Two Men in Manhattan
Režie:
Jean-Pierre MelvilleScénář:
Jean-Pierre MelvilleKamera:
Nicolas HayerHrají:
Jean-Pierre Melville, Paula Dehelly, Jean-Pierre Darras, Billy Kearns, Pierre Grasset, Jean Lara, Monique Hennessy, Jean Darcante, Christiane Eudes (více)Obsahy(1)
Francouzský delegát při OSN se nedostavil na jednání a nikdo neví, kde je. Francouzský novinář (Jean Pierre Melville) se ho společně s opileckým fotografem (Pierre Grasset) snaží v nočním Manhattanu najít. Vodítkem jim jsou bulvární fotografie, na kterých je se svými milenkami. Jeho mrtvolu nakonec najdou u jedné z nich, ovšem oba dva se k jeho smrti postaví rozdílně. Pro novináře tím vše končí, zatímco fotograf se rozhodne těžit ze situace a vydělat balík peněz. Dva kamarádi najednou stojí proti sobě. (mortak)
(více)Recenze (20)
Francúzskych filmov odohrávajúcich sa v Amerike je menej, než by sa ti mohlo zdať. Režisérsky boh Melville sa tam v priebehu 4 rokov vybral dokonca dvakrát – oba prípady neskutočný nátresk a božská jazda. Tento, v medziach žánru silná vec, v rámci rejžovej tvorby nie úplný vrchol. Odopierať mu nesporné kvality ale nebudeme. Melville už vtedy rozumel, že mesto a jeho ulice nemusia byť nevyhnutne kulisou, ale aktívnym účastníkom. Takýto prístup tu bol jasne vyzdvihnutý a vianočný New York je utilizovaný naprieč celou stopážou absolútne perfektne. Divák je ponorený do sveta neónov a nekonečných tieňov manhattanských mrakodrapov. Spirituálne ide Deux hommes v šľapajach Dassinovho opusu Naked City, čo je prakticky pre noir vrcholný kompliment. Všetko má ale nejaký háčik a preto treba povedať – film dejovo moc nezažiari, scenáristicky nejde o nič strhujúce ani prelomové, žiadny druhý Maltézsky sokol sa nekoná. Dôvodov na smútok však nieto. Vďaka za tip, Snorlax. (x) (x) (x) (15.4.2021) (18.2.2022) (19.10.2023) ()
Film-noir s klasiky. ()
Na Melvilla poměrně slabý námět. Ale tím zápory končí. Tohle byl jediný film, ve kterém si Melville zahrál hlavní roli. A dlužno dodat, že ji zahrál výborně. Dobové kritiky se předháněly v radikálnosti názoru. Jedny film zatracovaly pro jednoduchý scénář, druhé ho adorovaly za noční Manhattan. Já byla velmi spokojená s obojím. Melville miloval noir a tohle bylo jeho vyznání tomuto žánru. Pomalu plynoucí drama dvou novinářů hledajících pravdu o vysoce postaveném politikovi. Na Melvilla je v tomto snímku nezvykle hravá kamera. A nehraje si jen ona. Jeden z nejvážnějších režisérů všech dob se zde rozhodl vymanit ze své škatulky se vším všudy. A tak jsou Dva muži na Manhattanu ozvláštněni lehkým humorem, který asi nejlépe rámuje Melvillův ironicky pozvednutý koutek úst. Melvillovy filmy mají ve zvyku končit tragédií, ale na Manhattanu je i ten konec hravý. Záběr na Grasseta odcházejícího od kanálu za zvuků skvělé hudby si promptně zařazuji do šuplíku „Oblíbené scény." ()
