Le Milieu du monde

Rezidua prostředků nové vlny Tannerovi velmi svědčí. Anebo je to tím, že je Střed světa rané dílo? To, co mi u Tannera napříč tvorbou ztěžuje radost z jeho děl – malá dynamičnost, nevýraznost členění ve formulaci tématu, případně zdlouhavost anebo užvaněnost, vše je tady plně vyvažováno: jingly rozdělujícími děj na kapitoly, poskočnými střihy, akcentem na výtvarno. A v rámci výtvarna především pravidelnými návraty k záběrům banální zemědělské krajiny v různých ročních dobách (krajiny uměřené, zabírané tu v červenci, tu na podzim a mě v ději, neměnně zasazeném do nejhoršího nečasu přelomu ledna a února, zasahující až do srdce). Sáhnul jsem ke Středu světa nejprve kvůli herečce Juliet Berto, která mě zaujala v několika vrcholných Rivettech, ale hraje ve filmu jen podružnou úlohu kolegyně hlavní hvězdy: Olimpie Carlisi. Tahle dnes takřka neznámá Italka mě během filmu zcela přesvědčila, že byla tou správnou volbou pro hlavní roli: od nevýraznosti stydlivého ženství se její figura naplnila skrytými motivacemi, vlastní historií a vnitřním světem. Ona ji posunula ke skutečné hybatelce děje: to ona začala klást nepříjemné otázky, zpochybňovat jistotu toho, jak věci jsou, případně je přímo nazývat pravými jmény: "nevíš kdo jsem, neposloucháš, nedíváš se!" Potřetí jsem se také u Tannera setkal s motivem ženy odmítající odpovídat na otázku, která by nám objasnila její motivaci anebo posunula děj: vida konstanta! A nebyl by to Tanner, kdyby do příběhu dvou milenců bez naděje na větší štěstí umně nezakomponoval taky vzdor proti kapitalistickému systému. A právě postava Adriany říká narovinu svému snaživému koníkovi Paulovi: „je to lež, co jim řečníš!“ Porovnávám film se sladkobolnou Hebkou kůží od Truffauta. Tanner je chladnější a méně melodramatický. Vyhovuje mi víc. (31.08.2022)

Tanner popisuje Adrianu jako Hašek Švejka. Víme o všem co dělá, ale nevíme proč. Naším úkolem je vyřešit na půdorysu její zkušenosti se zamilovaným, byť přilš nevýrazným, hochem, svým a jeho sociálním prostředím, kdo skutečně je a co skutečně chce. Jakoby nám Tanner naznačoval, že v "Hospodě uprostřed světa", kde se vzájemně střetávají dvě buněčná jádra a jejich společenské obaly, není žádný pravdivostní obsah, pouze je tu jen nějaké "ženské tušení", které se za pravdu vydává. A tato "pravda" se nakonec prosazuje. Adriana opouští své dosavadní prostředí (jen tam se dosud cítila doma, jen tam se chtěla milovat), ale ne proto, aby šla se svým milencem, ale proto, aby ho opustila. Jít do neznáma chce sílu, Švejk ji také měl. (18.12.2022)