An Electric Blanket Named Moshe
Recenze (2)
„Ale jo, zasloužíš si těch 200 šekelů ze sna!“ Dle neobyčejného názvu (Elektrická dečka zvaná Moshe) jsem čekal cosi svérázného, věděl jsem, že jde o lokální izraelskou devadesátkovou kultovku, přesto mě ten film proti původním očekáváním dostával daleko víc celou řadou nečekaných překvapení s absurdní a černohumornou náloží a různými nečekanými nápady. Lehce trapná mi připadala kdesi v úvodu scéna s nemocným nadrženým spisovatelem, chytlo mě ale pravidelné prolínání reality se sny hlavních postav (či dokonce ke konci i s jedním přechodem z reality do filmu!), chytli mě ti roztodivní prosťáčci – kriminálnící Boobi / Levi (což je pořád jeden člověk, jen se dvěma různými přezdívkami) a Moshe v báječně svébytném hereckém podání (zvláště Shmil Ben Ari jako ten Boobi/Levi :-)). Nebo taková figurka ošetřovatele ze špitálu, ač je zde přítomná v jediné (delší) scéně, svou ukecaností s nekonečnou palbou hlášek v bizarně morbidní situací patří k těm odzbrojujícím vrcholům Eleketrické dečky... Nenechal jsem se příliš zaskočit nespoutaným absurdním humorem pod taktovkou režiséra, jemuž možná není kdeco svaté (v nejedné scéně jsem měl jasno, že s takovým Blierem mladším by si Assi Dayan určitě hodně rozuměl! :-)) a s ohledem na vše skvělé se mi brzy podařilo dostat se ven ze zajetí konzervy natolik, abych si tohle řádění nesvaté trojice dostatečně užil. Minimálně ve své době značně kontroverzní, pořád notně zábavné a závěrečnou písní sdělující i oslavu života a míru, byť netradičním způsobem ve společnosti přátel z podsvětí lehké kriminální ilegality... ♪ Přáli bychom si, aby jeden národ s druhým nikdy neválčil... [80%] ()
Moc se to nedá. Není to dobře natočené, ani to není vtipné. Lámu nad Dayanem hůl, Život podle Agfy byl skvělý, ale tohle je něco mezi pozdním Jancsóem a Trhala fialky dynamitem. Dřevní devadesátky s chlupatými baviči. ()