a Eduardo López Rojas (Domingo Soto).
(M.lasicka)
Recenze (13)
„Nekřič, až tě budou střílet... ať neuvidí tvůj strach.“ Tento film o socialistické dělnické stávce počátkem 20. století v Chille oplývá skutečně pozoruhodnou atmosférou. Osobně mi tolik nepřekáželo levicové vyznění (které jsem povědomě očekával) ani velké množství záběrů na poražena i zohavená lidská těla, spíše jsem postrádal na pozadí historického tématu nějaký výraznější silný lidský příběh. Jde o svědectví historické události prostřednictvím hraného filmu, který se skrze kolektivního hrdinu a občas dost odosobněné pojetí blíží nejednou až k hranému dokumentu. Samostatných postav je zde celá řada, více rozehraných epizodních scén (např. příhoda s učitelkou k závěru) ten potenciál zasáhnout v sobě má, ale zůstavají málo rozehrané a v rámci celku nevýrazné na to, aby zasáhly v patřičné míře i v případě, že historie jihoamerických krajin není vaším koníčkem. I díky té zdařilé atmosféře jsem ale dokázal sledovat celý film s výrazným zaujetím a pokud vás zajímají filmy natáčené v této době, určitě se stojí za to na něj podívat.... jednou. 65% // PS: Většina zdejšího obsahu opisuje podle všeho úplně jiný film stejného režiséra Vdova Montielová (1979). ()
Oscar 1 nominace: Cizojazyčný film . . . . . . . . . Zlatá Palma - výběr ()
(3) Skutečně zajímavý film, s poněkud jednotvárným obsahem, ale naštěstí to tak nevadí. ()
..Sociální próza u filmu....no geniální kousky nám pánové režiséři předkládali...žel řečeno v minulém čase, neboť italská produkce již dávno není, co bývala..!!! ()
........sepulcras in ruinas ........... ()
Brutálně přesná filmová post-sorela pro latinskou Ameriku, který se tak trochu míjí s každou škatulkou, do níž by ji chtěl divák automaticky uzavřít, a v tomto přesném míjení se je její velikost. Stačí pár krátkých promluv sebe matoucí introspekce hlavního hrdiny a pár scén, jejichž hudební motiv a snímání okatě parodizuje vážnost situace, a kvádry bičem kapitalistických otrokářů otesaných dělníků naberou úplně jiné vyznění, než je v poslední instanci přesné naplnění své funkce v historickém dramatu třídy na cestě k uvědomění, přičemž tím autor paradoxně nic nepřidal postavám na falešné chiméře psychologické hloubky (kterou nikdo z nás nikdy neměl), ale stále je na vyšší úrovni leč stále „pouhé“ funkce nechává hynout po stovkách v audiovizuální dramatizaci choreografie idey popravy a brutálního bezpráví, které připomíná díla tohoto typu u Miklose Jancsóa. ()
Historické drama, které dokázalo naprosto skvěle zachytit jak dobu, tak i chilskou povahu. Navíc místy máte pocit, že je to trochu natáčeno jako western, i když se ve skutečnosti jedná o snahu zachytit náročnou dobu v chilských dějinách. To se podařilo a ostřelování vesnice i dnes vyznívá tak děsivě, jak má. ()
Ať jsem se snažil, jak jsem chtěl, nedovedl jsem si tento film oddělit od počátku vojenské diktatury v Chile v roce 1973. Tím se mi vrýval hlouběji pod kůži než jsem chtěl. A zatím to byla jen malá předhra, jen nácvik. Hudba Mikise Theodorakise byla skvělá, v kontrastu s pustou pampou, bez náznaku zeleně, jako v nynějších indiánských rezervacích. Pokud porovnám (a tlačí mě to k tomu) Marusijský masakr z roku 1925 s dlouhým Pinochetovým obdobím, které stálo ca. 40 000 životů, pak tady bylo za pár dnů zmasakrováno 500 lidí (ve filmu to vypadal na víc, a dal bych mu za pravdu). Podle datace ve filmu se však mohlo jednat o Masakr ve škole panny Marie v Iquique, 21.12. 1907 s více než 2 000 zabitých dělníků a jejich rodinných příslušníků; nebo o smísení obou, případně i více obdobných událostí; tedy pěkná předehra i s fanfárami. Zde by bylo třeba skutečného znalce chilských dějin. ()
ocenenia : Oscar 1976 - Nominácia na najlepší zahraničný film ◘◘◘◘ MFF Cannes 1976 - Nominácia na 1. cenu ()
Desdicha chilana de ruinas 95 % ()
Tak z obsahu sedí na film iba prvá veta. Je chválihodné, že čilskému režisérovi dovolili v Mexiku točiť film o Čiľanoch. V USA či UK je normálne, že točia filmy o krajinách, s ktorými nemajú spojitosť, ale v prípade Mexika je to pre mňa novinka. Samotný film však stojí hlavne alebo "len" na drsnom a krvavom potlačení štrajku. Bombardovanie dediny vyzerá autenticky. Všetko okolo toho je bohužiaľ riadna nuda, bez tempa, bez gradácie, bez nosnejšieho príbehu. Pri tej dĺžke jednotvárny dej nie je sranda. Ani obsadenie známejšieho herca Volentého nedokáže toto zachrániť. ()
Obsah, ktorý je tu uverejnený určite nepatrí k tomuto filmu. ()
Výpravná megaprodukce líčící stávku, k níž došlo roku 1907 v jednom z chilských ledkových dolů - Ta je tvrdě potlačena a režisér, jakoby neznal pojem "filmová zkratka“, diváka neúnavně bombarduje jednou popravou za druhou - ukazuje další a další smrti povstalců a divák se stává otupělým, až mu nezůstane paradoxně ani příliš mnoho soucitu s hrdiny - stáváme se kontraproduktivně chladnými přihlížejícími, stejně chladnými, jako je sám režisér při inscenování smrtí - a nakonec si nevzpomeneme ani na nic jiného, krom monumentální barevné výpravy s kolektivním mrtvým hrdinou… ()