Panelové vztahy

Znalý tvorby Bély Tarra může považovat za odklon k formalismu buď jeho dvouzáběrovou televizní adaptaci Macbeth, nebo následný Podzimní almanach. Určité tendence lze podle mě vystopovat již tady. Tarrův návrat k černobílému materiálu považuji za důmyslný tah, kterým posiluje především dokumentárnost. Opět velmi chytře napsané dialogy tu nejsou již tak často prezentovány ve velkých detailech, daleko více v detailech a polocelcích. Nemálokrát rozostřená ruční 16mm kamera nyní spíše s odstupem pozoruje. Nejdospělejší raný Tarr. Pro Shadwella: A teprve čtivo o Sanaci betonových konstrukcí stojí za to. :-) (19.02.2008)

Iba pred pár hodinami som dopozeral Fassbinderov film Proč posedl amok pana R., do komentára som napísal, že mi pripomína Papouškove filmy o Homolkovcoch a vzápätí pozerám Panelové vzťahy, ktoré sú iba inou variáciou na neznesiteľnosť klietkového chovu, ktorý mali ľudia za socializmu považovať za plnohodnotný život. Ešte by som k tomu pridal Chytilovej Panelstory a to je všetko quod erat demonstrandum. Nie je to iba otázka materiálového nedostatku. S rovnakým problémom sa stretávajú jednotlivci i celé rodiny, pokiaľ sú ich životy nasmerované na konzum, pretože po naplnení tohto mizerného cieľa nastáva prázdno, ktoré sa nedá prekonať skokom. (10.01.2020)

Jako umělecké zachycení manželských problémů film funguje dokonale, jako dokumentární a sociologizující výpověď s širšími přesahy už film funguje hůře. Objektivizující tendence jsou patrné v na kameru pronášených monolozích, což jako formální prostředek filmu celkově neuškodí, ale z monologů se divák nic obecně platného o životě tehdejší společnosti nedoví. Není tu nastolen téměř ani jediný problém, který by nezažíval kterýkoliv pár kdekoliv jinde na světě na stejné sociální úrovni. Proto jsou narážky na socialismus ukvapené a vychází nejspíše z toho, že spojení panelákové reality s maďarským režisérem (Maďaři, jak známo, stejně jako Poláci, socialismus zrovna v lásce neměli a nemají...) vyvolává automaticky zavádějící očekávání. O to je však příběh logicky univerzálnější a ze schopnosti, s jakou dokázali autoři v plynulých záběrech kamery zachytit ubíjející bezútěšnost klaustrofobického manželství, až mrazí. (04.06.2014)

Tady mě Béla Tarr překvapivě celkem potěšil. Sice některé scény trvají příliš dlouho, jiné scény tam zas podle mě úplně chybí (protože se tu pár věcí stane úplně zničehonic) a i na té psychologii se tu mělo víc zapracovat, protože bez ní to vyobrazení nefunkčního vztahu není úplné a částečnou kompenzaci psychologie mi prostě nevynahradí pokus ji do toho zakomponovat způsobem "tohle s nimi udělalo to šedivé panelákové prostředí". Tedy takhle, vynahradil by ji, ale já ji z toho prostě dostatečně necítil. Kamera se o to sice snaží, ale ta vykresluje především (ať už vědomě či nevědomě) vztah těch dvou namísto atmosféry prostředí okolo nich. A pár kritických narážek na socialismus, objevujících se taky zničehonic, něco takového nevynahradí a ani nevytvoří. Jako mám tomu co vyčítat, ale zase na druhou stranu musím uznat, že to Tarrovi tentokrát konečně funguje, vyznění některých scén a práce s nimi je tu prostě dokonalá (hlavně u té "nekonečné" taneční oslavy, kterou Tarr natočil úplně geniálně) a ačkoli výše kritizuji slabou psychologii postav, podstatné je, že tu Tarr nějakou má a sem tam ji umí podat pouze obrazem, což nezvládne každý. Dlouho jsem chtěl dát i čtvrtou hvězdičku, ale na tu tam těch mínusů vidím bohužel pořád dost, nicméně to nemění nic na tom, že se mi poprvé něco od Tarra líbilo. Asi bych se měl víc zaměřit na jeho ranou, dokumentárně působící tvorbu, než na jeho pokusy o slow cinema a Tarkovského, kde si oba styly bere jen do formy, ale přesahem jsou banální a vlastně bez větší hloubky. Silné 3* (03.06.2022)

Socialistická podoba „šťastného“ manželství: lehce hysterická žena, v manželství (nebo spíš z manželství) apatický muž; film začíná jejich rozchodem a na několika epizodách z minulosti s brutální nezaujatostí ukazuje, proč mezi nimi začala komunikace drhnout. Nepotřebujeme znát jména ani další detaily z jejich životů, definuje je prostředí. Fráze paneláková šeď k Prefab People sedí dokonale. Kamera během dlouhých dialogů pozoruje tváře manželů v dotěrných detailech, což napomáhá stísňujícímu dojmu. Není úniku a není to příjemné. Hlavně střídmá délka činí tuhle záměrnou nesnesitelnost snesitelnou. 60% (02.08.2010)