poster

Nabarvené ptáče

  • Slovensko

    Pomaľované vtáča

  • anglický

    The Painted Bird

Drama / Válečný

Česko / Slovensko / Ukrajina, 2019, 169 min

Komentáře uživatelů k filmu (242)

  • POMO
    ***

    Film, zachráněný kameramanskou prací “s černobílem”, rámováním a svícením. A produkčním vystižením doby kulisama a kostýmama. Vypravěčskou strukturou však naprosto jednotvárný, postrádající dramatický oblouk, uměleckou symboliku, sofistikovanější střihové postupy i vnitržní emocionální vývoj, který mu mohla aspoň částečně dodat (pohříchu naprosto absentující) hudba. Nabarvenému ptáčeti chybí většina toho, co jeho typ filmu potřebuje. Postavy mají výstižné tváře, ale setrvají pouze pár minut, většinou téměř nepromluví, a filmu nic nedají. Pouze svojí hnusotou přispějí k další a další předčasné ztrátě nevinnosti kluka v ošklivém prostředí. A že to celé má být právě o oné ztrátě, pochopíme až z posledních pár minut, po téměř třech hodinách monotónního kupení stejně vypadajících a vyznívajících epizodek na sebe.(13.9.2019)

  • Lima
    ****

    Pokud jde o technickou stránku, filmařské a produkční hodnoty, je Marhoulovo vydupané arcidílo filmem světových parametrů. Vzhledem k tomu, co se u nás točí a točilo za posledních dejme tomu 30 let, vzhledem k té bídě s nouzí, tak ´ptáče´ absolutně nemá žádné srovnání a celá česká porevoluční kinematografie se za ní plouží s vyplazeným jazykem jak zpráskaný pes. Mám s tím filmem, respektive s jeho předlohou, ale jeden problém. Proč mě to emocionálně vůbec ani nelízlo, je skutečnost, že jsem nevěřil té upřímnosti sdělení. Víte, Jerzy Kosinski byl tak trochu exhibicionista. Miloval záři reflektorů, byl rád, když se o něm mluví, a prostě ve svém stěžejním díle tak trochu exhiboval. Film se chválihodně nesnaží šokovat za každou cenu, spíš se drží při zemi, ale některé stěžejní scény nemohl opominout. Takže se i tady, jako v knížce, hraje na efekt. Vidíme tu vydloubnuté oční bulvy válející se po zemi, znásilnění flaškou, sex se zvířetem (nutno ale podotknout, že to kamera zabírá pokud možno decentně) a i ta umírněná scéna se sniperem a kruté zbavení se pedofila vlastně tak trochu na ten efekt hrají. Nic se tu neděje přirozeně, prostě jsem tomu nevěřil, a emocionálně mě to nechalo chladným. K ženským charakterům Kosinski (a proto musel i film) přistupoval stereotypně, obě dvě velké ženské postavy jsou sexuálně narušené agresivní nymfomanky, aspoň že tu tetičku z toho vynechal (velký smajlík). Dobře, prostě s knihou mám velký problém, s filmem v zásadě ne. Každopádně – KAMERA (!!!), ta má světové parametry, doslova světové. Každý záběr je do nejmenších detailů promyšlen, nádherné vláčilovské kompozice (spodní záběr na nahou kráčející Čvančarovou lesní loukou je jasná Marholouva inspirace Alexandrií v Marketě Lazarové) se tu střídají s interiérovými záběry, kde je radost sledovat tu hru světel a stínů, prostě nádhera. A vlastně až po skončení jsem si uvědomil, že tu úplně chybí hudba a přitom to ničemu nevadí. To je také umění, vyprávět jenom obrazem a tady dávám Marhoulovi palec nahoru. Když pominu závěrečnou „kapitolu“, kdy se kluk dostane do civilizovaného světa a vyprávění se trochu zacyklí a začne to být maličko úmorné, tak film mi velmi rychle utekl. Tempo je sice pomalé, ale vtahující, takže ty tři hodiny mi přišly jako hodina a to je také dobré vysvědčení pro Marhoula. Jsem rád, že jsem to viděl, ale jsem také rád, že jsem si udělal jasno, kterou knížku ve své sbírce nechci :o) ___ PS: Ale stejně si do Marhoula dloubnu. On otevřeně přiznává jako inspirační zdroj Klimovův ´Jdi a dívej se´, i díky přítomnosti Alexeje Kravčenka v jedné z menších rolí. Ale když srovnám tehdy malého Kravčenka a Petra Kotlára, to je jako nebe a dudy. Kravčenko byl na konci Klimovova filmu malý stařec, chlapec se šedivými vlasy, na kterém se útrapy války nesmazatelně a navždy zapsaly. Kotlár je na konci takový vypulírovaný, ve tváři ani náznak nějakého strádání, rovnou by se mohl přihlásit do nějakého dětského modelingu. Tady jsem teda měl s autenticitou velký problém a ujištění , že ´Jdi a dívej se´ je přeci jenom jiná váha, boxerskou terminologií taková ruská těžká, proti té české velterové :o)(16.10.2019)

  • Matty
    *****

    Nabarvené ptáče je monumentálním, řemeslně do nejmenšího detailu vycizelovaným osobním projektem Václava Marhoula, který v kontextu československé kinematografie představuje anomálii a něco stěží opakovatelného. Ze všeho nejvíc na něm obdivuji, že není  opatrný a nejde divákovi vstříc, jak by se vzhledem k 180 milionovému rozpočtu dalo předpokládat, ale naopak nás bez jakýchkoliv kompromisů, bez doříkávání a manipulace tři hodiny provokuje a vyzývá, abychom si kladli otázky, na něž možná neexistují správné odpovědi, ale je důležité před nimi neuhýbat. Jinak se může stát, že stejně jako Joska pro všechno zlo ztratíme ze zřetele to dobré, kvůli čemu má smysl vytrvat. Více tady 90%(19.9.2019)