Melvillovo půlnoční blues, silně náladový film, jehož dokonalou projekci si dokážu představit na malém plátně ztichlého artového kina se sklenkou bourbonu v ruce a doutníkem, jehož dým by celý tohle Melvillovo filmové rozjímání doprovázelo. Tak trochu : "Když Praha za noci. zazáří neonem, není mi pomoci, já slyším pojd' honem. Vrhnu se do saka. a bílý košile. a s gustem čmeláka. jdu cumlat svět.", ovšem bez těch následných opiček. Vidíte ty neóny, vidíte ta světla míhající se za oknem, vidíte ty ženy? Herečka, zpěvačka (ta píseň!), tanečnice, manželka, dcera... Ve své podstatě mne tu vlastně rušil de facto nadbytečný příběh o zmizelém delegátovi.. Původně jsem chtěl poprvé jít do čtyř, ale on ten zážitek z tohohle filmu furt ještě ve mě dozrává, a to mám rád.. takže opět plný počet. ()
Tak sem to nejdřív viděl na tři hvězdy, ale sviňák fotograf to vytáhl na čtyři hvězdy. ()
Většina filmů, které jsem od Jeana-Pierra Melvilla viděl, znamela pro mě silný zážitek s často magicky uhrančivou atmosférou. Teprve včera jsem se díky přípravě medailonku o JP Melvillovi pro kolegu do Kalendária začetl a hlavně zadíval na YT do řádky dobových rozhovorů s panem režisérem a zjistil jsem, že mě baví svébytného Melvilla i poslouchat a číst, včetně zajímavých postojů k filmařině proti proudu. Večer jsem si pustil Dva muže v Manhattanu a tedy skláním před mistrem klobouk ještě jednou (kéž by byl přímo bílý, jaký si pan Melville na veřejnosti tak rád a často nasazoval :-)), protože mě tentokrát dokázal zaujmout a přikovat do křesla i jako herec v hlavní roli. Vidět ho takto hrát je raritní, nicméně oplýval pro mě silným charismatem nezaměnitelné osobnosti a člověka, u nějž jsem měl brzy pocit, že se ocitám ve společnosti starého známého. Okamžitě mě vtáhla i atmosféra půlnočního New Yorku v příjemně nezávislé režii a s vyprávěním z pohledu dvojice charakterově rozdílných francouzských novinářů v americké metropole. Příběh skvěle gradoval i do okamžiků, v nichž proplouval do různých nálad: od hravosti se samotným „osamělým vlkem“ Melvillem na plátně, přes tajuplnost jízd autem po nočních silnicích nebo krásně zádumčivé blues v opuštěném půlnočním baru k závěru. Mám rád filmy z novinářského prostředí a samozřejmě i filmy pana Melvilla a tímhle svým výsostně autorským počinem mě rozhodně nezklamal. [90%] ()
Niekedy neostáva nič než opiť sa sám v prázdnom bare, zatiaľ čo jazzová kapela hrá len pre mňa. Potom vyjdem na ulicu, kde už sa objaví svitanie. Zahodím spomienky do kanála, pretože aj tak by mi nikto neveril všetky tie bordely a kabarety, kde sa vydávajú novinári po stopách diplomata. To sa môže stať len v betónovej džungli. V meste svetiel, v ktorom, keď vstanem od milenky, nahradím prázdne miesto v posteli fľašou alkoholu, pretože ju nechcem sklamať, keď bude šmátrať po troche tepla. Bonjour, bonsoir. ()
Málo platné, ty Melvilleho padesátkové věci jsou prostě takové nedomrlé, jako by se pořád hledal, aby pak natočil v 60. letech své majstrštyky. V tomto filmu nechybí nic, co měl Melville rád - noční město, noční bary, různá zákoutí a podivné podniky. Zde v míře vrchovaté. Jen mi přišlo, že se to okouzlení vaudevillem a šantány a pařížskými bary snaží - ne až tak úspěšně - přenést na toto americké město, a ono to ne vždy pasuje a sedí. Chvílemi mi to dokonce připomínalo dobové dokumenty z noční Prahy a nočních pasáží, včetně zvolené hudby. Nj, doba jazzu, soul and blues a Louise Armstronga. Film se mi líbil právě v té prostřední části, jinak mi celá ta historka neseděla, téma novinářských hyen tehdy bylo v celé francouzské kinematografii už poněkud zprofanované, a nějaký ten hlubší psychologický vhled bych u některých postav asi ocenil. Mimochodem, nepochopil jsem ten voice over na začátku, když potom vypravěč z příběhu zmizel - a přitom mohl trefně jednou poznámkou okomentovat celý konec. ()
