Öszi almanach
Jesenný almanach
Almanac of Fall
Obsahy(1)
Jesenný almanach predstavuje v tvorbe režiséra Bélu Tarra obrat od autentického, dokumentárne ladeného režijnému štýlu k formalizmu, štylizovanej práci s priestorom, svetlom a hereckými výkonmi. Film portrétuje rozvrátené vzťahy medzi ľuďmi, poznačené krutosťou, odcudzením a morálnym úpadkom. Päť postáv príbehu sa nachádza v uzavretom priestore jedného bytu. Vzťahy medzi nimi sú riadené strachom a túžbou, nenachádzajú však žiadnu vzájomnosť či pochopenie. Matka a syn sa nenávidia a navzájom podozrievajú z využívania. Matka sa bojí, že jej syn sa o ňu zaujíma iba pre peniaze, syn si zase myslí, že ho prostredníctvom nich matka vydiera. Slúžku Annu používa matka ako svojho otroka. Jej milenec sa zase zaujíma iba o jej telo. A nájomník, ktorého syn do bytu privedie, zasa myslí iba na peniaze, ktoré by tu mohol ukradnúť. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (16)
Byt jako forma (uvěznění). Zde je již bez debat patrný Tarrův příklon k formalismu, přece jen občas ještě tenduje ke svým raným dílům. Tento fakt je snadno rozpoznatelný v několika dialozích, kdy je kamera poněkud roztěkaná a protagonisté spolu opravdu hovoří, tzn. že jeden reaguje na druhého. V ostatních dialozích každá z postav pronáší monologové pasáže bez téměř jakékoli reakce toho druhého. Nejvíce je tato výše načrtnutá rozpolcenost vidět ve scéně rozhovoru matky se synem. Dlouhý monolog je po chvíli jako by symbolicky narušen matčinou fackou a slovy: "Ty mě vůbec neposloucháš." [==] Tarr v tomto díle experimentuje se světlem. Nasvícení herců a interiérů působí jako značně stylizující prvek, použití oranžovočervené a chladně modré barvy silně kontrastuje oproti Tarrovým předešlým černobílým snímkům. Ač výše uvedené hodnotím víceméně jako klady, je jasně vidět, že se Tarr svým stylem ještě zcela nevyhranil a občas jakoby nevěděl, co přesně chce natočit. ()
Vizuálně krásná klaustrofobická rozprávka o panoptiku pěti karikaturních figurek, jež jsou žalářníky ve svých vlastních bytech. Soulož na ledničce ještě nikdy nebyla tak sexy. ()
Depresívne a úzkosť vyvolávajúce dielo... Priznám sa, zo začiatku to chcelo veľkú dávku trpezlivosti. No našťastie netrvalo dlho, a príbeh piatich postáv zavretých v jednom byte ma chytil za pačesy. A to sa pritom celý dej pred zrakom diváka odvíja iba na základe dialógov jednotlivých postáv. Trochu mi to pripomenulo Bergmana, ktorý si taktiež potrpel na dialógoch postáv utvárajúcimi tak ich príbeh, no narozdiel od neho sa mi Béla Tarr zdá divácky neprístupnejší čo sa týka všeobecnej psychológie. Jediné čo môžem o postavách vyhlásiť je, že mi boli všetky vrcholne nesympatické, taký ľudský hnus sa pokope v jednom filme zíde iba málokedy, obyčajne sa k nim pripletie aj niekto normálny, ale tu... tu boli všetci skazení do morku kostí. Škoda, že mi nebolo dopriate trochu viac im nakuknúť do hláv, no možno to tak aj bolo lepšie, to čo by som tam našiel by ma asi veľmi nepotešilo... skrátka vrcholný humus. A ako už podotkol jeden užívateľ, prostredie bytu mi zase pripomenulo bezútešné domové priestory Viscontiho filmov časovo lokalizované niekde do medzivojnového a vojnového obdobia, ktoré sú základom pre jeho všeobecne chladnú a depresívnu atmosféru. Čo sa týka farebnej kompozície žiaľ, nepodarilo sa mi ju rozlúsknuť. A vlastne ktohovie či mala pre dotvorenie dejovej linky nejaký význam, alebo možno aj mala, no len s viacerými možnosťami výkladu. Nech je ako chce, v každom prípade ide o pozoruhodné dielo, ktoré však už nikdy nechcem vidieť. 80/100 ()