  • J*A*S*M
    ****

    Takhle ambiciózních velkých filmů bychom měli mít jako česká kinematografie ideálně alespoň pár do roka, pak by z jednoho Nabarveného ptáčete nemuselo být takové haló. Ale když holt nemáme, a Marhoul je s tímto dílem objektivně o dva parníky před jakoukoli českou konkurencí z poslední doby, tak se zkrátka nedá svítit. Velký, stylový film, světové úrovně. Na pětihvězdu jsem si to neužil, protože se to příliš "užít" ani nedá. Je to spíš vyčerpávající. Ale uznalá čtyřhvězda bezpochyby. Nicméně, tvořit kolem toho filmu mediální auru až nějakého exploatačního válečného hororu je neskutečně absurdní. Jasně, dějou se tu otřesné a zrůdné věci, Marhoul k nim ale přistupuje velmi decentně až cudně. A pokud někdy až hysterické ohlasy z Benátek o něčem vypovídají, tak jedině o tom, že snobové z těchdle velkých festivalů rádi sklouzávají k laciným titulkům ... a že hovno vydrží.(12.9.2019)

  • Enšpígl
    ****

    Sledovat celý to "benátský" haló kolem ptáčete bylo fakt úmorný, ale dokonale se při nemě projevila česká povaha. Nejdřív neuvěřitelný vyzdvihování ptáčete jako už už pomalu vítěze Benátek a celého festivalu a následně jsem z článků cítil až škodolibou radost, že ptáče neuspělo. Benátky, nebenátky, u mě jste pane Marhoule uspěl. Je doslova radost pro filmového fanouška sledovat vyprávění příběhu především prostřednictvím obrazu, trošku mám pocit, že režie byla v tandemu Marhoul / Smutný. Kamera Vladimíra Smutnýho je skutečný mistrovství, dokáže přesně sdělovat pocity a vyprávět příběh. To, co člověk sleduje je opravdu hodně drsný, vypadalo to, jako kdyby ten klučina procházel hlavním sálem pekla. Z mnoha lidí, co mu zkřížili cestu se mě dělalo vysloveně zle, tady vidím docela aktuálnost k dnešní době, protože pokud jde o krutosti a nenavist, mám dojem, že jsme se ještě "zdokonalili" . Silný příběh a některé scény jsou tvrdší, ale zase proboha z toho nedělejme nějakou surovou šílenost tak to rozhodně není. Viděl jsem mnohem drsnější scény v tématicky podobných filmech. Proč dávám čtyři ? Já nejsem moc fanoušek epizodního vyprávění, mám radši celistvý příběh a pak jedna scéna, kterou mě nedávala vůbec smysl, bohužel není jí jak textově popsat, abych nevzradil něco z filmu, tak jen pro sebe nápověda a pro tebe nulové info, kdyby se někdo zeptal (fotogalerie page 2 ) . Nabarvené ptáče je mistrovskou vizuální výpovědí o lidech, o jejich povaze i době ve které se příběh odehrává.(12.9.2019)

  • RedAK
    *

    Ano, jak jsme se dočetli ve všech tuzemských médiích, v Benátkách lidi hromadně odcházeli ze sálu, maminky plakaly, novináři kolabovali, v Torontu se věšeli, babičku, která film omylem zahlédla z balkonu, museli resuscitovat tři urostlí naolejovaní hasiči bez trička, jen se všech nějak zapomněli zeptat, z čeho vlastně byli tak rozhození. Já už to vím. Z toho, jaká to byla neskutečně zle zahraná unylá sračka. Všechny ty rádoby naturalistický, surový, #tohleradsinechcividet scény, kterýma nás trapně marketingově strašili, opravdu neuvidíte, neboť se jen naznačí a pak se alibisticky odehrají mimo kameru. To je jak kdyby vám baba lascivně ukázala kozu a pak se šla do koupelny za dveře dodělat sprchovou hlavicí. Podle zvuků si můžete domýšlet, co se tam asi děje, jestli jí zrovna najíždí orgasmus, nebo dostala křeč do nohy. Ženy tam jsou výhradně titulovány slovy kurvo a děvko, ne jinak. Obě slova jsou chytře užívána střídavě, aby nám náhodou nezevšednila. Takže slyšíme: "kurvo, děvko... něco něco... kurvo, děvko... něco něco... kurvo, děvko". A já se ptám, proč si tvůrci nechali kreativitu zaraženou v prdeli a neobšťastnili diváky spoustou jiných oslovení, kterými můžeme ženy častovat: mrdka z kundy vychcaná, syfilistická špína, otcojebka, nádoba na péra, odkapávátko a další podobně neotřelý, veskrze milý výrazy. Co mě dál děsně sralo, tak že tam všichni, naprosto všichni extrémně pomalu otáčí hlavama! Já nevím jak vy, ale já otáčím krkem běžnou rychlostí. Jeb. Čumím doleva. Jeb. Čumím doprava. A ne jeeeeeeeeee-----eee-----eee----------ee---------------e------------------------eb. Čumím jak idiot. Nikdo se tam prostě neotočí normálně. Herecký výkony otřesný, kluk má celou dobu jeden mrtvolnej výraz, jak kdyby hrál poker, a ne prožíval holocaust, uši mi trhaly strojený, nepřirozený, bezemočně odříkaný repliky, pokaždý, když někdo otevřel chlebárnu, myslel jsem, že ho nadabovali google překladačem. No a když náš nebohej předškolák začal žárlit, že ho stará podvádí s kozlem, regulérně jsem se skácel smíchy. Dotčené osazenstvo kina mi poslalo vyčítavé pohledy, proč proboha takhle bezohledně bagatelizuju intimní vztahové problémy mileneckého trojúhelníku, z nichž jeden je zvíře a druhý dítě. No tak pardon, nechtěl jsem se vás dotknout, zkrátka mi přišlo pitomý, že to klučina nehodil za hlavu a nešel radši ošukat koně. Vskutku otřesnej film, jen v úplně jiným smyslu, než mi byl prezentován. A přestaňte mi cpát, že je především o tom, jaký zvěrstva se to tehdá děly. Zvěrstva se děly i minulej víkend u mě na bytě a jaksi nemám potřebu o tom s retardama z Klokánku točit film, ani na to nechci vzpomínat, ještě teď mi smrděj z huby hovna. Hvězdičku uděluju sobě za to, že jsem se tři hodiny udržel a mladý sedící vedle mě samou nudou nevydrancoval poštěváka.(17.9.2019)