Atmosféra setmělého Manhattanu, s touláním po nočních podnicích, se opravdu povedla. Jinak jsem ale čekala, že to noční putování a pátrání přinese něco víc, než se nakonec ukázalo. ()
I přes mé relativně nízké hodnocení jsem si na filmu našla plno pozitiv. Příjemná atmosféra, pěkná stylová hudba, ústřední dvojice kamarádů velice sympatická, takřka celý film odehrávající se pod rouškou noci, neonů a dýmu... Ovšem příběh samotný mne moc neoslovil, přišel mi neslaný nemastný. Závěr navzdory zdejším ovacím též žádná hitparáda. Holt není pokaždé posvícení. /"Virtuální retro kino" Willyho Kufalta, cyklus "Francouzský krimi-noir speciál"/ ()
Pan Jean-Pierre Melville už u mě své místo má, po filmech Druhý dech, Samuraj, Armáda stínů, Osudový kruh ho mám zapsaného jako režiséra, se kterým si rozumím a on to se mnou prostě umí.. Tedy i dnes večer si mě povodil, atmosféra nočního Manhattanu je podmanivá, dva muži (novinář a fotograf) proplouvají městem za doprovodu nádherné hudby a hledají zmizelého delegáta.. Závěr mi vyloudil na tváři úsměv a to se taky počítá, takže ode mne krásné čtyři hvězdy.. ()
Francouzský noir v amerických kulisích. Skvělá kombinace a atmosféra. ()
Jako debut bych to bez váhání hodnotil nadprůměrné, jelikož to je technicky hravé a scénáristicky sice nedokonalé, ale ambiciózní a s příslibem skvělých filmů do budoucna. Jenže Melville už měl čtyři filmy za sebou, tenhle je pátý a ačkoli tenhle by se dal brát jako debut jeho nejslavnější éry, není to debut oficiální a některé jeho chyby nedokážu přehlédnout. Moc se mi líbila ta skvěle propracovaná, až učebnicová hra se světly a stíny, práce se zrcadly a vedením herců, ale vadilo mi přehnaně časté používání rázného hudebního motivu při zvratech a hlavně výstavba scénáře. On není špatný a umí předat to, co chce, ale do první půlky se zdá, že na to půjde skrze schéma "to do listu", nebo jednodušeji - schéma detektivek pro děti. Dlouhou dobu se dějí věci zhruba takhle - Úvod - Bod A, nějaké informace, přesun - Bod B, nějaké informace, přesun - Bod C, nějaké informace, přesun - Bod D, nějaké informace, přesun... - přičemž jednotlivé body jen předají informace a pak se zdá, že už se v dění nijak neobjeví. Chyběl tomu zvrat, chybělo tomu narušení očekávání a stalo se to otrokem svého schématu. Přičemž ano, spoustu detektivek ho má stejný, ale jen v základu. V mnoha jiných je totiž přirozená gradace, zatímco zde sice gradace taky je, ale děje se vyloženě mechanicky a příliš jednoduše. Jako by se Melville bál do řádu věcí výrazněji zasáhnout. V druhé půlce se to naštěstí trochu zlomí (a já z toho konečně začínal mít výraznější dojmy), ale pořád se to že svého nedotaženého vedení plně nedostane. Pár silnějších scén a funkční závěr sice přijde, ale pořád tomu nedokážu dát vyšší hodnocení. Přesto ano, pořád to vnímám nadprůměrně a i tyhle vady bych dokázal víc ignorovat, kdyby to byla podobná pocitovka jako Samuraj - jenže oproti němu je Deux hommes dans Manhattan příliš rychlé, aspoň na můj vkus. Atmosféru nočního Manhattanu se ale vytvořit povedlo. Silné 3* ()
