Macbeth

Na jedné straně se zde už projevuje Tarrova tendence radikálně dlouhých záběrů (které zde jsou jen dva), na druhé je to však stále pevně ukotvené v televizní estetice, která zabraňuje nějakému pohroužení do díla, jak je tomu v pozdějších Tarrových filmech. Přesto dlouhé záběry (resp. ten druhý dlouhý záběr) fungují/e jako způsob jak efektivně hru ozvláštnit. Tarr se zde soustředí téměř výhradně na tváře postav, v nichž se celé drama zrcadlí, pohybující se v úzkých chodbách či schodištích hradu. Pohyby kamery jsou úžasné a skvěle se v nich využívá i vysoké hloubky ostrosti televizní kamery pro dramatické přechody mezi akcí v popředí a v pozadí. (30.08.2009)

Zhliadnutá 62-minútová verzia, v ktorej prvý záber má 5 minút a 21 sekúnd, druhý 56 minút a 36 sekúnd. Na Tarrovej televíznej adaptácii Shakespearovho Macbetha možno skvele demonštrovať nutnosť v každej štylistickej voľbe zosúladiť umeleckú a ekonomickú motiváciu. V dvojzáberovej dráme sa kamera neustále drží nepríjemne blízko postáv, pretĺkajúcich sa ponurými priestormi a chodbami stredovekého sídla, kde absencia prepracovanej mizanscény väčších celkov na jednu stranu skrýva nedostatky a komornosť televíznej produkcie, na druhú stranu zintenzívňuje klaustrofobické napätie, príznačné pre sociálne terorizujúce rané snímky režiséra. Taktiež sa tu objavujú preňho typické výpustky a odlišné plynutie času, umocnené tým, že sa všetok dej po prológu odohráva bez strihového zásahu do materiálu. Vďaka hmlistému oparu, ktorý dáva priestoru nezameniteľného genia loci, a výborným hercom, pôsobivo prednášajúcim shakespearovské repliky, ide o pozoruhodnú a formálne zaujímavú adaptáciu klasickej tragédie. 80% (08.12.2015)

Pro celkové pochopení Tarrových následných formálních opusů nezbytné vidět, teprve nyní vidím tvorbu režisérského mága křišťálově čistě ve všech souvislostech. (23.01.2010)

BÉLA TARR, MACBETH (1982) _____ Tarr je mi blízký jako tvůrce percepčně bohatých obrazů, ze kterých tvoří imaginativní světy (ne)bezpečně probouzející naši představivost. Kde se z tohoto pohledu nachází Macbeth? Snad spolu s Podzimním almanachem (1985) – někde napůli cesty. Dlouhý nepřerušovaný záběr kombinovaný s formálně veristickými přístupy dřívějších Tarrových snímků: kamera se jen zřídkakdy propracuje k polocelku, a pokud tak učiní, pak proto, aby odhalila překvapivou prostorovou souvislost, jako při náhlém svrchním pohledu ‘do ložnice‘ na akt vraždy; jinak je pohled prakticky celou dobu sevřený v detailu na tváře postav a proměnlivé emoce v nich, a jejich nejbližší okolí: zdivo hradních stěn, v pozadí hořící louče, spoře osvětlené průhledy do jinak temných chodeb, atd. Podstatnou část prostoru, v němž se kamera fyzicky pohybuje, tedy nevidíme. Omezený rámem hledáčku, který ponechává enormní zbylý prostor mimo dosah zraku, má divák zúžené možnosti zorientovat se v propletenci chodeb a komnat, bloudíme, tak jako Macbeth v labyrintu své těžce zkoušené mysli. Z prostoru, kam nevidíme, Tarr rovněž generuje prvky montáže uvnitř záběru: nepatrné změny (přechod siluety postavy přes část záběru, změna v osvětlení, atd.) umožňují hladké skoky v čase ‘vyprávění‘ vpřed, nebo přechod mezi realitami (dovnitř Macbethovy mysli a zpět). To jsou jen některé z Tarrových kreativních variací na téma detailu a dlouhotrvajícího záběru. Vše jsou to záblesky vytříbeného citu pro filmový obraz. Ale stačí to? Snímek jako celek v sobě nemá, alespoń pro mne, onu uchvacující sílu, která bude už za pár let od Tarrova díla neodmyslitelná. Kamera, přes svou nepřehlédnutelnost, (zatím ještě) postrádá odvahu k osamostatnění, jakoby spíše bez účasti sledovala předem dané, trochu rigidně neživé, linie a osy svého pohybu, jakoby byla pohyblivým průmyslovým okem, před kterým se děj snímku míhá, spíše než průzračným okem, před jehož tancem vystává Svět, v které se převtělí ve chvíli, kdy se Tarr setká se svým tvůrčím alteregem -- se spisovatelem László Krasznahorkaiem. ____ Post Scriptum: Snad je mé hodnocení příliš přísné. Ale nemohu dostat z hlavy srovnání Tarrova Macbetha a Dreyerovy a Trierovy Médey (1988), dvou TV projektů, z nichž jeden svádí nerovný zápas se Shakespearem a druhý s antickou tragédií, resp. s antickým mýtem, nebo možná se surovou matérií, jež dala tomuto mýtu vzniknout. Podle mne jde druhý jmenovaný nesrovnatelně dál, televiznost, pokud si to mohu dovolit takto říci, je pro Triera překážkou, která ho neomezuje, ale spíše tvůrčím způsobem nakopává při zpracování Dreyerova skriptu a poznámek. (14.07.2012)

Třetí hvězda je spíš jen za to, že tenhle film vznikl v době, kdy se jednozáběrové filmy daly brát jako zajímavý experiment a kdy z nich ještě nebyl trend, který někteří režiséři využívají k tomu, aby formou sice zaujali spoustu diváků, ale zároveň je opili rohlíkem a snažili se je donutit ignorovat chatrný scénář a slabě vykreslené postavy. Ona tahle echt minimalistická Tarrova adaptace Macbetha, která je složená hlavně z detailních záběrů na tváře herců, občas má něco do sebe a i když o ní nemůžu říct, že mě dokázala bavit celou dobu, její forma má své světlé chvilky a výkony herců vlastně taky. Ačkoli... u těch herců je to složitější, jelikož se sice snaží, ale Tarr je vede stejně jako na divadle, takže mnohdy působí příliš teatrálně. Teatrálně vůbec tenhle film působí celkem často, což mi taky vadilo, protože takové zpracování se rozhodně víc hodí na divadlo než na film. Na televizní film to ale zase není až tak špatné a navíc je z toho dost jasné, že sám Tarr to hlavně bral jako experiment, takže to tak ani nemám problém brát. Jen se nemůžu ubránit dojmu, že mohl vypadat lépe a kreativněji. Popravdě jsem po tomhle dost zvědavý na Trierovu Medeu, která je také televizní, také podle světově slavné předlohy a dost pravděpodobně také zpracovaná za malý rozpočet. Jsem pak zvědavý, jestli víc ocením Tarrův přístup, nebo naopak ten Trierův. Tarrův Macbeth mi zatím, aspoň z toho co už jsem viděl, připomínal ty Janscóvy vizuálně výrazné filmy, které se celé odehrávají na poli (Elektra a její pravda, Sezóna příšer). Slabé 3* (12.11.2022)