  • Radek99
    *****

    Pane Marhoule, díky! Díky za to, že jste nás vrátil na mapu světové kinematografie. Poprvé za těch 30 let jsme my Češi natočili světový film. Díky za těch 11 let příprav, filmová adaptace legendárního Kosinského románu se vám povedla nad očekávání, stálo to za to. Takový originální mix, trocha ze Spielbergova Schindlerova seznamu, Tarkovského Ivanova dětství, filmů Pavla Pawlikowského, Tarrova Turínského koně...jen nejde o snímek spirituální, ani se spiritualitou pracující, ale o snímek ryze protiválečný. A to, co provádí s kamerou pan Smutný, je dechberoucí! Mám vlastně jen dvě výhrady - dost přemrštěnou stopáž a ty otřesné české postsynchrony, jinak je to vycizelovaný klenot! A škoda, že film nebyl ještě syrovější a naturalističtější, ten humbuk kolem jeho údajné brutality je umělý a nepochopitelný...(25.9.2019)

  • Fr
    ****

    „JÁ CHCI DOMŮ…“ /// O Nabarveném ptáčeti toho bylo za posledních pár dní napsáno asi tolik, jako o všech českých filmech za pět let. Z rozhovorů s Václavem Marhoulem je cejtit úleva a radost. Prostě to dokázal! Natočil film podle románu, který měl pověst "nezfilmovatelný" a který lidi kvůli dominanci násilí, agrese a sadismu nedokázali dočíst. Hned od začátku nepřehlídnete tři věci. Kameru Vladimíra Smutného, Petra Kotlára, který „nesleze“ z plátna a režii Václava Marhoula. Vezměte si - 169 minut dlouhej film, ve kterým se mluví devět minut… Tady prostě 99 procent všeho musíte vyjádřit obrazem, mimikou a scénou. Tady si nikdo nemůže jen tak sednout a začít povídat o tom, jak... a že by.... Tady se mlčí a koná. Což je parádní. Snímek na naše poměry udivuje zahraničním hereckým obsazením. Největší hvězdou je bezesporu Stellan Skarsgård. Bylo by ale chybou čekat jednojmennou hereckou katarzi. Kromě Petra Kotlára, kterej film táhne, tady ostatní pouze herecky „zaštěkaj“. A zatím co postavy, které hrají Udo Krier a Jituš Čvančarová zanechají nesmazatelnou stopu, role Stellana Skarsgårda je snad ze všech nejmenší. Několik hodin po projekci „je to ještě ve mně“. Vybavuju si scény, přemýšlím. Samozřejmě, že Nabarvené ptáče je film pro „náročného diváka“. Užijte si ho, dokud trvá jeho boom. Stojí to za to. A jestli se chystáte do sálu vstoupit s pytlem popcornu a bandaskou Coca-Coly, dejte pozor - mohlo by vám během projekce přestat chutnat. Víc jsem se rozepsal TADY. /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Stejnojmennou knihu, kterou v roce 1965 napsal Jerzy Kosiński jsem nečetl. 2.) Jsem u tety na vesnici a chci domů. 3.) Brutalita, pověry, perverze… to jsem celej já… /// PŘÍBĚH ***** HUMOR ne AKCE ne NAPĚTÍ **(16.9.2019)

  • Toren
    ****

    7/10. Ano, skutečně jde o jeden z nejambicióznějších a nejunikátnějších projektů české produkce. A Václav Marhoul má respekt jen za to, že to po tolika letech dovedl ke zdárnému konci. Výsledku bohužel ubližuje paradoxně onen minimalismus v kombinaci s repetitivní, leč v rámci příběhu zajímavou strukturou, která bohužel servíruje jeden střípek mozaiky za druhým a přitom na sebe nabaluje stále tytéž nedostatky. Kamera je dokonalá a Vladimír Smutný je tahounem celého kolosu, který se po celičkou (a bezesporu přepálenou) stopáž topí v depresích, těžkých tématech a mrazivosti. Jde o děsivé, přesto neodolatelné a impozantní obrazce, kterým se těžko něco vyčítá... přesto není technické pozlátko vším a absence inovátorství, či jasnější srozumitelnost v rámci narativu mě zamrzela. Ale jak říkám, je to must see záležitost a film, který si zaslouží veškerou pozornost. Sesunout to k zemi může jen opravdu naprostý ignorant (ať už filmařiny nebo poselství). Za tím si stojím. Více: https://www.youtube.com/watch?v=IeKTBd1DMyE&feature=youtu.be(13.9.2019)

