Aab, baad, khaak
Obsahy(1)
Film režiséra Amira Naderiho Voda, vítr, prach je dalším z pozoruhodných titulů, patřících k tzv. íránskému filmovému zázraku. Byl natočen v roce 1985, ale uvede-ní se dočkal až o čtyři roky později; částečně kvůli ostražité cenzuře, tušící symbo-lický přesah díla, částečně kvůli autorově emigraci do Spojených států. - Hrdinou velmi jednoduchého, přímočarého příběhu je chlapec, jenž se po dvou letech poby-tu ve městě vrací do rodné vesnice, ale místo ní nachází jen ruiny a poušť. Poté, co vyschlo tamní jezero, se z kraje odstěhoval každý, kdo mohl. Chlapec se v poušti snaží najít členy své rodiny. Bloudí mrtvou krajinou a získá několik nových zkuše-ností po setkáních s lidmi, kteří z kraje odcházejí. Vysilující pouť; provázená neustálým hukotem větru a všudypřítomným pískem, se nakonec stane zápasem o přežití; má otevřený konec... - Naderi vypráví příběh s minimálním počtem dialogů, v pomalém tempu, avšak s mimořádnou vizuální působivostí. Putování osamělého mladíka v krajině, kde je „nejživějším " prvkem písek ve větru, je podobenstvím o boji člověka s netečnou, smrtící a zároveň velkolepou přírodou. Stejně tak se nabíti i interpretace, postavená na paralele mezi pouští a třetím světem. Film se natáčel v oblasti skutečného vyschlého jezera na hranici mezi Íránem a Afghánistánem; nad dokumentaristickou autentičností však jednoznačně dominuje estetická stylizace: poušť a pozůstatky lidského přebývání v její oblasti (opuštěné příbytky, umírající dobytek, rozházené nádobí či lodě na vyschlém dně) jsou pro autory spíše „krás-nými" objekty, disponujícími patřičným symbolickým potenciálem. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (2)
Jsou dvě možnosti, jak vidět tenhle 'film'. Buď se na něj člověk může dívat jako na neobvyklý a zcela mimořádný umělecký skvost hodný toho nejvyššího hodnocení a nebo naopak, dívat se na něj jako na pseudointelektuální slátaninu, která nemá ani hlavu ani patu, protože přes hodinu sledovat pomateného kluka, který se stále vrací ke studni, kde se napije a poté nemsyslně vyráží do pouště, aby se záhy opět vrátil ke studni, napil se a vyrazil na jinou světovou stranu, je.. přinejmenším velice nezábavné a člověk v nejedné chvíli myslí na smrt jak svou, Amira Naderiho nebo toho kluka, co běhá sem a tam, ve víře, že by to mohlo ukončit film, a tak i jeho trápení, a já bych pak jako 'spokojený' divák, mohla konečně odejít pryč, pryč z kina, domů a neposlouchat ten šílený íránský pouštní vítr, který je jedinou, a po hodině a čtvrt opravdu nervy drásající, hudební složkou. ()
První film u kterého jsem usínal tak inenzivně. Po konci filmu jsem byl totálně mimo. Neustálé foukání větru mě opravdu dokázalo málem zabít. A připadalo mi zneuctění Bethovenovi osudové až moc. Nikdy už nic takového nechci vidět. ()