Návrat domů

Přestože jsem Návrat domů viděla poprvé jako malá a věcí neznalá holka, dopadl na mě přetěžce. Neklade totiž důraz na znalost politiky a dat, ale na emoce. Jane Fonda se na jedné z protiválečných demonstrací potkala s Ronem Kovicem, který ji inspiroval větou "ztratil jsem svoje tělo, ale získal jsem svoji mysl" k myšlence natočit film o válce bez války. Realizace trvala léta, napsání scénáře, který prošel několikero pery a dotvářel se přímo na place, předcházelo pečlivé sbírání materiálů. Volba režiséra se ukázala být prozíravou i když - zvláště pak u natáčení milostné scény - docházelo k názorovým třením s Jane. Hal chtěl, aby byl na vozík upoutaný Luke poněkud "zdravější", Jane chtěla opak - aby jeho zranění víc korespondovalo s jeho depresí a cynismem. Výsledek je decentní a vyložit si ho lze tak i tak. Podstatné je, že Návrat domů ukazuje, co za nabubřelými vlasteneckými řečmi a vyznamenáními není vidět - veterány, kteří odvedli svoje a "teď nezacláněj", jejich zraněná těla, pochroumané duše, ztracené iluze a strach z budoucna, kde se s nimi nepočítá. To drsné poznání se nevyhne ani vojákovi tělem i duší, jakým je Sallyn manžel, ani Lukovi, který byl na střední playboy a do Vietnamu jel jak na mejdan, ani samotná Sally není ušetřena, když si projde přerodem od důstojnické paničky po ošetřovatelku v nemocnici pro veterány, aby nakonec stála mezi dvěma poničenými muži. Film nás doslova přenese dík své atmosféře (k níž neodmyslitelně patří i písně Rolling Stones, Janis Joplin, Beatles a dalších) v čase, je nabitý emocemi, aniž by spoléhal na cokoli laciného a podbízivého, mobilizuje k přemýšlení a závěrečná Lukova řeč ke studentům je nesmírně úlevná. Návrat domů sklidil zaslouženě 3 Oscary a 5 nominací, Jane Fonda si nedala pokoj a děkovala za toho svého ve znakové řeči. (02.01.2007)

Film nesie jasné protivojnové posolstvo. Predsa je však svojou osobitosťou iný než ostatné protivojnové snímky. Odkrýva niečo, čo nie je príjemné, čo by malo byť podľa niektorých skryté. Dobré výkony podávajú obaja hlavní herci - Voight i Fondová. A napriek tomu, že ma téma až tak neoslovuje a nesadla mi ani hudobná stránka filmu, dávam aj kvôli silnému záveru silné 3 hviezdy. (28.03.2019)

Jako by si autoři snímků o Vietnamu půjčovali jeden soundtrack... je mi jasné, že se z rádií šedesátých let těžko ozývaly jiné hity, tady mě však jejich neutuchající přítomnost ve vážných a vypjatých situacích dost rušila. Co rozhodně nerušilo, byl Jon Voight, nemohla jsem uvěřit, že se dívám na procítěný výkon dnešního slizkého chlápka, předvádějícího svou tvarohovou konzistenci i barvu v postavách - jak jinak - slizounů ve vedlejších rolích. Jeho vystupování bylo přirozené a uvěřitelné, skrývanou bolest a zklamání vyjádřil pouhým pohledem či držením těla a jeho proslov k studentům v závěru filmu byl jedním z mých nejsilnějších emocionálních zážitků... (filmových, samozřejmě :-)) (02.02.2010)

Jedna věc je, že v sedmdesátých letech točil Hal Ashby skvělé filmy jako na běžícím pásu, ale stejně se nestačím divit, jak krásně se mi tohle komorní drama s jasným poselstvím a pro Hala víceméně typickými hrdiny sledovalo. Můžou za to určitě ty krásné filmové šedesátky, nabité bezkonkurenční muzikou (v Ashbyho podání navíc ve zcela necenzurované podobě), skutečnými emocemi a ztracenými iluzemi o lásce a osobní svobodě. Můžou za to jistě i perfektní herci, kterým přeci jen kraluje trochu schizofrenní veterán Jon Voight ukazující tu citlivější, civilní stránku jeho bohatého herectví. A může za to samozřejmě Ashby, který uměl za kamerou mluvit v dané oblasti pohnutých lidských osudů tak obratně a hlavně přesvědčivě jako snad nikdo jiný. U 4* zůstávám výhradně z toho důvodu, že se ve filmu nestane absolutně nic, co by nebylo od počátku očekávané nebo dokonce nevyhnutelné.. 80% (17.03.2014)

Příběh ženy, jejíž muž narukoval do Vietnamu, ona začne vypomáhat v nemocnici pro válečné veterány, tam se do jednoho z nich zamiluje, paráda do doby, než se manžel vrátí - téma, ze kterého šlo udělat milostný trojúhelník, či srdceryvný Hollywoodský ždímač emocí. Ale Hal Ashby šel zcela jinou cestou. Ve filmu není jediná slzopudná scéna, jediný srdceryvný kýč, žádné moralizování a podobné věci. Všechny postavy jsou obyčejní lidé z masa a krve, kteří mají své mouchy a své nálady. Ženy zde hrajou prim, jsou hybatelky všeho, ovšem ani feminismus nečekejte. Celý ústřední trojlístek se nám předvedl v životních rolích. Sally Jane Fondové je silná krásná žena, působící na své okolí dojmem nevybouřené pubescentky, která je ovšem duší ochranitelkou a to jakýmkoli způsobem. Jonu Voightovi coby zmrzačenému veteránu Lukeovi válka vzala, kromě tělesné pohromy, hrdost, čest, iluze a chuť žít. Až díky Sally se mu to všechno začne vracet. A konečně Bob v podání Bruce Derna ve válce ztratí jakékoli iluze a návratem domů si chce ujistit, kam skutečně patří. Ovšem osud mluví zcela jinou řečí. "Návrat domů" je neskutečně silný film, působící neskutečně civilním, opravdovým a téměř nezávislým dojmem. Dál už není zapotřebí slov, podívejte se na něj! Snad jen písničkový šedesátkový soundtrack dotváří dokonalou atmosféru a obzvlášť v úvodních a závěrečných titulkových sekvencích využití Out of time - jedné z nejsilnější písní Rolling Stones vůbec. 100%. (09.09.2009)