  • pan Hnědý
    *****

    Stále nemohu uvěřit, že jde o film z našich vod. Vlastně ani nepamatuji, jak dlouho jsem na podobný zážitek z plátna čekal. Možná od festivalu Lfš a poctu Tarkovskému. Každá kapitola je krutá výpověď a zlo v lidech, které se odráží v dobách, kdy dobro mělo malinký světlo v dlouhém tunelu. Kamera je neuvěřitelná, autenticky optika na světové úrovni. Podobné obrazy jsem naposled viděl u Ivanova dětství (1962). Každý jeden záběr si zaslouží nejen filmové plátno, ale i obraz. Každý emocionální drsný dotek, každého kdo zpochybňuje válečnou dobu. Každý krvavý obraz, každý utrpení chlapce cítím i po dalších hodinách. Film, který měl vzniknout, film který Vás zničí, nejen krutou výpovědí, ale i dokonalou vizuální optikou.(22.9.2019)

  • Dadel
    *****

    Předně je třeba zbořit několik mýtů s tímto filmem spojených: 1) film není ani zdaleka tak brutální, jak by se mohlo dle hysterické kampaně zdát. Většina násilí se odehrává mimo záběr a otrlejšího diváka to nerozhází. Aureola brutálního filmu je způsobena jenom tím, že jsme tu takto ambiciózní film dlouho neměli, tudíž se o něm hodně mluví a mají nutkavou potřebu se k němu vyjádřit i ti, kteří by si podobný film nikdy nepustili (např. maminy na eMimino.cz). Stačí pár výkřiků typu "tři hodiny úchylného násilí pro sadisty, na to nepůjdu" a šeptanda si už žije vlastním životem. Nepomohly tomu ani přehnané první recenze z festivalů a vyjádření samotných tvůrců, zbytečně se připravili o diváky (a to jinak kampaň zvládli na jedničku, protlačit podobný film i do Cinema City Ústí nad Labem, kde obvykle kromě animáků a lidových českých komedií nic není, je husarský kousek). 2) "Devět minut dialogů" - toto je naprosto mimoňská charakteristika a nechápu, kdo a proč s ní přišel. Ano, ve filmu se mluví málo, nicméně mnohem víc, než jsem čekal. Ve filmu je přesně tolik slov, kolik je potřeba, žádné slovo není zbytečné. Ve filmu se stále něco děje, nejsou tam žádné přehnaně dlouhé záběry, a je to příjemné osvěžení oproti většině normálních filmů, které jsou zbytečně ukecané. Ano, pokud nalepíte všechny repliky za sebe, tak to těch devět minut asi bude, ale takové sčítání je nesmyslné. U normálního filmu by to bylo řekněme 30 minut, ale dosud pochopitelně nikdo neměl potřebu s takovou informací na diváka vyrukovat._______ A teď už k hodnocení: obdivuji Marhoula za to, že měl vizi a šel si nekompromisně za ní. Takový film jsme tu dlouho neměli a dlouho mít nebudeme. Každý záběr je umělecké dílo samo o sobě, herci všichni do jednoho jsou tak výrazní, že z nich nespustíte oči a žádná z cca 10 kapitol není zbytečná a obsahuje aspoň jednu scénu, která tne do živého. Bohužel jsem jich měl hodně vyspoilerovaných z recenzí, ale to je moje chyba. Konec jsem naštěstí neznal a je také velmi silný. Těším se na knihu. Je to film krásný ve své krutosti a krutý ve své kráse. Držme palce na Oscarech, tak nadějného kandidáta jsme tam od Želar (lol) neměli.(14.9.2019)