Potomkovia okolo dvadsiatky by mali odísť z domova a žiť vlastným životom. Ak sa tak nestane, roky sa nabaľujú a s nimi aj medzigeneračná nenávisť. Rozdiely v medziľudských vzťahoch v gulášovom socializme maďarskej reality osemdesiatych rokov a ľubovoľným obdobím v ľubovoľnom teritóriu nie sú až tak veľké, ako by sme si mohli nahovárať. Tarr sa snaží divadelnosť svojho diela narúšať inovatívnou prácou s kamerou, zabudnite na tradičné zábery a protizábery pri dialógoch. Vlastne nakoniec je tu toľko bitiek, že postavy sa ani klasickým spôsobom snímať nedajú. ()
Ohromne nepríjemný a na sledovanie náročný film, oproti ktorému sa aj tie najnepríjemnejšie kúsky európskeho autorského filmu, na čele s Fassbinderovým V roku s 13timi splnmi, javia ako vcelku milé oddychovky. .......... Počiatky Tarrovho štylistického krasokorčuľovania sa zarývajú do diváka s mŕtvolnou vyprahnutou pomalosťou, pričom v ňom zanechávajú hlboké a ihneď hnisajúce trajektórie svojej veľakrát (takmer neustále) neznesiteľnej sugestívnosti. je to portrét najnegatívnejších ľudských stránok, vykreslený spôsobom, ktorý sa bolestivo plazí pod kožou a vytvára dojem nefalšovanej choroby. ....... Celým filmom sa prepletá atmosféra hnitia a ľudského rozkladu (posilnená aj chorobnými odtieňami zelenej, červenej a modrej, vpitými do diegézy filmu). Zaujímavá skúsenosť, som rád, že to mám za sebou a už to nemusím sledovať. ()
Zatímco v předchozích Tarrových filmech byl byt symbolem problémů existenčních, nyní problému existenciálních. Zatímco u předchozích dvou filmů se dalo uvažovat o vztahu mezi vnějšími materiálními otázkami a vnitřní psychikou postav, zde se již (i když ne úplně, i zde totiž hrají zřetele jako finanční tíseň učitele či touha získat byt a peníze od matky jistou roli) autor soustředí primárně na intersubjektivní strukturu vztahů obyvatel jednoho bytu (jenž již není pouhým bytem, ale spíše metaforou, např. místa střetu různých generací apod.). Vzájemná odcizenost a latentní nepřátelství je ze všech "dialogů" (viz uživatel ORIN) patrné, forma zde však má svou důležitost - zejména hra světla. Právě díky světlu odhalujeme skutečnou distanci v zdánlivé blízkosti postav, i v rámci těch nejtěsnějších rozhovorů, kdy se zdá, že si jsou postavy blíž, je povětšinou každá z nich různě nasvícená, což metaforicky naznačuje jejich skutečný nesoulad. A jsou to právě i dialogy a mology postav, kde vězí moje hlavní výtka filmu - ten film, který chce proniknout do hloubky nitra postav, musí mít stejně hluboké a silné myšlenky v nich obsažené, což se zde Tarrovi ještě úplně nepodařilo. ()
Moja prvá skúsenosť s Bélom Tarrom. Pomalý, formálne premyslený film o 5 nesúrodých postavách v stiesnenom priestore mudrujúcich o živote, hodnotách, bolesti, túžbe a strachu. Chvíľu mi trvalo kým som si našiel k filmu cestu. Predsa len detaily na tvár, kde je 80 % monológov bez odozvy, je štýl na aký si treba zvyknúť. Ale po 30 minutách sa pred nami odvíja scenáristický a réžijný opus. Príbeh napreduje. Všetko sa začína preplietať a výsledná myšlienka je akási dekadencia vo vnútri nás všetkých, kde najčistejší pohľad na svet, je kvôli nepriazni často krát odsúdený strašnejšie ako jeho morálne skazené okolie, ktorému chcel pomôcť a v ktorom sa tiež znížil na jeho úroveň. Zbožňujem filmy prebúdzajúce otázky k diskusií a tiež ak majú v sebe nejakú myšlienkovú neukotvenosť. Tarr chcel povedať filmom veľa a som rád, že môžem napísať, že sa mu to podarilo. Jeden z tých filmov čo zostanú v pamäti a keď príde na ne reč bude sa o nich pri pive výborne kecať. ()
LFŠ 2010 | Neoddiskutovatelně jeden z vrcholů Tarrovy tvorby, vycházející ze Sartrovy divadelní hry S vyloučením veřejnosti. V tísnivé atmosféře jednoho zataženého bytu se zvrásněnými zdmi ještě více připomínající stáří a únavu, bytu, který po celý film neopustíme, se mezi jeho obyvateli rozehrává hořké, skvěle napsané, sociální peklo. Na Tarrovy filmy velmi vzácně je použito barev, symbolizující nálady postav. Herci jsou snímani z velké blízkosti - větší vzdálenost je už snímána přes překážky a navozuje pocity klaustrofobie. Všechno podtrhuje minimalistická hudba Mihály Víga, většinou rozklady mollových akordů na elektrickém pianu podpořené silnými basovými tóny. ()
