Orlando

Ačkoliv se film drží základních myšlenek předlohy a je především podmanivým zamyšlením nad lidskou smrtelností a sexuální identitou jako formou performance, Potterová jen otrocky nepřepisuje původní text. Doplnila motivaci pro hrdinovu proměnu, pozměnila závěr, připsala postavu zpívajícího anděla a hru s genderovými rolemi dovedla ještě dál, když nechala Swintonovou hrát muže i ženu. Krom toho se rozhodla zvýraznit ústřední témata posmoderní filozofie, v zárodečné podobě přítomna již v knize (nelineární vyprávění, přímé oslovování čtenáře, poukazování na nestabilitu identit). ___ V době publikování předlohy průkopnická myšlenka, že muži a ženy nejednají dle svého biologického nastavení, nýbrž hrají role přisouzené společností, je ve filmu vyjádřena nejen slovně, ale také ironickým využitím kostýmů, gest, výpravy a pohybů postav, proměňujících se dle dějinného vývoje. Každá epocha se vyznačuje určitým zastřešujícím tématem a uměleckým slohem i specifickou barevnou paletou. ___ Opulentních povrchů Potterová využívá ke zdůraznění premisy, že lidské životy jsou formovány především našim vzezřením. Sofistikovanými filmovými prostředky pak prozkoumává schopnost umění a člověka překonávat kategorie, které zároveň vymezují i omezují naši životní zkušenost. ___ Pohledy Tildy Swinton do kamery nahrazují vysoce komunikativního vypravěče Woolfové a současně nás upozorňují na nesoulad mezi Orlandem a jejím prostředím, které ji nechápe. Film tak nejen soustavně relativizuje způsob, jakým rozumíme genderu a identitě, ale podvrací i naše divácké očekávání a mění způsob, jakým se běžně díváme na filmy. ___ Kniha i film nejenže tematizující sexuální ambivalenci, ale navíc ukazují, jak mohou být kulturnímu dědictví v nových kontextech připisovány jiné významy. Texty jsou významově bohaté, historie je nestabilní. Stejně tak lidská identita. Orlando je krom jiného film o čtení a psaní, natočený podle novely o čtení a psaní. Stejně jako předloha si přitom klade zásadní otázku, jak psát a číst pravdivě vůči sobě samému. 80% (04.01.2019)

"Jsi tak vážný, Orlando, a přece ne dost." ___ Orlando se narodí do jakéhosi šlechtického rodu a podle toho je i vychován. Dospěje do věku, kdy by on sám měl být schopen postrkovat věci do běhu událostí, ale nic se mu nedaří. On sám (ještě) neexistuje. Postupem času se však proměňuje z definice šlechtice v opravdovou BYTOST. ____ Však nešťastni jsou ti, kdo žijí opojeni romantičností své výlučnosti. Kdo vkládá obraz sebe do toho nešťastného rámu se slepou vírou, že tak lze skutečně žít, není než zbabělec. Zkušenost ho bude mlátit do zad a srážet kopanci tak dlouho, dokud nenajde odvahu vstát a jít svou cestou. Anebo svou nemohoucnost vydávat za ctnost, ačkoliv všichni vidí jen chudáka k politování. ___ Taková je to pohádka. (31.03.2012)

Všechno, co v Orlandovi čtenář zakouší a teprve si v plynutí dourčuje, objevně a dobrodružně, živoucně, rozechvěle, dál a dál, všechno to netušené, nepředpokládané, odhalované se zrychleným dechem, co ze sebe vyplývá až v běhu, sledu, toku, noří se panensky z mlh textu i vlastní odvahy k přemýšlivosti a životu, je tady od začátku popsané, vysvětlené, pojmenované, zařazené do škatulek, vyložené jednoduchými slovy a názornými obrazy, zjednoznačněné, zpřehledněné, srovnané v bodech na osu časovou, mužsko-ženskou, filosoficko-sociální, abychom nedejbože netápali, nemýlili se. Umrtvené, ukotvené, odhalené a zbavené kouzla překvapivosti v ne-smělém vlastním odhalování - co a kdy už se odvážíme si sami pojmenovat a odhalit, co stále silněji probleskuje mezi slovy. **** Režisérka se s předlohou nemíjí, ale místo filmu, v němž by se odvážný, rebelský, osvobodivý proces sebepoznání hrdinky a její doby, extrapolovaný do několika ér a ústící v neklidnou vyhlídku zdrcující svou neuspokojivostí a omezeností a finálním nezvítězením - ale také neprohrou a nepodvolením se - stejně jako v reálném životě a době Virginie Woolfové, jakkoli nově rozežil, sledujeme jakýsi zjednodušený animovaný výtah, výklad, jako by ta nepodmanitelná předloha autorku filmu tak rozčilovala a znepokojovala, že si ji musela schematizovat a podmanit - a zabít. A zabití dovršit uspokojivým koncem, který ji nebude děsit. **** A pak se pokouší to prodat světu jako to, čím právě Woolfové Orlando je, aby pokud možno ho svou interpretací překryla, zahladila, vyhladila, protože její verze je bezpečná a s kýženou odměnou za životní hledání - v Orlandině "nalezení se" a "vrcholné seberealizaci" v zaměstnání i v dítěti. **** Nezamýšlený, tragický výsměch Virginii Woolfové, jež poukazovala na to, jak to vypadá, když ten nejsvobodnější duch toho nemůže ve své době pravdivě dosáhnout - výsměch, který však má své nepopiratelné kouzlo - protože i umrtvená a zpřehledněná ta struktura, ty výjevy, jak následují za sebou, pořád nesou stopy okouzlivosti - pokud vyloženě nejste z těch, kteří Woolfové Orlanda plně docenili v jeho nabitosti odvahou i za cenu bezútěšnosti, a nepotřebují se tudíž do života chlácholit slíbenou vyhlídkou na konečnou satisfakci. Pro takové by se tenhle film měl přejmenovat na "Je třeba zabít Orlanda" nebo "Jak je důležité zabít Orlanda". *~ (25.07.2019)

Pomaleji, leč velice příjemně plynoucí drama, kterému se daří být zároveň meditativní, poetické a křehce zábavné. Myšlenku a symbolismus filmu nechť si každý přebere sám (v ideálním případě po přečtení předlohy z pera Virginie Woolfové), poklonu si však nepopiratelně zaslouží vizuální stránka filmu, jakožto i režisérka Sally Potterová za mimořádně ucelený dojem, který na mě zanechal netradiční příběh . 80% (14.01.2009)

Knihu jsem nečetla a přesto (nebo právě proto?) se mi film nelíbil. Tilda byla úchvatná, to ano, ale když není co hrát, ani Tilda to nezachrání. Bez ladu a skladu naházené střípky děje bez vysvětlení, proč zrovna tahle historická epocha si zasloužila zfilmování. Román Orlando se pro mě vrací do kategorie "nezfilmovatelný". (11.04.2012)