  • xxmartinxx
    ***

    Cítím rozhodně respekt k Václavu Marhoulovi za to, že tenhle projekt dokázal realizovat. Považuju sice za nebezpečné, že se na jeden film navěsil takřka osud celé národní kinematografie, ale to je nakonec především věc dravé Marhoulovy kampaně, a pak tak leností médií a zoufalostí institucí, které potřebují nějak legitimizovat českou kinematografii jako celek a žádný vhodnější projekt není v dohledu. Z principu bychom se měli snažit, aby ten humbuk, který je za hranou důstojnosti (představení Marhoula na Seznamu slovy "Velkofilm Nabarvené ptáče přijde do kin až za měsíc, ale už teď je jasné, že bude patřit k nejúspěšnějším snímkům české kinematografie" jsem si musel zapsat a rád to vytahuju.), neuškodil samotnému dílu. Problém je, že po jeho zhlédnutí to dílo nenabylo výraznějšího tvaru než záminky pro onen humbuk. Ne že by nebylo ničím jiným ale nic v něm se s tím nedá srovnat. A nechápejte mě špatně - je tu odvedeno obrovské množství skvělé práce. Vladimír Smutný užívá 50 let kariéry a míchá hodně postupů, které díky černobílé stylizaci drží pohromadě. Petr Kotlár je určitě objev a talentovaný kluk. Film nepůsobí, jako by se odehrával v kulisách, ale opravdovém prostoru (vytrhne občas podivný postsynchron, jinak nic). Jenže Ptáče na mě prostě nefunguje. A to z dvou hlavních důvodů. První je, že Marhoul ve snaze udělat co nejumělečtější a nejkrásnější film výrazně tlumí fyzické i sexuální násilí. Všechny brutální scény z předlohy jsou přítomny, ale jsou natočeny tak měkce a tak rychle, že nebolí. A druhá věc je opuštění perspektivy protagonisty, vypuštění vnitřního monologu i dialogů, v jejichž důsledku mizí psychologie, motivace a v některých příkladech i samotná pochopitelnost - děj víceméně analogicky kopíruje předlohu, která ale počítala s tím, že v ní vnitřní hlas vypravěče dodá kontext. Je sice hezké snažit se ukazovat a nemluvit (a skutečně bylo nalezeno několik funkčních vizuálních zkratek - důvod takřka všech i dějových změn proti předloze vidím v nutnosti nahrazení vypravěče), ale změn je moc málo na to, aby nešlo jen přetřené ruiny. Adaptaci tedy chybí dva základní prvky předlohy - brutalita a vypravěč -, aniž by se je podařilo nahradit, a film proto působí jako série krásných vkusných odtažitých obrazů, které na sebe občas navazují a občas ne (zatmívaček tu je víc než v Miladě - některé scény opravdu působí naprosto neintegrovaně). Nabarvené ptáče je okázalé, velkolepé a poctivě realizované umělecké dílo, ale tím to u něj začíná a končí. A ukazuje se, že to je málo pro mě jako diváka. Není to málo pro média, není to málo pro instituce a není to málo ani pro festivaly, kde to takovému filmu může slušet. Jen málokdo zhlédne Nabarvené ptáče a bude jím uražen, znechucen nebo bude mít potřebu vůči němu zaujmou vyhraněný postoj (jak paradoxní vzhledem k předloze). Myslím ale, že Václav Marhoul by udělal dobře, kdyby svou obdivuhodnou producentskou a lidskou vervu a touhu tvořit velká díla využil ve spolupráci s jinými režiséry, kteří jsou možná méně profesionální, ale víc, nevím jak to jinak říct, prostě víc "se srdcem", a účastnil se projektů jako producent a dramaturg, ale ne jako režisér a scenárista. Koukat se na Nabarvené ptáče je pro mě v mnohém, jako by mi někdo ve chvíli, kdy si chci přečíst knížku, přinesl text provedený dokonalou kaligrafií, který by byl ale jenom dlouhé lorem ipsum.(12.9.2019)

  • gudaulin
    ****

    Před premiérou jsem projevil určité rozpaky nad tím, jestli je režisér schopen náročnou a kontroverzní látku zvládnout. Ostudu si neudělal, vydoloval ze sebe maximum a jeho vize určitě stojí za vidění v kině, což se o drtivé většině českých filmů říct nedá. Produkci Marhoul zvládl na jedničku. Film s tak velkým rozpočtem a koncentrací špičkových filmových specialistů i významných zahraničních herců chyběl v naší kinematografii už celé dekády a s největší pravděpodobností opět dlouhá léta chybět bude. Nabarvené ptáče nepředstavuje trend a blýskání na lepší časy, je to solitér, na který nemá co navázat, maximálně může sloužit jako pozitivní příklad pro další vizionáře. Marhoul má hodně nakoukáno a nebojí se toho využít. Skvělá kamera Vladimíra Smutného, černobílý materiál a členění filmu do kapitol odkazují k Markétě Lazarové, na Jdi a dívej se navazuje Marhoul zcela vědomě angažováním Alexeje Kravčenka, cinefilové určitě najdou další četné odkazy, ať už na dílo Jana Němce nebo další klasiky. Potíž je v tom, že Marhoulovi přes všechnu snahu schází pořádný kus do filmaře světové třídy. Neumí pracovat s tempem a rytmem filmu, je monotónní a opakuje se. Dcera, která mě doprovázela, se po promítání přiznala, že s v prvních deseti minutách na snímek perfektně naladila, aby si posléze s hrůzou uvědomila, že jí čekají další bezmála tři hodiny téhož. Kdyby režisér zkrátil film o půl hodiny, na jeho podstatě by se nic nezměnilo a divák bez znalosti předlohy by to ani nepoznal. Nabarvené ptáče je sledem krásných filmových obrazů, nad kterými uznale kývám hlavou, ale nevyvolávají ve mě takřka žádné emoce (pokud ano, pak na nepatřičných místech. Týrání, znásilňování a perverze místy dospívají do stavu, že by z něj měl erotické potěšení i slavný markýz de Sade. Při scénách obou neukojitelných nymfomanek jsem se bavil, ale jinak, než měl režisér na mysli.) Film plný tragiky a násilí by mě měl emočně úplně rozemlít - u Volyně, Jdi a dívej se nebo Nankingu se mi to konec konců stalo. Tady nic. Hlavní hrdina prochází peklem se stále stejně nepřítomným výrazem, kdy se divák nemůže vcítit do jeho myšlení. Chybí víc dialogů, chybí i přesah. Připadám si jako člen inventarizační komise, který odškrtává položku po položce, jeden záběr za druhým a říká si, jak mu to režisér coby předseda komise hezky připravil... Místy se zarazím, třeba když zhlédnu scénu vyvraždění vesnice kolaborujícími kozáky, kterým do zátylku funí útočící Rudá armáda. V jejich situaci bych měl úplně jiné starosti... Marhoul podle mě poněkud přecenil síly, ale čtyři hvězdičky považuju za férovou nadílku za povzbuzení, které česká kinematografie už zoufale potřebovala. Celkový dojem: 70 %.(2.10.2019)