Nepotřebujete hodně peněz, stačí když máte silnou nosnou linku. Je to vlastně intimní příběh - dva muži, jeden zmizelý a noční Manhattan. Scéna v nemocnici je pro mě jednou z nejlepších Melvillových. ()
Na úvod treba jasne povedať, že sa nejedná triler, asi aj preto si ma film namotával veľmi pomaly a úvodné prečesávanie newyorských ulíc ma nútilo premýšľať nad inými vecami, že nad samotným filmom. Bohužiaľ, dopomáhala tomu aj pomalá džezová hudba vytvárajúca dojem dejovej i príbehovej statickosti. Až s predzáverom, keď sa vyjasnili okolnosti a boli objasnené všetky tajomstvá, sa dostavil konečne aj môj záujem. Aspoň teda o dianie, záujem o (väčšinou cynické) postavy ostal na bode mrazu. Škoda úvodného zbytočné naťahovaného času. Ale chápem, že nočná atmosféra starého rozsvieteného Manhattanu môže u mnohých divákov vzbudiť iné dojmy z filmu ako u mňa. ()
Tento francouzský noir film je zajímavý hlavně svoji uvolněnou atmosférou nočního Manhattanu, kterou vedle neonu a dýmu dotváří skvělá jazzová hudba. A pak ještě těmi samotnými americkými kulisami. Asi si neuvědomuji, že se by v nějakém francouzském filmu, co jsem viděl, tolik mluvilo anglicky. Samotný příběh (resp. jeho vyústění) o dvou novinářích pátrajících pod pláštíkem noci po osudu francouzského zástupce v OSN mi přišel spíše průměrný, ale za tu skvělou atmosféru přidávám čtvrtou hvězdu. ()
Přesně pro takové noiry mám slabost - když hlavní (nebo velmi důležitou) roli hrají města. Lépe řečeno městské lokace či jiná zajímavá místa, kde byl na filmový pás v určitou dobu zachycen neopakovatelný genius loci. Tuto "časovou kapsli" si pak divák může vychutnat o desítky let později od jejího vytvoření. A to je přesně můj případ. V podstatě celý film sledujeme dvojici novináře a fotografa během pátrací odysey po zmizelém muži. Žádné vraždy, zrádná či zákeřná femme fatale, šermování s revolvery či snad brutální mordy. Ne - prostě jen dva týpci se zajímavými charaktery prolézají různá zákoutí nočního Manhattanu. Někomu to přijde málo, já jsem si nad uhrančivostí tohoto Melvillova kousku pomlaskával. 4,5*. ()
Objektivně vzato, není to dokonalý film (asi). Ba ani Melvilleův nejlepší film (asi). Jenže když na vás snímek zapůsobí, může se jít objektivita vycpat. Tímhle kouskem se mi totiž Melville trefil do vkusu jako málokdo a natočil noir přesně podle mého gusta. Jeden ztracený diplomat, dva samotářští „noční ptáci“ s poněkud odlišným pojetím morálky a jedna noc v kulisách prozářeného vánočního Manhattanu. A k tomu ten magický jazzový doprovod od pánů Chevalliera a Solala. Prostě nádhera. Úžasně poetický snímek s atmosférou na druhou. Ta hypnotická scéna v dineru řekne vše. ()
Strateného francúzskeho politika v New Yorku po baroch, kabaretoch, bordeloch, nemocniciach a nahrávacích štúdiách hľadajú jeho dvaja krajania, novinár a fotograf rozdielnych nátur. Najviac na mňa zapôsobilo nočné bistro s apatickým smažičom volských ôk s cigaretou v pysku. Vizuálne a hudobne vynikajúce, atmosféra sa naozaj podarila, len s príbehom je to slabšie a nejako vo mne celú dobu nevedel vyvolať poriadny záujem o osudy zúčastnených. Tri a pol osvetlených negatívov. (vďaka Willymu Kufaltovi za zaradenie do premietania) ()
