Utajený

Možná jsem už i zaujatý, ale nemohu hodnotit jinak. Velice jemně utkaná psychologie egoismu a jeho svědomí, ale zároveň i "utajená" analýza národní viny podávaná Henekeho typickou optikou několika realit. Laurentův rozhovor s matkou (Annie Girardot) je jeden z nejlépe napsaných dialogů, které jsem v poslední době viděl. A přitom působí tak nenápadně. U tohoto Hanekeho filmu proto platí snad nejvíce, že je třeba pečlivě číst mezi řádky. - - - Vnímavou recenzi od Lucie Česálkové najdete v časopise Film a doba 1/2006. (14.02.2008)

Prvá polovica filmu naozaj pripomínala obal a jeho pútacie slogany. Toľko napätia, že by z neho vystačili dva horrory. Potom sa ale do deja primiešala mierne nehodiaca sa časť rodinnej drámy a dojem sa skazil aj pomerne smiešny, neopísateľný koniec, ktorý by akoby sám ani nebol. Márne som čakal, či niečo nebude ešte po titulkoch. Možno mierne preháňam, no bezprostredne po filme je pocit takýto. Ale ešte nesmiem zabudnúť na bezchybnú prácu réžie a kameramana, ktorého úderná, občas napätie stupňujúca statická kamera spravila z filmu viac. 80%. (29.07.2007)

Hanekeho francouzský výtvor sice začíná téměř totožně jako Lost Highway Davida Lynche, avšak on na rozdíl od proslulého mystika a surrealisty zvolil odosobnělý, chladný a čistě objektivní přístup k vyprávění. Jestliže Lynch různě využívá filmového média a ohýbá žánrové postupy za účelem dosažení různorodého emocionálního pnutí diváka, pak Haneke je ledově klidným a ničím nevzrušeným tvůrcem, který diváka nevede za ručičku skrze „emoce určující“ nediegetickou hudbu (ta zde chybí úplně) a různé stylotvorné prvky. Lynch dokáže pomocí zvolené hudby, uměleckého nasvícení, práce s mizanscénou a surrealistické teatrálnosti vytvořit děsuplnou atmosféru, Haneke místo toho diváka děsí právě onou strohostí, dokumentární syrovostí a celkovou neurčitostí dění na plátně – divák jednoduše není jasně vyrozuměn o tom, jak nakládat s různými informacemi. Haneke se tak právě díky Utajenému (jeho otevřený konec vyvolávající různé interpretace nevyjímaje) stal velmi efektivním mystifikátorem, činí tak ale výrazně úsporněji a méně „divácky“ než zmíněný Lynch. Jak je u tohoto evropského tvůrce a bojovníka proti hollywoodské mašinérii zvykem, stylu dominují dlouhé a statické záběry, od výrazné stylizace oproštěný vizuál a množství narativně vyprázdněných momentů podporující divákovo napětí. Tempo je velmi pomalé a ačkoliv má Utajený nejblíže k thrilleru, rozhodně není schopen (a ani nemá za cíl) uspokojit běžného diváka k tomuto žánru inklinujícího. Haneke odmítá žánrové mantinely a rozhodně netočí filmy za účelem naplnit nějaké žánrové předpoklady. ____ Napsal jsem to v souvislosti již v souvislosti s famózní Bílou stuhou a platí to i u tohoto filmu – Haneke je vypravěč-sadista, který divákovi podívanou nijak neusnadňuje, nesympatizuje s žádnou z postav, on jen chladně pozoruje, ať se děje cokoliv a v momentě, kdy má přijít určitá katarze, ji on naschvál vynechá. Divák může zuřit, může se cítit dotčen, ale to je všechno, co s tím může udělat – Haneke ho má tam, kde chtěl. Utajený je přes svou narativní a formální úspornost velmi působivou podívanou a pokud bych ho musel žánrově zaškatulkovat, tak jako artový (čti atypický) thriller bez rozřešení taktéž funguje na výbornou. (23.09.2010)

Daniel Auteil, Juliette Binoche či Annie Girardot v režii dnes ve Francii docela ceněného Michaela Hanekeho. Jde však spíše o uměleckou masturbaci, jinak se to nedá nazvat, protože hlavní myšlenka je ne sice zcela prázdná, ale slabá na to, aby nesla celý spektákl podivných náhod, sledování, videokazet, pocitů a rozhovorů a odkrývání mysli. (16.03.2012)

Uhrančivo precízny, tajomný až divadelne interiérovo chladný, brilantne odsledovaný (presne som rozumel obom postavám, napriek tomu, že si od istej chvíle logicky nerozumeli oni/ony). Herecky nenápadné a tlmené a tým výnimočné. Nedýchal som. Čo sme ochotní urobiť preto,aby sme nestratili to, čo máme !? (25.10.2009)