  • Mertax
    ****

    Ptáče je natočeno natolik odtažitým způsobem, že jsem během něj necítila téměř žádné emoce. Nejde o to, že příběh postrádá klasickou gradaci nebo že by obsahoval ono pověstně nechutné násilí, protože oproti polské Volyni se jedná skoro o nevinnou podívanou. Nedokázal však vypiplané obrazy naplnit životem. Téma je potenciálně srdcervoucí, ale film jako by zůstal na půli cesty mezi standardním válečným dramatem a uměleckým snímkem. Záběry jsou nečekaně krátké, těch pár minut dialogů působí až rušivě. Režisér se nedokázal oprostit od filmového jazyka jednoznačnosti a přístupné symboliky.//// Už s Tobrukem však dokázal, že mistrně ovládá zvukovou složku. Vzhledem k tomu, že film nemá žádnou hudbu, je každičký výstřel či ruch slyšet o to víc. Herci jsou typově vybraní dobře, make-up a kostýmy jsou fantasticky propracované do nejmenšího detailu – ať už se na pár minut ukáže starý žárlivý mlynář, nebo umouněný vesničan./// Je to po mnoha letech český film, za který se rozhodně nelze stydět a u nějž s klidem přijímáte zprávy, že se bude promítat na dalším světovém festivalu. Není však úplně ideální, když vás Marhoulův monolog o tom, jak za něj kamarád přes rok platil elektřinu a známá mu darovala všechny peníze, které měla, dojme mnohonásobně víc než putování chlapce válečnou krajinou…[Kino](3.10.2019)

  • StarsFan
    ****

    Ambiciózní projekt, ke kterému se upírají oči mnohých českých filmových fanoušků s nadějí, že bude počátkem obrodu tuzemské kinematografie. Už z hlediska jedinečnosti Marhoulova desetiletého projektu se jim to nespíše nesplní, neznamená to nicméně, že v Nabarveném ptáčeti není nic, čím by se český film nemohl inspirovat. Za zmínku stojí třeba krásná kamera, která stojí ve výrazném kontrastu s tím, co divák od českých filmů očekává, ale vynikající i střih nebo zvuk. Je mi také sympatické, že Marhoul měl zjevně jasnou představu o struktuře děje a příběhu a že z ní neustoupil ani, když se mu do některých rolí podařilo obsadit známé herce – ostatně třeba Stellan Skarsgard má ve filmu jen dvě scény, a je to tak dobře, protože další zapojení jeho postavy do děje by působilo rušivě. // Možná i kvůli své kapitolovosti se mě Nabarvené ptáče nedotklo tolik, jak bych čekala, ostatně i některé brutální scény na mě zapůsobily méně, než kdyby se jejich obětí nestala postava, se kterou jste se seznámili o deset minut dříve. Nic to ale nemění na tom, že z řemeslného hlediska je to možná to nejlepší, co se na tuzemské půdě za posledních pár let vyprodukovalo.(22.9.2019)

  • Jezinka.Jezinka
    ****

    O žádném českém filmu se už u nás, natož v zahraničí, nemluvilo tak moc jako právě o Ptáčeti. Nejvíc bylo omíláno odcházení diváků ze sálu pro psychické nezvládnutí brutálních scén. Musím říct, že to budilo mou zvědavost. Co se po 8 hrozných, Saló aneb 120 dnech Sodomy, Sophiině volbě dá ukázat za fyzické a psychické mučení, aby to dnešního diváka tak moc konsternovalo? Přiznejme, že nic. Ne, že by tu násilí nebylo. Je, je ho hodně a často v podobě brutální tak, že odvracíte oči. Jenže ono ve skutečnosti není od čeho. Všechno hrozné, co se děje, se ve skutečnosti děje jen v mysli diváka. Strašné na tom není to, že to je ve filmu a je to ukázáno na plátně (popsáno v knize), strašné je to, že vše, co ve filmu je, se někdy někde stalo. Dobrá, nebudu přehánět, nevím, zda někdy někde někomu upálili fretku. Pozéři si ovšem zapózovat musí a my ostatní jim to velkodušně přejeme, neb i my máme své slabosti a libůstky (to neni plural majestaticus, samovolně se jmenuji mluvčí těch, kdo neomdleli, neodešli a jsou si vědomi, že občas reagují jinak, než mnoho až většina jiných). Ptáče ale není o násilí. Je o celém spektru emocí a citů včetně lasky a soucitu. Otázkou je, zda bez hrozby trestu bude většina lidí spíš velkodušně shovívavá, laskavá a dobrá, nebo zda při střetu s neznámým či osobně nepohodlným (jak jinak označit sexuální zasvěcení nezletilců místní divou ženou?) by každý jeden z nás nevyjevil své kruté já a nehodil pomyslným kamenem, nebo si aspoň pokrytecky neodplivl (přičemž by si zrovna v tomto konkrétním případě v duchu pragmaticky řekl - no, aspoň kluk ušetřil za bordel). Jsouc přehlcena zvuky, byla jsem ráda, že film není ukecaný, neb mi při všedních ni nevšedních počinech za zády nehude hudec natož symfoňák, nepostrádala jsem hudbu. Myslím, že zde naopak ticho, je-li tichem stav bez hudby, umocňovalo pocity z viděného. O to víc pak vyzní nádherná závěrečná píseň Horchat hai caliptus, která se v mé osobní hitparádě usadila na momentální první místo a v mé osobní hitparádě už zůstane. Abych srovnala nesrovnatelné. Nedávno jsem viděla film o hudbě Zrodila se hvězda. Z toho filmu mi v hlavě uvízlo pár textů, ale z hudby ani nota. Lepší jedna dobrá píseň, než hudební film, kde ta hudba stojí za hovno.(20.9.2019)

