Nebeská brána

Oscarový režisér Cimino získal za rozporuplnou Nebeskou bránu tu nejhorší pověst přes úspěšnou snahu být co nejlepší v každém detailu. Předlouhých 219 minut bez výrazného děje by umořilo i Metuzaléma, přestože zde jsou překrásné kamerové záběry plné protisvětla, skvělé davové scény, plnokrevný milostný příběh, krásné nahé ženy i dlouhé střílečky plné krveprolití. Rozmáchlý epos na mne dělal stejný dojem jako čtení Šolochovova Tichého Donu... Navíc nejde ani tak o žánr westernu v obvyklém smyslu, jako spíše o realistický historický příběh boje podnikatelů s půdou proti přistěhovalcům v rámci dějin konce 19. století ve Wyomingu v USA. Skvělý je výkon Chrise Walkena a především Johna Hurta ve vedlejších rolích. Napodruhé si film už budu moci vychutnat scénu po scéně, a ty za to stojí. Trailer zde: http://www.youtube.com/watch?v=Shs6ZboDwSQ&feature=related a údajně nejlepší scéna filmové historie zde: http://www.youtube.com/watch?v=IiNlthlz1d8&NR=1 (14.10.2009)

Nevidno skoro žiadne úsilie o zdynamizovanie deja a dramatizáciu zápletky. Za tie peniaze sa Cimino síce obklopil talentovanými ľuďmi - pekné zábery, dobrí herci - no sám je rozvláčny. Navyše sa snaží točiť podľa skutočných udalostí, ale nie je historicky verný. Zobrazuje nenávisť voči emigrantom a vojnu v okrese Johnson (Johnson County War), ktorá je presvedčivá. Hoci emigranti hovoria najmä po nemecky a po poľsky, počas tej vojny (na moje prekvapenie) zaznie aj pieseň "Slovenské mamičky"... Zatiaľ neviem nič o tom, žeby Slováci kolonizovali Wyoming, tí sa dostali najďalej do Iowy, napriek tomu však táto scéna patrí k najsilnejším momentom filmu. (02.11.2012)

Nebeská brána nie je to, čo si každý predstavuje pod pojmom western, ide totiž o regulérny historický film bez výraznejších westernových kudrliniek. Pozeráme sa na tú časť dejín USA, ktoré v podstate nerieši žiaden iný film, alebo aspoň som na podobnú záležitosť riešiacu takto vyhrotený spor starousadlíkov s novousadlíkami z "exotických" krajín, ako Nemecko, Poľsko alebo Rusko nenatrafil. Ak nerátam Gangy New Yorku, tam ale, ak si dobre spomínam, nešlo o pozemkové spory. Chvíľu mi trvalo, než som sa naladil na Ciminovu klasickú dramaturgiu, kde musíme byť opäť svedkami nejakých tých dlhých minút na slávnosti a čakať, kedy sa zase bude venovať deju. Čo zákonite vedie k otázke, prečo to musí byť tak dlhé, keď by si samotný príbeh vystačil na obligátnu hodinku trištvrte. Ak sa správne naladíte, tak si asi poviete, že by ste dali aj DC. Ak nie, sotva prežijete aj kinoverziu, tých záberov na nahú Huppert tu totiž nie je až tak veľa. (25.04.2019)

Nebeská brána odráží okrouhlost nebe a sama se pohybuje v opojných kruzích. Jako Ella a James v nádherné taneční scéně, kde společně opisují kruhy po prázdném tanečním sálu, zatímco Zsigmontova kamera tančí kolem nich v opačném směru. Jako desítky párů vířící kolem stromu (světa a života) za doprovodu Straussova valčíku. Jako kavalerie kroužící kolem hrstky přeživších pistolníků. Kruh však zůstává i v plápolajícím prostěradlu po průstřelu brokovnicí, kruhová jsou zrcadla, v nichž se odráží lidské tváře, okrouhlá je aréna pro klání dvou kohoutů... Okny, žaluziemi, škvírami ve stěně a oblaky prachu a dýmu proniká nebeská záře, ale pozemská realita má daleko do utopického ráje, který se vznáší v paprscích věčné milosti. Svět za bělostným protisvětlem je kruté a špinavé místo, které se utápí v bahnu, krvi a chlastu. Neklid a vnitřní špína se rozrůstá i tam, kde panuje zdánlivá harmonie a přepych. Nespokojenost se stavem bytí, kdy máte na dosah všechno, na co pomyslíte, ale víte, že vám něco podstatného schází, uniká. Život. Láska. Cokoli. Proto úvodní sekvence z Harvardu, proto snový závěr na lodi. Dvě polohy pozlátkového štěstí, mezi kterými vykoná hlavní hrdina James Averill kruhovou cestu smutné proměny. Nebeská brána je tedy filmem paradoxním: navzdory epické šíři, délce, davovosti a rozmáchlé výpravě je více do sebe zavinutou lyrickou básní než epochální historickou freskou. Je filmem vyprávějícím o pocitu (přesněji o nedosažitelném pocitu ve světle milosrdenství), kterému je obětována logika i soudržnost vyprávění. Na osobní otázky odpovídá zatvrzelým mlčením. Naznačuje, ale nedoříká. A v tom se skrývá jeho nedoceněná krása. (25.06.2011)

Director's cut. Takto to vyzerá, keď má režisér voľnú ruku. Všetko je veľkolepé, každá druhá scéna je davová – ešte aj obyčajný prechod ulicou je sprevádzaný stovkou komparzistov a minimálne päťdesiatimi vozmi behajúcimi hore dole. Občas tak máte pocit, že Ford a Leone točili televízne inscenácie. Priznávam, že scény zo školy, korčuľovania i kohútích zápasov by som zniesol v menšom rozsahu, ale fakt som žasol nad tou výpravnosťou. A keď sa (v druhej polovici) začnú diať veľké veci, sú fakt veľké a ak sa aj niekto dovtedy nudil, musí uznať, že režisér má film pevne v rukách. Ťažko povedať, nakoľko by bol tento western funkčný v klasických (finančných i stopážových) „rozmeroch“, ale pochybujem, že ešte niekedy v rámci žánra niečo porovnateľné vznikne... (09.09.2016)