„Il y a une femme derrière tout?“ • Po ďalšom, a k tomu zároveň aj mimoriadne silnom, filmovom utrpení, musím bohužiaľ znovu skonštatovať, že v tomto dôkladne popisovanom prípade, to tomuto francúzskemu tvorcovi Jeanovi-Pierreovi [Melvilleovi], ako práveže v príkladnom; povedzme teraz len v akomsi, výhradne čiernobielom, »nočnom experimente« v New Yorku → mu to teraz absolútne naprosto nevyšlo, a to teda konkrétne i z niekoľkých patričných dôvodov, ktoré by som chcel zrovna na tomto mieste spomenúť: I.) Hneď o tri riadky vyššie spomínanému fundátorovi to nielenže vôbec nezapasovalo pred kamerou, ako jednému z dvoch ústredných protagonistov, kedy stelesnil akéhosi novinára z miestneho plátku France-Presse; Moreaua, čochvíľa azda i čoraz viac intenzívne hľadajúceho akéhosi momentálne len nezvestného francúzskeho delegáta Fevre-Berthiera, ktorý sa neobjavil na určitom hlasovaní v klasickej budove Organizácie spojených národov, čo je zrejme prípad, ako stvorený iba pre neho, čo tentoraz ale vonkoncom neplatilo, nakoľko si prizval na pomoc i ďalšieho Francúza z konkurenčných novín, „Francúzsky zápas,” alias profesionálneho fotografa Delmasa. • A asi odteraz už začalo i nekonečné trápenie, kedy dané postavy neustále prednášali nevídané množstvo akýchsi ťažkopádnych replík, s ktorými ma vskutku privádzali do strašného zúfalstva, a to ani nehovoriac o tom, keď sa zrazu dostavil aj nasledujúci príchod koľkosi vedľajších postáv, tak vtedy na mňa väčšinou dýchala neuveriteľná afektovanosť a falošnosť ako vyšitá! • II.) Melville musel byť jednoznačne «americkým fetišistom» + so všetkým, čo k tomu už automaticky prislúchalo; t.j. do maximálne možnej nepríčetnosti fetišizoval celú americkú popkultúru, ďalej všetky tie vysokánske mrakodrapy, alebo by som tiež daný titul Dvaja muži na Manhattane; rozdelil asi na tieto 2 spôsoby: niečo medzi hraným filmom & náučným dokumentom s potenciálnou návštevou: a.) divadla; b.) nahrávacieho štúdia; c.) klubu atď; aby skrátka nielen domáce, francúzske obecenstvo malo dostatočný prehľad o tom, aké je vlastne toto VEĽKÉ JABLKO strašne c-o-o-l, do ktorého by si mal každý nadšenec niekedy s veľkou chuťou zahryznúť? A niekde medzitým sa rovnako nachádzal i nemenej vysoký obsah »nudnej vaty«, ktorá snáď stále viacej otupovala moje zmysly! • III.) Obsadenie bolo totálne otrasné, najmä úplne všetky vedľajšie postavy! • Sú nejaké, potenciálne +? Áno, našťastie nejaké boli, no za to ich ale zasa ani nebolo príliš extra veľa: čiže jediná * by bola nakoniec iba za pohodovú, bluesovú hudbu, vrátane i aktuálne premiérovaného, klasického titulu Separate Tables, ktorý si je možnosť počas sledovania aspoňže i na krátky okamih všimnúť; dokonca by som ešte na úplný záver taktiež doplnil i to, že mi to predsa trocha pripomínalo Ace in the Hole od B. Wildera, ktorý sa po kvalitatívnej stránke nachádza kdesi až svetelné roky od daného "experimentu" ďaleko, asi iba toľko z mojej strany na koniec. • ĎAKUJEM, ALE REPETE URČITE VIACKRÁT NEHROZÍ. () (méně) (více)