  • D.Moore
    *****

    Kontroverze kolem Nabarveného ptáčete je podle mě z velké části nafouknutá bublina a myslím, že ti odcházející diváci v Benátkách odcházeli hlavně proto, že se nudili a nebyl to film pro ně, jenže když se jich někdo zeptal na důvod, prostě se nechtěli ztrapnit a vymluvili se na nesnesitelnou brutalitu a už to bylo. Neříkám, že je film příjemná podívaná, to rozhodně není, ale je to skvělá podívaná a Václav Marhoul má rozum. Na plátně se tedy sice dějí ošklivé věci, nicméně skoro nikdy není zapotřebí je ukazovat přímo se snahou co nejvíce šokovat, mnohokrát je dokonce nepříjemnější to ticho před bouří, případně pouhý zvuk něčeho, co se právě odehrává mimo záběr. Asi nejvíce se mi na Nabarveném ptáčeti ale líbí, že je to stoprocentní světový film, ačkoliv se jím snad ani nesnaží být. Neexhibuje, soustředí se pořád na to, aby odvyprávěl špinavý příběh o cestě ze tmy na světlo, k čemuž mu výborní herci pomáhají stejně jako úchvatná kamera Vladimíra Smutného a Marhoulova vláčilovská režie. Není to pro každého, ale to je přece v pořádku.(16.9.2019)

  • Vitex
    **

    Ze všech výhrad, které k Ptáčeti mám a které se týkají snad všech složek filmu kromě zvuku a kostýmů, zmíním jen jednu - podivný, nefunkční rytmus. Ptáče prý odkazuje k staré kinematografii, prý k Vláčilovi, Kachyňovi, Tarkovskému, Klimovovi. Ale jděte. Je to naprosto dokonalý představitel současného "festivalového stylu", který se vyvinul nepochopením, ale přesto napodobováním Hanekeho, Dardennů a kluků z Rumunska. Ptáče je vyprávěno jako každý druhý "festivalový film" a průvodním jevem je právě kodrcavý rytmus spojený s neschopností vést diváka k nějakému hlubšímu uvažování nad dějem nebo čímkoli jiným. Divák si prý vše domyslí sám, jenže v tom filmu není podnětů, které by nebyly jen banální, není herců, kteří by zavadili o dojem autenticity, snad kromě Dyblika a Peppera (a toho koně). Neurážejme Vláčila, Kachyňu, Tarkovského, ale hlavně, HLAVNĚ, v tomto konkrétním případě hlavně neurážejme Klimova srovnáváním jeho sofistikovaného expresionistického díla s připrdle mondénním Nabarveným ptáčetem.(13.9.2019)

  • liborek_
    ****

    Mediální humbuk kolem tohoto filmu připomněl, jak snadné je vhodnou deformací reality negativně ovlivnit smýšlení poměrně slušného počtu lidí. Přehnané zkazky o brutalitě, hromadném odcházení z projekcí a o tom, že tento film snesou jen otrlejší diváci, které se lavinovitě šířily sociálními sítěmi a diskuzními vlákny, jsou pochopitelně nesmysl; diváky může odradit leda tak délka, pomalé tempo a "artovost" použitého stylu. V exploataci násilí Ptáče dalece zaostává za průměrnými horory, kterých vznikají tucty do měsíce. Nutno dotat, že v tom hodně zaostává i v porovnání s literární předlohou. Ostatně od té se velmi odlišuje i perspektivou vlastního vyprávění, čímž se dost výrazně oslabuje divákův vztah k hlavní postavě. Scénář zcela pominul chlapcovy vnitřní monology, úvahy, záměry... Divákovi je tedy zcela skryt chlapcův duchovní vývoj (a možná i vysvětlení některých detailů, které ve filmu naopak jsou). Z rozhovorů s Marhoulem je ale zřejmé, že toto byl autorský záměr ("Chtěl jsem se té hlavní postavy jen dotýkat, ale moc si ji nepřitahovat k tělu."), který je třeba respektovat (byť se divák obeznámený s předlohou může cítit ochuzen a divák neznalý předlohy občas zmaten, což je ale klasický problém filmových adaptací literatury). Epizodický základ víceméně koresponduje s knihou a já osobně jsem při sledování zažíval podobné myšlenkové & emoční procesy (i když v rozdílné míře) jako při četbě románu. Asi největší rozdíl v percepci obou děl jsem u sebe nacházel v intenzitě zhnusení z lidského pokolení, která je u psaného, velmi barvitého a plastického Kosińského líčení nesrovnatelně větší než u Marhoulových/Smutného obrazů, u nichž se chvějeme spíš z Hanekeovsky pojatého ne-zobrazování vlastního násilí, z domýšlených důsledků. Častou výtkou směrem k tomuto filmu bývá, že divák Marhoulova filmu během těch necelých tří hodin "otupí", a to bez jakékoli katarze. To je asi otázka subjektivního vnímání; já bych řekl, že záměrem (a poměrně zdařile provedeným) naopak bylo ukázat/podtrhnout vnější projevy chlapcova otupení (Marhoul nám zakryl chlapcův vnitřní svět a šel na to tedy takříkajíc behaviorálně...). Nabarvené ptáče není válečný film, ani film o holocaustu. Je to film o bazálním zlu, které je člověku vlastní a které potřebuje určité podmínky k tomu, aby se mohlo plně projevit - a právě ono otupení je jednou z podmínek. Marhoulův film není dokonalý. Smutného kamera je sice krásná, ale občas balancuje na hranici kýče a sama o sobě jakoby křičela: "Všímej si mě, jsem klasicky krásná!". Ve skutečnosti ale Ptáče není vizuálně originální. Až příliš těží z kinematografické tradice, odkazuje se na řadu vzorů, které originální skutečně byly. Srovnávání s Vláčilem či Tarkovským je v tomto případě příliš přitažené za vlasy. A totéž platí i pro samotné vyprávění a režijní pojetí. Marhoul-scénárista vlastně jen zjemnil ohromně silnou literární předlohu a dost oslabil i její vyznění. Herci jsou přesvědčiví, geniální je volba lokací, film jako celek je dost kompaktní; jen je škoda nutnosti (kvůli přízvuku?) nadabování do mezislovanštiny zjevně mezislovansky mluvících zahraničních/neslovanských herců. O co přesvědčivěji působí nemluvný Stellan Skarsgård oproti "ukecenému" nadabovanému Keitelovi? Marhoul se určitě nemusí za výsledek stydět a z mé strany všechna čest Marhoulovi-producentovi. V rámci českého filmu je to mimořádný úkaz. Nicméně nemůžu se zbavit dojmu, že výsledek by mohl být ještě silnější, kdyby se potlačila úcta ke vzorům & tradicím ve prospěch větší originality a autorské nekompromisnosti. Slabší 4*.(16.9.2019)

