Fando a Lis

Snúbenci a mrzáci. Zo všetkých asociácií, ktoré táto pozvoľna (do Taru) putujúca prehliadka najrôznorodejších surrealistických rozkoší a bizarností vyvoláva, je najzaujímavejšia tá s tvorbou Juraja Jakubiska. Organická, neustále reaktívna filmová zrazenina lyrickosti, bizarnosti, mystiky, uletenosti a stáleho toku symbolov Alejandra Jodorovského vo Fando y Lis je vlastnosťami veľmi príbuzná zrazeninám spomenutého slovenského tvorcu vo filmoch Zbehovia a Pútnici, alebo Vtáčikovia, siroty a blázni. ................ Taktiež ide o skvelého partnera pre filmy Vase de noces Thierry Zénoa, alebo Avidy od Gustava de Kerverna a Benoîta Delépinea. (02.03.2015)

Film je to snový, jakmile si tento fakt uvědomíte, neměl by s jeho "pochopením" být větší problém. Témat je zde mnoho, bohatá symbolika vyžaduje od diváka velké znalosti a nebo představivost. Co zaujalo mě - věčné hledání mytického místa - zřejmě ideální lásky, strachů, které člověka stále znovu přepadají, když se mu toto hledání nedaří a agresivita a krutost, kterou to v něm vyvolává; nutnost bolestivého odpoutání se od rodičů, aby člověk konečně dospěl. Feministky musí mít z tohoto filmu jako zpodobnění mužské zbabělosti, zranitelnosti a nespolehlivosti jistě radost. Za pozornost rovněž stojí perfektní hudební a zvuková stránka filmu. (06.02.2007)

Naprosto neuchopitelný a odvážný film, ve kterém Jodorowsky jasně dává najevo, jakým směrem se bude ubírat jeho režisérská kariéra. Alegorické putování do země zaslíbené Taru, na kterém si každý z hlavní dvojice (Fando a Lis) s sebou táhne svá traumata, hříchy a jiné latentní strachy. Jodorowského estetika rozhárané bizarnosti nabývá v černobílém provedení přece jen mírně klidnějšího vzezření. To se ale ovšem ani přinejmenším nedá říci o příběhu (jestli připustíme, že nastíněný motiv obalený bizarnostmi se dá nazývat příběhem). Zdánlivě lineární dějová linka, jejímž cílem je dosažení země Tar, ve skutečnosti onu linearitu, kterou chápeme jako cestu on něčeho k něčemu, postrádá. Hlavní hrdinové neustále bloudí v kruzích svých dětských traumat, které nezřídka dojdou explicitního a násilného vyjádření. Ale ani v tomto okamžiku Jodorowsky nic dál neposunuje. Jeho hrdinové znovu a znovu upadají do svých niterných muk a dosažení cíle tak připomíná Sisyfovo valení balvanu. Celý film je jako labyrint znaků a významů, ze kterého neexistuje jednoznačné východisko (zvlášť viditelné je vyjádření osudu Lis pomocí marionety zbavené svých provázků - pohyblivosti). Na každém pak už záleží, jak jednotlivé znaky bude číst a k jakému východu dospěje. (30.08.2009)

[LFŠ 2008] Do Taru, do Taru. Tak blízko a přesto tak daleko. Tohle alegorické putování s Jodorowským natáčeli divadelníci o víkendech, protože jejich surrealistická, částečne improvizovaná a vždy jiná divadelní představení byla velmi náročná na přípravu. No a Jodorowského pak při premiéře na filmovém festivalu v Acapulcu málem ukamenovali. Jak překrásný je pohřeb. Těm co film nepochopili bych doporučil dokument La Constellation Jodorowsky. (10.08.2008)

Černobílé podobenství je současně alegorií, fantaskním putováním na pomezí symbolismu a surrealismu, rozhodně však nejde o fantasy. Při sledování jsem si vybavil řadu jmen - Luis Buñuel, V.Chytilová, P.Juráček, J.Němec...vůbec na českou novou vlnu jsem vzpomínal často (Sedmikrásky, Ovoce stromů rajských jíme, Případ pro začínajícího kata, Mučedníci lásky, Archa bláznů aj.). Stejně jako báseň nechává i zde Jodorowsky na divákovi, co všechno uvidí - Snídaně v trávě, stvoření člověka, Poslední večeře Páně, život a smrt, věčné hledání... Většina scén má místo hudebního doprovodu jen rozličné zvuky a ruchy, které se mnohdy až zadírají pod kůži. Experimentální film tak typický pro kinematografii 60.let (mj. tehdy oblíbené opakování záběrů či snímání pozpátku). Dnes silně artová záležitost rozhodně nesedne každému. (03.01.2015)