Dva poločasy v pekle

Jako dlouholetý fotbalista bych měl být lehce zklamán, protože samotná hra zde dostala poměrně málo prostoru a navíc nabrala víceméně karikaturické rozměry. Jako filmový divák bych ale na druhou stranu Fábriho poplácal po zádech a pozval na panáka. Není to film o vzpouře proti utlačovatelům skrze sportovní utkání, jakým byla například diametrálně odlišná a značně komediální Trestná lavice, je to tragický příběh o naději, falešných ideích a povaze lidství v nelidských životních podmínkách, kde fotbal pouze dotváří kulisu bezvýchodnosti a symbolické hry, kterou "nadřazení" v pracovních táborech s politickými či rasovými protivníky provozovali. Mezi desítkami podobně cílených titulů si Dva poločasy v pekle dodnes zachovávají určitý punc originality a technické kreativity, přestože co do autenticity poněkud klopýtají a chování záporných postav vyznívá chvílemi příliš nevěrohodně. Přesto velmi pozitivní příspěvek do maďarské protiválečné kinematografie, pro mě osobně skoro více oslovující a účinné než všechny dobové snímky Miklóse Jancsoa dohromady... (02.01.2017)

(KSE - M) DVA POLOČASY V PEKLE, ať se to může zdát jakkoliv nemístné vzhledem k zasazení dění do pracovního tábora za druhé světové války, je přece jenom odlehčenějším snímkem v rámci filmografie Zoltána Fábriho. Nabízelo by se srovnání s pozdějšími vězeňskými sportovními dramaty, jako je NEJTĚŽŠÍ YARD/TRESTNÁ LEVICE (původní/sandlerovský remake), ale to by bylo nemístné z důvodu přesazení z r. 1944 do neválečných let (nejde tak o život, pouze o vzdor vůči autoritám). Porovnání DVOU POLOČASŮ V PEKLE s americkým remakem Johna Hustona VÍTĚZSTVÍ (1981) by skončilo vítězně pro originál, protože v tom jde mnohem méně o tým a na místo směřování k závěrečnému utkání jsou mnohem důležitější epizodky předtím. Snímek si tak mohou užít i diváci jako já, kteří sport "neprovozují" aktivně ani pasivně, zvlášť když závěrečný zápas není nasnímán a nastříhán tak, jak je to charakteristické pro fotbalové zápasy (žádné zpomalovačky a přehrávání akce jako v americkém remaku, ale na místo toho vhodně umístěná statická kamera a užívání různých úhlů). (03.02.2012)

K filmům z 2. světové války mám poněkud proměnlivý vztah. V dobách dospívání jsem se jim zcela vyhýbal, až jsem uviděl Vyšší princip, který mě hodně zasáhl. Postupně jsem začal hodně sledovat československou tvorbu, mezi nimiž jsem ve válečném žánru objevil i takové skvosty jako Boxer a smrť, Kočár do Vídně nebo Smrt si říká Engelchen (i další...) a začal si tyto výpovědě o lidských osudech za krutých časů v takhle kvalitních snímcích velice cenit. Když jsem se o pár let později začal více dívat na zahraniční filmy, můj zájem o snímky o 2. světové válce postupně upadl natolik, až se jim poslední dobou zase spíše vyhýbám. Není divu v té záplavě mnohdy patetických amerických filmů nebo různých velkofilmů, které řeší většinou průběh různých operací, snaží se realisticky zachytit dění na frontě, ale při tom nemají v sobě výrazné postavy se silnějším osudem... Dva poločasy v pekle jsou pro mě po dlouhé době objevem na poli válečného dramatu, z něhož mám silný zážitek srovnatelný se zmíněnými čs. filmy. Asi nebude překvapením, že pochází opět nejen z východního bloku, ale i ze stejné doby a od tvůrců, kteří dobu války i prožili a mohli tak do výsledku vnést i střípky vlastních zkušeností. Výborná atmosféra a černobílý obraz působivě doprovázejí silnou charakterní hru na uzavřeném prostoru pracovního tábora, kde se (podobně jako v již zmíněném filmu Boxer a smrť) kombinují zdánlivě neslučitelná pravidla sportu a pravidla války. Možnost hrát zápas se stává možností poslední záchrany, byť částečně s již předem umírající nadějí, přesto se jí s vyhlídkou na poslední naději někteří chopí (futbalista Ónódi), třeba i za cenu velkého risku (v podobě velké lži) a jisté ztráty důstojnosti ve vypjaté chvíli – v tomto směru na mě silně zapůsobila postava židovského dělníka Steinera. Napínavý zápas vyúsťuje do chvíle, kde jakoby ztratila důstojnost i veškerá pravidla. [90%] (28.04.2021)

Tento maďarský film je natočený podľa inej skutočnej udalosti. Kyjev, 9. augusta 1942 a odohráva sa zápas medzi nemeckým výberom Flakelf (výber pilotov a členov PVO) a klubom FC Štart Kyjev (Dynamo Kyjev) a sa stal symbolom ukrajinského odporu. FC Štart vyhral 5:3. O týždeň neskôr 16. augusta 1942 v odvete FC porazil nemecký výber opäť a tento krát 8:0. Po tomto zápase boli komunisti a členovia NKVD zatknutí a mučení gestapom. Korotkich zomrel pri mučení, Kuzmenko, Klimenko, Keehl a Trusevich boli poslaní do koncentračných táborov a vo februári 1943 popravení. A tak sa zrodila legenda o tomto zápase, ktorá poukazuje na hrdinstvo, nepoddajnosť, udatnosť hráčov a to už je jedno či ukrajinských, maďarských, amerických alebo macedonských, tak ako to je zobrazované vo filmoch s týmto námetom: Osudový zápas, 1962; Nerovný zápas, (Vítězství) 1981; Zápas smrti (Match), 2012; Tretí polčas, 2012. (13.07.2015)

Maďarské válečné drama, jež se odehrává v pracovním táboře někde na Ukrajině v roce 1944. Jeden z trestanců, bývalý slavný fotbalista Dió Ónodi (I. Sinkovits?), je požádán, aby vytvořil fotbalové mužstvo složené z vězňů a to se má utkat s výběrem Třetí říše na počest Führerových 55.narozenin. Snímek popisuje příhody z pracovního tábora, kde maďarským nuceným pracovníkům veleli jejich krajani, jež byly ostří, ale relativně spravedliví. Dále se zabývá Ónodiho hledáním správných hráčů a skládání mužstva a také jejich následné problémy s ostatními, nevybranými vězni. Díky nezdařenému pokusu o útěk jsou hráči nuceni na hřišti hrát o svůj život. Samotný zápas v kopané je přirozeným vrcholem snímku, je navíc nasnímán velmi poutavě. Po nesmírně dramatickém průběhu, Maďaři otočili skóre a vyhrávají 4:3, když Ónodi po odchozeném prvním poločase dá tři branky. Utkání sledující vysoký německý důstojník však výsledek považuje za provokaci a vzpouru a vítěze utkání stihne tvrdý trest. Osobně drama hodnotím jako velmi působivé, jako fotbalový a zároveň filmový znalec jej hodnotím velmi pozitivně. Na závěr zbývá podotknout, že zobrazené vítězství nebylo nic šokujícího, neboť na přelomu 40. a 50. let bylo maďarské mužstvo téměř neporazitelné, německá sláva měla teprve přijít teprve od MS 1954, kdy ve finále zdolali právě Maďary. (02.10.2014)