  • Chlupis
    *****

    Nabarvené ptáče považuji za nejlepší český film posledních pár desítek let z několika důvodů: - V rámci producentského záměru a umu dosáhl Marhoul něčeho, co se dosud nepodařilo nikomu z tuzemských tvůrců, a to vytvořit skutečně konkurence schopný film s velkým F, umělecké dílo bez kompromisů, výtvarně vycizelovaný celek, který je sice všude chválen za Vladimírovu skutečně překrásnou a pro mě vyloženě oscarovou kameru, trochu se ale zapomíná na práci Pavel Rejholec, Jakub Cech a Viktor Prasil, kteří ukázali, jak se dělá opravdu světový sound design a na výkon celého art departmentu, který pod vedením Marhoula vytvořil naprosto unikátní filmový svět, jenž ten reálný posouvá do určité, těžko popsatelné a jedinečné stylizace. Production value Ptáčete je fascinující obzvláště tím, že se při rozpočtu kolem 180 milionů film jakkoliv nepředvádí, je vlastně v určitém slova smyslu komorní, nesnaží se vyrazit dech svou velikostí. O to větší je uvnitř. - Marhoul se nesnaží co do poetiky o napodobovaní klasik (Lazarová, kompletní Tarr) anebo tvoření paralel s již existujícími, sugestivními filmy o válce (nejčastěji kritiky a analytiky zmiňované Jdi a dívej se), čehož jsem se před projekcí jako divák obával, ale tvoří svébytný svět, který se na násilí dívá zpoetizovaným, subjektovým způsobem, tak moc odlišným od klasicky objektových aranží. Takové scény jsou v Ptáčeti jen dvě (transport a kozáci) a mají svůj význam. - V tom se Marhoul výrazně posouvá od předlohy, kdy si na násilí tvoří vlastní názor, nesnaží se šokovat, což kniha - ať už to pro někoho může být pozitivum či naopak výtka - dělá. Filmová verze pracuje s náznaky, nedořečeností, divákovou fantazií a vše je srozumitelné jen tak, jak je to srozumitelné pro hlavní postavu, nikoliv pro externího pozorovatele. Rozumím odchodům z kina v návaznosti na nepříjemnost takového znázornění, zdají se mi ale směšné jakékoliv názory přibližující Marhoula k maniakálnímu a hloupě sadistickému Gibsonovi (Apocalypto, Umučení Krista). - Film je i střihově velmi atypický, kdy zvolený styl přímo vybízí k pomalému tempu a užívání si překrásných kompozic, namísto toho ale žene kupředu až překvapivě rychle, průměrná délka záběrů nebude větší než 5 sekund a dělení na kapitoly snímek výrazně rytmizuje a také vývojově dělí na tematické okruhy podle toho, co Joska zažívá, učí se a objevuje. Celková délka kolem 2 hodin a 40 minut tak nepůsobí rozvlekle a v lecčems mi připomínala divácký požitek z nové, identicky dlouhé tarantinovky, která se též více než výraznými zvraty vyznačuje studií světa a jeho dopadem na ty, kteří jej obývají. - Jde mimochodem o příklad výborného castingu a práce s ním, kdy se Marhoul nesnaží strhnout pozornost na to, kdo z herců je jak známý - každá z postav je na plátně přesně tak dlouho, jak si žádá tvar samotný; Skarsgard dokonce jen 2 minuty. - Pokud by měla padnout nějaká výtka, pak jen k poslední kapitole, která se mi zdála příliš doslovná a najednou odscizená, i skrze užití až přílišného množství “českých seriálových ksichtů”, které jakoby film na závěr přece jen trochu stáhly zpět k naší kinematografii. Na druhou stranu - pokud scéna, ve které Pavel “Hitler” Kříž hystericky křičí “ty hnusná svině” a mlátí holí do židovského chlapce, nepůsobí jakkoliv trapně, je s Nabarveným ptáčetem něco významně v pořádku.(17.9.2019)

<< předchozí 1 2 3 4 7 10 13