Z prostoru "Za zavřenými dveřmi" (Huis clos - právnicky "s vyloučením veřejnosti"; Sartre, 1943) nepronikají žádné informace (tak jako z nebe nebo pekla), zprostředkovat je může jedině medium. Béla Tarr povyšuje milostný trojúhelník na nemilosrdný pětiúhelník, aby mezi jeho vrcholy vepsal existenciální drama, které se nedožilo katarze (procitnutí z nevolnosti). Pět lidí se svými projevenými i zastřenými tužbami krouží kolem sebe, mluví, aniž by se dokázali domluvit na čemkoli. Případná citace z výše uvedené Sartrovy hry: "Et cependant, nous sommes en enfer. Et personne ne doit venir. Personne. Nous resterons jusqu'au bout seuls ensemble. (A tak jsme přece jen v pekle. A nikdo nesmí odejít. Nikdo. Až dokonce zůstaneme sami spolu)" - to je to "peklo jsou ti druzí"... A tak se nakonec mluvilo víc o Sartrovi než Tarrovi, což rozhodně není dobře. ()
Mám pocit, že odsud Fliegauf dost čerpal inspiraci když točil Houštinu, protože Podzimní almanach s ní má kupodivu dost společného. Ona sice Houština je "povídková" a tady jde o portréty několika lidí, které na sebe sice skoro nenavazují, ale střídají se a vyvíjí mezi sebou, jenže oba filmy stojí jen na dialozích mezi postavami, které se snaží být dost filozofické či dramatické a celistvý příběh nemají. Jenže zatímco u Houštiny mě ty jednotlivé pasáže dost bavily a některé byly i celkem silné (a obzvlášť jedna, na kterou nejspíš nikdy nezapomenu), tady se mi moc nepovedlo se do toho dostat. Sice tu je pár zajímavých myšlenek a taky několik zkratkovitých, se kterými se Tarr moc pitvat asi bohužel nechtěl, ale na rozdíl od ostatních uživatelů mi ten vizuál přišel často mdlý a nudný a silných scén a dialogů jsem tu zaznamenal skutečně málo. Třeba jsem jen nebyl ve správné náladě, přeci jenom je to dost slušně zahrané a nějakou hloubku a obecně něco do sebe to určitě má, ale i tak nemůžu říct, že by mě Podzimní almanach nějak zvlášť zaujal. A popravdě mám pocit, že ve mě do budoucna ani nic nezanechal - když tedy pominu ten geniální závěr. Ten se mi totiž líbil fakt hodně, všechny ty myšlenky úctyhodně završil a až mě krapet překvapilo, že s takovým koncem přišel zrovna režisér Turínského koně. Ačkoli tu je ten konec dvojsmyslný, jelikož se dá chápat optimisticky i pesimisticky (a hlavně realisticky, protože to z toho vyplývá nejlíp) a je jen na divákovi, jakou variantu si vybere, protože jsou správně všechny. Ať už byl Tarrův záměr jakýkoli. Nicméně povedený závěr tenhle film naštěstí částečně zachránil a jen díky němu třetí hvězdičku nakonec přidám. Slabé 3* ()
Urcite se nejedna o film, ktery si chcete casto poustet. Velmi dobre zpracovane drama o ztracenych zivotech v jednom byte. Pozorny divak oceni i zajimave dialogy a civilni herecke vykony. ()
Vizuálně velmi poetické a nevšední. Jinak docela nudně komplikovaný spletenec vztahů na půdě jednoho bytu. ()
Obraz společnosti v bludném kruhu vzájemného ubližování v němž z existenčních důvodů nutně pokračují i ti, kteří si to uvědomují. Obraz společnosti, která (samozřejmě) přežívá, ale přitom už neví, proč by vlastně dál měla. ()
kdepak je ten prďola, co si objednal vizuální orgasmus od bély tarra? melodramatický přestylizovaný zážitek z jednoho tísnivého baráku. wow. snad mi ten maďar jednou zaplatí náplasti na rozervanou duši. ()
Forma vyjímečná. Ale ocenil bych méně dialogů. Mají sice svůj účel, ale mně jejich rozvleklost film narušovala. ()
Silný film, zabývyjící se tématem stárnutí a generačními rozdíly. Režisér vytváří hustou atmosféru uvnitř jednoho bytu pomocí vynikající kamery, kterou rozbíjí okolní prostor, což jen přispívá ke stísněnosti. Práce s barvou je úžasná. Výborné jsou též herecké výkony všech představitelů. ()